Tomáš Klus: Babiš s Okamurou se stali mými “učiteli”

Zpěvák a herec Tomáš Klus byl v posledních patnácti letech pořád slyšet. Stál na barikádách. Tu brojil proti Andreji Babišovi, jindy ho trápila ekologická tíseň, pak jej zas tížila rozdělená společnost. Před posledními volbami do sněmovny podpořil nynější vládní politiky a najednou o něm není skoro slyšet. Cítí snad zklamání?

„Ne, já nejsem zklamaný. Nejsem spokojený, nebo uspokojený, ale spíše z dílčích věcí. Ale stejně tak jsem z mnoha dílčích věcí spokojený. Je řada toho, co může vláda dělat líp, ale pro mě třeba konkrétně to, jakým způsobem zvládli evropské předsednictví, je důkaz, že jsme se rozhodli správně a že jsme měli velké štěstí, že to ve volbách dopadlo tak, jak to dopadlo,“ shrnuje své názory na politiku, které poodkrývá v rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz. Vysvětluje v něm i to, proč se trochu stáhl.

Odemykáme rozhovor ze zářijového vydání časopisu Neovlivní.cz.

Není umělec, který by vám neřekl, že každé představení, každý koncert jsou jedinečné, protože je jiná atmosféra, jiné publikum… U Tomáše Kluse je jedinečnost zaručena. Vždy dá na koncertě fanouškům možnost, aby mu dali zadání, o čem má zazpívat. Takže klidně zapěje písničku o poště v Čebíně, jako tomu bylo na zářijovém koncertě ve Valticích.

Tak jsem to na něj zkusil taky, jestli by nesložil nějaký verš či písničku o časopisu Neovlivní.cz. Říkal, že to nejde na povel, že potřebuje cítit unikátní energii publika, kterou dva lidé u jeho kuchyňského stolu nevytvoří, že musí ztratit sebekontrolu… ale nakonec se přece jen „pochlapil“. Vyšel z toho spíš reklamní slogan, ale ochudit o něj čtenáře by byla škoda. Takže – řiďte se jeho radou a užijte si rozhovor, v němž jde právě o tu jedinečnost.

„Buďto buď kreativní, nebo si na mě plivni, ale rozhodně čti Neovlivní.“

Neo: Tak na oplátku dám možnost vám říct si o otázku „na zakázku“. O čem byste si chtěl povídat?

O ničem.

Neo: To budeme rychle hotoví…

Možná. Ale já vám to vysvětlím. Já se v poslední době snažím sám sebe naučit, že je mnohem důležitější naslouchat než mluvit. A čím víc to dělám, tím víc zjišťuju, že opravdu není třeba tolik mluvit. Protože skoro všechny věci, které chcete druhým říct, ti lidé dost často vědí sami od sebe a sami vám je řeknou.

Neo: Ale někdy potřebujete slyšet nahlas od druhého to, co sám někde uvnitř víte, nebo tušíte…

To ano. Ale je třeba najít tu správnou míru. A to teď hledám. Vnímám letošní rok pro mě jako zlomový. Dívám se na sebe s odstupem a vidím, že jsem posledních dejme tomu 15 let svého života neustále bojoval za nějaké své ideály. Snažil se využít úspěch a slávu, které jsem získal náhodou a rozhodně ve chvíli, kdy jsem na to nebyl připravený, abych nasvítil témata, která mě trápila a trápí. A bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak razantně nebo direktivně to dělám.

Když teď víc naslouchám a ohlédnu se, tak vidím, že ne vždy jsem volil nejšťastnější formu. Ať už šlo o moje duchovní objevování, nebo o politické názory. Byl jsem často příliš zaujatý tím, co říkám.

Neo: Příliš agresivní evangelista?

To je hezký termín. Nikdy jsem to neměl tak, že bych říkal: poslouchejte mě a pak mě poplácejte po ramenou, jak jsem chytrej. Jenom jsem měl vždy obrovský zápal pro danou věc.

Třeba… vezměte si duchovní cestu. Když jsem zjistil, jak mě obohacuje, když pracuju sám na sobě, na svých myšlenkách a díky tomu vnímám, že jako jedinec jsem součástí celku, tak jsem to všem strašně cpal. Ne že bych chtěl tady zakládat po návratu z Indie hnutí, nebo sektu, to vůbec. Ale zjistil jsem, jak jsem díky tomu šťastný, a moc jsem chtěl, aby takhle šťastní mohli být i ostatní. Tak jsem to hrozně tlačil.

Podobné to bylo s Andrejem Babišem. Když jsem zjistil, že jde do politiky, tak jsem intuitivně vnímal, že to je špatně. Že to nebude dobře pro naši společnost.

Neo: A vyrazil jste na barikády…

A šel jsem na barikády.

Neo: Teď se svým novým postojem byste to neudělal?

Ale udělal. Pořád to ve mně je a musím se krotit. Jen bych to asi neopakoval pořád dokola jako tehdy. Tenkrát jsem hned na počátku řekl, že to bude jako příběh Bohuše z Kurvahošigutntag: „A teď si vás kúpim všecky.“ On volal, že se chce sejít, že si dáme kafe. Já odmítl, ale slíbil jsem, že se utlumím, protože se samozřejmě můžu mýlit, a budu rád, když se ukáže, že se pletu. Jenže za tři měsíce koupil tehdy opravdu vlivné vydavatelství MAFRA. A já znovu křičel do světa, že to je špatně, že tohle je přece obrovský střet zájmů. Jak jsem byl mladší, tak ještě s pocitem rebela, protože jsem byl dost osamoceným hlasem v umělecké branži v tomto směru, jsem do toho zaryl pomalu každý týden. Pak jsem si zaryl i do kolegů z branže, protože v zákulisí na koncertech s nimi mluvíte o tom, jaké je tenhle Voldemort zlo, a pak vidíte jejich fotečky z Colours of Ostrava ze zóny přímo spojené s Agrofertem. A tlačil jsem strašně na pilu. Takže namísto aby se lidi, kteří mi byli ochotní naslouchat, zamysleli, řekli si, že se podívají na to, z čeho čerpám, tak jim ta moje ukřičenost byla hned nesympatická…

Neo: Taková intenzita Grety Thunbergové?

Gretě rozumím v tom, že je potřeba být intenzivní, protože v případě klimatických změn nemáme druhou šanci. Tam nám vypršel čas. Andrej Babiš jednou zmizí, nasytí se.

Neo: Myslíte, že se nasytí?

Z principu jeho osobnosti se asi nikdy nenasytí, máte pravdu. Není ten typ člověka, kterému by stačilo všechno jídlo světa, protože když bude mít všechno jídlo světa, tak bude chtít všechno jídlo i z ostatních planet okolo nás a pak z dalších galaxií. Ale já doufám a věřím, že on nikdy těchhle svých cílů nedosáhne a zmizí.

To je ovšem i na nás všech ostatních. A já jej paradoxně nyní vnímám jako svého učitele. Snažím se nastavit svou mysl tak, abych uměl o důležitých tématech komunikovat v otevřené diskuzi, v které nejde o to, poukazovat na někoho, že žije špatně a měl by žít podle toho, co si myslím já. Proto zkouším vnímat Babiše jako celistvou osobnost. Stejně to mám s Tomiem Okamurou.

---

ČTĚTE TAKÉ: Demokracie v tísni. Polívka, Pekárková, Mašínová, Bárta a Glisníková v Zimním Speciálu

---

Neo: Co se od nich učíte?

Oni dva pro mě ztělesňují to, co vnímám jako špatné. Zahledění se do sebe, bezohlednost vůči společnosti a hledání profitu jen pro sebe sama bez ohledu na to, jak velké množství bytostí kvůli tomu trpí teď, nebo v budoucnosti. A já se to učím vnímat jako důsledek nějakých příčin.

Příkladně Tomio Okamura, který burcuje zlo v lidech, živí jejich nenávist a ponouká k tomu, aby nenáviděli ještě víc. Tak já v něm vidím toho malýho šikanovanýho kluka, kterej dostával přes držku. A teď je to jen podnikatel s nenávistí, kterou zažíval na sobě. Znovu budu citovat Kurvahošigutntag, kde se říká: „Mně jako komunistovi nevadí, žes nevstúpil, ale žes vystúpil.“ A mně je zas svým způsobem sympatičtější opravdu přesvědčený komunista než takovýhle kalkulant.

Neo: Jak ladí to, co mi teď říkáte, s tím, co jste popsal už mnohokrát? Tedy že se snažíte přistupovat k lidem bez předsudků, nesoudit je… Tohle je přece soud.

No jasně, ale nevynáším ho absolutně. Dřív jsem říkal Andrej Babiš je Voldemort, Tomio noční Okamura je taky zlo, lidi, nevolte je, proboha. Diktoval jsem lidem, co mají dělat. A to je špatně. Na druhou stranu, pokud cítím zlo, musím ho pojmenovat. Nicméně musíme spolu komunikovat citlivě, to je v této době, kdy je společnost obrovsky napnutá, strašně důležité.

Stačí něco blbě pojmenovat a je zaděláno na problém. To se třeba stalo Jardovi Duškovi u Čestmíra Strakatého, když mluvil o rakovině. (Dušek se vyjádřil v tom smyslu, že rakovina a vyléčení z nemoci je věcí osobní volby, pozn. red.) Já mu v zásadě rozuměl, chápal jsem, co chce říct. Ale, a u něj mě to opravdu zaskočilo a překvapilo, postrádal jsem jakýkoliv nadhled a empatii. On mluvil z pozice člověka, který zná jedinou pravdu a nenechává prostor pro diskuzi, a to u tématu, které zasáhlo snad úplně každého a které je nesmírně citlivé. Naprosto rozumím proto tomu, že to řadu lidí zasáhlo nesmírně bolestivě a že Jarda sklidil to, co zasel.

Neo: Mluvíte o správné volbě slov. To je očividně nyní jedno z témat, kterými se zabýváte, protože třeba na koncertech říkáte lidem, že je dobré zapomenout na slovo rozdíl. Nehledat rozdíly mezi sebou, ale vyzdvihovat jedinečnost. Proč je slovo „rozdíl“ špatně?

Protože rozděluje. Učí nás vnímat jinakost, nebo jedinečnost jako něco, co nás odděluje od nějakého společného cíle, od nějakého štěstí. Všechny bytosti na tomhle světě chtějí být šťastné, to je nám všem společné. A já věřím tomu, že můžeme být šťastní jen v momentě, kdy lidé budou sebevědomí, a tím nebudou mít potřebu diktátora nebo vůdce. Sebevědomí jedinci totiž tvoří sebevědomou společnost a ta má schopnost naslouchat a měnit věci, někdy i dejme tomu u ekologických témat na úkor svého luxusu nebo pohodlí.

Neo: A pocit nebo uvědomění si jedinečnosti jsou tím, co nám posiluje sebevědomí, rozumím vaší myšlence správně?

Přesně tak. Každý z nás je unikátní tvor a je třeba si uvědomit, že ať jste řadový dělník, nebo vysoko postavený manažer, tak přinášíte na tento svět něco, co nikdo jiný. A tohle vědomí vám přináší pocit platnosti. Lidi nejčastěji frustruje to, že jsou k ničemu, i když si to nepřiznají. A ti, kteří křičí nejhlasitěji, jsou právě ti, kteří ten pocit bezcennosti mají nejsilnější a potřebují se identifikovat s nějakou skupinou lidí, kteří jsou stejně naštvaní jako oni. A jsou ideálně naštvaní na někoho konkrétního.

Já mám teď v hlavě jeden projekt, ke kterému se dost upínám. Věřím totiž, že by velmi pomohl právě s tímto nastavením mnoha lidí. Moc rád bych „vloupnul“ někam mezi tělesnou výchovu a společenské vědy meditaci do škol. Oproštěnou od vší ezoteriky a náboženství. V tomhle souhlasím s Jeho Svatostí dalajlamou, že nejlepší by bylo, kdyby žádná náboženství neexistovala.

Vezmete jen ten základ, který mají všechna náboženství společný. Že si utříbíte mysl a snažíte se být dobrým člověkem, což znamená jediné, chovat se k ostatním tak, jak byste chtěl, aby se oni chovali k vám. A když byste se už ve škole naučil se zastavit, na deset minut denně si sednout a sám v sobě si ujasnit svou vizi, co chci, co mě učiní šťastným, tak se naučíte si tu vizi pojmenovávat. A člověk s vizí nemá problém se podílet na směřování společnosti, hledání toho, co je vize společná. Protože když máte vizi, jste spokojený sám se sebou, nejste „zpruzenej“. Víte, kam jdete. Pak taky jste schopný přát to dobré ostatním, dokonce jim dopřát štěstí i třeba částečně na úkor sebe sama. A celé je to postavené na tom, že je třeba dát šanci vlastní jedinečnosti, přijmout ji.

Neo: Jaká je v tomto případě jedinečnost Tomia Okamury?

Z mého úhlu pohledu to, že mě on konkrétně učí, že je naprosto klíčové věnovat se dětem, poslouchat je. Sledovat, v jakém prostředí vyrůstají, protože ty frustrace z dětství, kdy se dětem nevěnujeme, nebo se jim věnujeme až příliš, až je to štve a mají tendenci se vůči nám vymezovat, tak pak dopadají tímhle způsobem. Vznikají bytosti jako on. On se takto vystavěl. Vnitřně takový není, ale nemá dostatečný morální kredit, aby uznal, že dělá něco přes čáru. A my se z toho můžeme učit.

Neo: Dobrá, já myslím, že jsem pochopil, kam směřujete. Tedy, že je třeba naučit lidi, aby byli se sebou spokojenější, a tím dosáhnout i lepší společnosti. Jak to k nim ale dostanete? Na váš koncert asi fanoušci Tomia Okamury nechodí v zástupech…

To vás možná překvapím. My často hrajeme na různých městských slavnostech, což jsou akce zdarma. A tam přichází průřezově celá společnost, nejenom moji fanoušci, kteří snad s mými názory souzní. Sedí tam různí lidé, kteří mohli přijít na jiné interprety, nebo jen tak na pivko pokecat se sousedy, a my tam tak nějak náhodou jsme.

A oni pak za mnou kolikrát přijdou a říkají, že nejsem takový kretén, jak si mysleli, a to je jedna z největších radostí… (Od kuchyňské linky se ozve významné odkašlání malého Alfréda)… Kretén není zas tak sprostý, to není na klikování… Ale to neznamená, že si tak máte říkat ve škole…

Kde jsem to byl? Aha. Je to pro mě velká radost. Protože mazat očekávání, předsudky je podle mě to nejdůležitější. Taky mě vždycky nejvíc potěší, když zjistím, že je někdo nebo něco lepší, než jsem očekával. Tahle pozitivní překvapení dělají proti rozdělování společnosti vážně moc.

Třeba když prvně vyhrál prezidentské volby Miloš Zeman, tak jsem dal na sítě výzvu, aby mi lidi psali, proč ho volili. Já totiž nikoho takového neznal a chtěl jsem vědět, co je k tomu vedlo. A začaly mi chodit vážně hnusné zprávy, kde „ty hajzle“ bylo to slušnější oslovení. A já tenkrát byl na dovolené a dal tomu ten čas, odpovídal jsem slušně. V mnoha případech se pak ozvali zpátky, omluvili se a třeba i diskutovali.

Tím na obou stranách padly ty primární soudy nebo odsudky. Bez nich pak můžete vést diskuzi. Naopak, když jdete rovnou s odsouzením názoru toho druhého, to je, jako když někam napochodujete v plné zbroji a rovnou pálíte ostrýma, tam prostor pro diskuzi není.

Neo: Překvapení ale nemusejí být jen příjemná. Rozhodně se dá říct, že velká část voličů současné vládní koalice je překvapená nepříjemně, že se reformy neposouvají dostatečně rychle, že politici nenaplňují jejich očekávání. Vy jste jednu z koaličních stran – konkrétně STAN – před volbami do sněmovny napřímo podpořil. Nejste taky nepříjemně překvapený?

Nejsem. Ani ze STAN, a vlastně ani z celé koalice. Já podpořil konkrétně Víta Rakušana, což je pro mě politik, který politiku dělá trpělivě, slušně a srdcem. Je to podle mě pro něj samotného destruktivní a vyčerpávající, ale rozhodně mě nezklamal. K problémům, které měli jako strana, se postavil čelem.

A stejně tak vidím pozitiva na celé koaliční vládě. Samozřejmě, že je spousta věcí, které mě štvou, ale je velká spousta věcí, které se povedly.

Řeknu vám to takhle. Já dokážu ocenit i jednotlivce ve vládě ANO, jako byl třeba Robert Plaga, který to školství vedl opravdu dobře, nebořil, navazoval na to dobré, co bylo předtím rozjeté. Nebo i člověk, kterému jinak vůbec nerozumím, poslanec Aleš Juchelka z ANO, byl schopný prosadit to, že se omezuje ústavní péče o děti a je mnohem více podporovaná pěstounská péče, což vnímám opravdu jako skvělý počin.

Podobně to dokážu vidět na současné vládě. Jsou tam lidé, kterým nerozumím, nebo se mi nelíbí. Ale jako celek tu práci dělají dobře, a proto jsem, jestli chcete škatulku, provládní.

Už jenom to, že dokážou takhle rozdrolenou koalici držet, je obrovské umění politiky. Do toho mají opozici, která je absolutně nekonstruktivní. Tato vláda v opozici kritizovala a zároveň nabízela řešení. Současná opozice nic takového nenabízí. Jen hází hnůj a vy jako občan trávíte spoustu času tím, že si musíte čistit čelní sklo od toho hnoje, abyste viděl, co je doopravdy dobré a co špatné.

Neo: Počkejte, pojďte být trochu konkrétní. Co dělají podle vás špatně, co dobře?

Neřeknu nic objevného, myslím, že jim to říká hromada lidí. Oni prostě neumí komunikovat s lidmi. Tady si mají vzít příklad z Okamury nebo z Andreje Babiše. Musí si uvědomit, že mají za oponenty tyhle populisty, a musí se chovat trochu jako oni. A ne v tom, že by slibovali nesplnitelné, ale musí investovat svůj čas a peníze do toho, že budou mluvit s lidmi. Já vidím na sítích, u těch, které sleduju, že dělají věci dobře, ale neřeknou to dál.

A to musí, protože lidi dávno ztrácejí víru v demokratické strany. V době opoziční smlouvy, protože jim Václav Klaus s Milošem Zemanem vlastně vzali pocit, že o něčem rozhodují. Protože lidi rozhodli a nesmiřitelní rivalové se spojili, takže to rozhodnutí nemělo váhu. Klaus se Zemanem dali lidem naopak pocit, že na nich nezáleží. Toho později využili populisti, rozjeli se za lidmi, třeba i do těch vysmívaných domovů důchodců. Věnovali jim čas, pozornost.

Což se potom zúročí. Nejde o to, že se potkáte jen s padesáti lidmi. To vynásobte, protože máme telefony, maily, sítě, povídáme si se známými, příbuznými, posíláme si ty fotečky. Tenhle kontakt demokratické strany extrémně podcenily a ve velkém podceňují dál. Živý kontakt ničím nenahradíte a je to z pohledu politiky zatraceně populistické, ale zároveň polidšťující.

Neo: A příklad toho dobrého, za co je chválíte?

Jednoznačně zvládnutí evropského předsednictví. A hned to obrátím, že strašně prováhali příležitost si na tom vystavět fantastické PR. To byla doba, kdy se řešily obrovské problémy – Rusko, energetika. Tou dobou měli lidi přimět k hrdosti, tady měly vznikat přímo fankluby téhle vlády…

Neo: Jako že by seniory v domovech okouzlili evropskými úspěchy?

No ježišmarjá. Stačí to jen dobře uchopit. Třeba jen hrdost na to, že si nás teď v Evropě váží, že jsme dokázali skoro nemožné. A tím by se dala měnit další věc… Eurovolby nikoho nezajímají. Je tu velká skepse vůči Evropské unii. Lidi si stěžují, že si s náma v Bruselu vytírají prdel (Alfréd už je z doslechu), což není pravda. Je velkým úkolem vládní politiky dělat osvětu na tomto poli, protože upřímně bez Evropské unie jsme už taky dávno mohli být v novém Putinově područí – to mimochodem zní jako název nějaké maďarské vesničky, co?

Neo: Vrátím se ještě ke ztrátě víry v politiku kvůli opoziční smlouvě, jak jste zmínil. Nejsme teď v podobné situaci? Neboli mám já jako demokratický volič nějakou volbu, když v podstatě všichni jsou v koalici postavené proti populistům?

Teď je to pro nás občany a voliče složité. Skutečně je to teď v rovině Babiš–Nebabiš. Nebo obecně populista–nepopulista. Politika krátkodobá, nezodpovědná – politika dlouhodobá a zodpovědná, byť třeba nepopulární. To tak zkrátka je, a je to celosvětový trend. Doba je nejasná, zmatená a vy chcete jasná stanoviska, která vám populisté dávají. Drží tobolku jako z Matrixu, která vyřeší vše – drahé bydlení, inflaci, cokoliv. Proti tomu stojí lidé, kteří říkají: Zaprvé to není pravda, protože takový zázračný lék neexistuje, za druhé potřebujeme nastartovat změny dlouhodobé, které mohou zpočátku bolet. A týká se to ekologie, školství, zdravotnictví… A my samozřejmě brbláme, že jsme čekali teda něco jiného.

Ale my tu měli ubytované Ukrajince a ti nám říkali, že si vůbec neuvědomujeme, jak fantasticky se máme. Máte nastavený školský, zdravotní systém z pohledu uživatele, ten stát se o vás stará, a přitom to není socialismus. Pořád je to demokracie. To je ráj. Buďte za to vděční a opatrujte si to.

Neo: Umíme být vděční, vážit si toho, co máme, a promítnout to do politiky?

Věřím tomu, že ano, když začneme u toho našeho pocitu vlastní platnosti. Tím máte spokojeného člověka, spokojený člověk je programově spokojený občan, který je ochotný k dialogu s druhou stranou. A jen z toho může vzejít zase sebevědomá a spokojená společnost s nějakou vizí. A ta se propíše do politiky.

Proto třeba zopakuju, že mně byl v minulé vládě sympatický Robert Plaga, byl konstruktivní a pokračoval v dobrých projektech. Protože jen v momentě, kdy jsme schopni uznat, že i protistrana dělá něco dobře, můžeme spolupracovat a přestat politiku vnímat jen jako svinstvo. Když ji budeme vnímat jako svinstvo, tak v ní budou primárně svině. A to přece nechceme.

---

Tomáš Klus (37)

• Zpěvák, písničkář, hudebník a herec se narodil v Třinci.
• V mládí se věnoval modernímu pětiboji, ve kterém získal v roce 2002 zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy.
• V roce 2007 se zúčastnil pěvecké soutěže CzechTalent Zlín a s písní Dopis ji vyhrál.
• V roce 2008 mu firma Sony BMG vydala jeho první album Cesta do záhu(d)by. Od té doby vydal dalších osm alb.
• V roce 2010 se stal zpěvákem roku hudebních cen TV stanice Óčko i výročních Andělů.
• V roce 2012 získal zlatého Českého slavíka, v letech 2011, 2013, 2014 a 2015 byl stříbrný.
• V září 2012 absolvoval studium herectví na DAMU.
• Jako herce jej bylo možno vidět například v seriálu Hop nebo trop (2004), ve filmu Šejdrem (2008) či v pohádkách Tajemství staré bambitky (2011), jejím pokračování, které televize uvedla vloni na Vánoce, nebo Tři bratři (2014).
• V září roku 2013 se oženil s Tamarou Kubovou, se kterou měl v té době již čtyřměsíční dceru Josefínu. Syn Alfréd se narodil v roce 2016, o rok později se narodila dcera Jenovéfa.

Rozhovor vyšel v zářijového vydání časopisu Neovlivní.cz.

Zdroj náhledové foto: Jakub Ludvík