© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Se zpěvákem Klusem o tom, proč tak trochu slezl z barikád a jak moc tlačit na pilu, když člověk chce říct nahlas, že je něco špatně.
Zpěvák a herec Tomáš Klus byl v posledních patnácti letech pořád slyšet. Stál na barikádách. Tu brojil proti Andreji Babišovi, jindy ho trápila ekologická tíseň, pak jej zas tížila rozdělená společnost. Před posledními volbami do sněmovny podpořil nynější vládní politiky a najednou o něm není skoro slyšet. Cítí snad zklamání?
Tomáš Klus v období „na barikádách”. Protest Milionu chvilek pro demokracii na pražské Letné, červen 2019. Foto: Shutterstock
“Ne, já nejsem zklamaný. Nejsem spokojený, nebo uspokojený, ale spíše z dílčích věcí. Ale stejně tak jsem z mnoha dílčích věcí spokojený. Je řada toho, co může vláda dělat líp, ale pro mě třeba konkrétně to, jakým způsobem zvládli evropské předsednictví, je důkaz, že jsme se rozhodli správně a že jsme měli velké štěstí, že to ve volbách dopadlo tak, jak to dopadlo,” shrnuje své názory na politiku, které poodkrývá v rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz. Vysvětluje v něm i to, proč se trochu stáhl.
“V poslední době snažím sám sebe naučit, že je mnohem důležitější naslouchat než mluvit. A čím víc to dělám, tím víc zjišťuju, že opravdu není třeba tolik mluvit. Protože skoro všechny věci, které chcete druhým říct, ti lidé dost často vědí sami od sebe a sami vám je řeknou.”
Neo: Ale někdy potřebujete slyšet nahlas od druhého to, co sám někde uvnitř víte, nebo tušíte…
To ano. Ale je třeba najít tu správnou míru. A to teď hledám. Vnímám letošní rok pro mě jako zlomový. Dívám se na sebe s odstupem a vidím, že jsem posledních dejme tomu 15 let svého života neustále bojoval za nějaké své ideály. Snažil se využít úspěch a slávu, které jsem získal náhodou a rozhodně ve chvíli, kdy jsem na to nebyl připravený, abych nasvítil témata, která mě trápila a trápí. A bylo mi v tu chvíli úplně jedno, jak razantně nebo direktivně to dělám.
ČTĚTE TAKÉ: Temná hra kolem Krejčíře
Když teď víc naslouchám a ohlédnu se, tak vidím, že ne vždy jsem volil nejšťastnější formu. Ať už šlo o moje duchovní objevování, nebo o politické názory. Byl jsem často příliš zaujatý tím, co říkám.
Neo: Příliš agresivní evangelista?
To je hezký termín. Nikdy jsem to neměl tak, že bych říkal: poslouchejte mě a pak mě poplácejte po ramenou, jak jsem chytrej. Jenom jsem měl vždy obrovský zápal pro danou věc.
Třeba… vezměte si duchovní cestu. Když jsem zjistil, jak mě obohacuje, když pracuju sám na sobě, na svých myšlenkách a díky tomu vnímám, že jako jedinec jsem součástí celku, tak jsem to všem strašně cpal. Ne že bych chtěl tady zakládat po návratu z Indie hnutí, nebo sektu, to vůbec. Ale zjistil jsem, jak jsem díky tomu šťastný, a moc jsem chtěl, aby takhle šťastní mohli být i ostatní. Tak jsem to hrozně tlačil.
Podobné to bylo s Andrejem Babišem. Když jsem zjistil, že jde do politiky, tak jsem intuitivně vnímal, že to je špatně. Že to nebude dobře pro naši společnost.
Neo: A vyrazil jste na barikády…
A šel jsem na barikády.
Neo: Teď se svým novým postojem byste to neudělal?
Ale udělal. Pořád to ve mně je a musím se krotit. Jen bych to asi neopakoval pořád dokola jako tehdy. Tenkrát jsem hned na počátku řekl, že to bude jako příběh Bohuše z Kurvahošigutntag: „A teď si vás kúpim všecky.“ On volal, že se chce sejít, že si dáme kafe. Já odmítl, ale slíbil jsem, že se utlumím, protože se samozřejmě můžu mýlit, a budu rád, když se ukáže, že se pletu. Jenže za tři měsíce koupil tehdy opravdu vlivné vydavatelství MAFRA. A já znovu křičel do světa, že to je špatně, že tohle je přece obrovský střet zájmů. Jak jsem byl mladší, tak ještě s pocitem rebela, protože jsem byl dost osamoceným hlasem v umělecké branži v tomto směru, jsem do toho zaryl pomalu každý týden. Pak jsem si zaryl i do kolegů z branže, protože v zákulisí na koncertech s nimi mluvíte o tom, jaké je tenhle Voldemort zlo, a pak vidíte jejich fotečky z Colours of Ostrava ze zóny přímo spojené s Agrofertem. A tlačil jsem strašně na pilu. Takže namísto aby se lidi, kteří mi byli ochotní naslouchat, zamysleli, řekli si, že se podívají na to, z čeho čerpám, tak jim ta moje ukřičenost byla hned nesympatická…
Neo: Taková intenzita Grety Thunbergové?
Gretě rozumím v tom, že je potřeba být intenzivní, protože v případě klimatických změn nemáme druhou šanci. Tam nám vypršel čas. Andrej Babiš jednou zmizí, nasytí se.
Neo: Myslíte, že se nasytí?
Z principu jeho osobnosti se asi nikdy nenasytí, máte pravdu. Není ten typ člověka, kterému by stačilo všechno jídlo světa, protože když bude mít všechno jídlo světa, tak bude chtít všechno jídlo i z ostatních planet okolo nás a pak z dalších galaxií. Ale já doufám a věřím, že on nikdy těchhle svých cílů nedosáhne a zmizí.
To je ovšem i na nás všech ostatních. A já jej paradoxně nyní vnímám jako svého učitele. Snažím se nastavit svou mysl tak, abych uměl o důležitých tématech komunikovat v otevřené diskuzi, v které nejde o to, poukazovat na někoho, že žije špatně a měl by žít podle toho, co si myslím já. Proto zkouším vnímat Babiše jako celistvou osobnost. Stejně to mám s Tomiem Okamurou.
Neo: Co se od nich učíte?
Oni dva pro mě ztělesňují to, co vnímám jako špatné. Zahledění se do sebe, bezohlednost vůči společnosti a hledání profitu jen pro sebe sama bez ohledu na to, jak velké množství bytostí kvůli tomu trpí teď, nebo v budoucnosti. A já se to učím vnímat jako důsledek nějakých příčin.
Příkladně Tomio Okamura, který burcuje zlo v lidech, živí jejich nenávist a ponouká k tomu, aby nenáviděli ještě víc. Tak já v něm vidím toho malýho šikanovanýho kluka, kterej dostával přes držku. A teď je to jen podnikatel s nenávistí, kterou zažíval na sobě. Znovu budu citovat Kurvahošigutntag, kde se říká: „Mně jako komunistovi nevadí, žes nevstúpil, ale žes vystúpil.“ A mně je zas svým způsobem sympatičtější opravdu přesvědčený komunista než takovýhle kalkulant.
Neo: Jak ladí to, co mi teď říkáte, s tím, co jste popsal už mnohokrát? Tedy že se snažíte přistupovat k lidem bez předsudků, nesoudit je… Tohle je přece soud.
No jasně, ale nevynáším ho absolutně. Dřív jsem říkal Andrej Babiš je Voldemort, Tomio noční Okamura je taky zlo, lidi, nevolte je, proboha. Diktoval jsem lidem, co mají dělat. A to je špatně. Na druhou stranu, pokud cítím zlo, musím ho pojmenovat. Nicméně musíme spolu komunikovat citlivě, to je v této době, kdy je společnost obrovsky napnutá, strašně důležité.
Stačí něco blbě pojmenovat a je zaděláno na problém. To se třeba stalo Jardovi Duškovi u Čestmíra Strakatého, když mluvil o rakovině. (Dušek se vyjádřil v tom smyslu, že rakovina a vyléčení z nemoci je věcí osobní volby, pozn. red.) Já mu v zásadě rozuměl, chápal jsem, co chce říct. Ale, a u něj mě to opravdu zaskočilo a překvapilo, postrádal jsem jakýkoliv nadhled a empatii. On mluvil z pozice člověka, který zná jedinou pravdu a nenechává prostor pro diskuzi, a to u tématu, které zasáhlo snad úplně každého a které je nesmírně citlivé. Naprosto rozumím proto tomu, že to řadu lidí zasáhlo nesmírně bolestivě a že Jarda sklidil to, co zasel.
Chodí na jeho koncerty přívrženci Tomia Okamury? Jak moc ho zaskočily aféry vládnoucího hnutí STAN, jehož lídra Rakušana osobně podpořil? A co vyčítá současné vládě? Odpovědi přináší říjnové vydání časopisu Neovlivní.cz v sekci PŘEDPLATNÉ.
Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com