Očima cizince: Češi jsou jako orloj. Pořád v pohybu, který nevím jak, ale funguje

Do Prahy jej přivedla láska. „Svou ženu jsem poznal někdy v roce 2012 díky své práci. Zamilovali jsme se, a tak jsme přirozeně chtěli žít spolu. A já byl tehdy připravenější se přestěhovat. Navíc jsem v Praze párkrát byl a to město se mi líbilo,“ vypráví Carmine Rodi Falanga, rodilý Ital ze středu Apeninského poloostrova. Česká realita jej zaskočila a jako bývalý novinář se z „kulturního šoku“ vypsal na svém blogu. Vtipný, ironicky laděný a rozhodně ne zcela vážně myšlený příspěvek „10 věcí, které bych chtěl, aby mi někdo řekl, než jsem se přestěhoval do Prahy“ zveřejnil před rokem. A měl nebývalou odezvu. Dnes by jej mohl aktualizovat: O Češích nashromáždil další nová a překvapivá zjištění. Podělil se o ně v rozhovoru pro Neovlivní.cz. Takže: Jací jsme podle v Čechách usazeného Itala?

Když Carmine Rodi Falanga popisuje, čím se v Praze živí, ptám se, jestli zná české úsloví „prodává teplou vodu“. „Jasně, ale já se vážně snažím ji neprodávat. To, co dělám, opravdu funguje,“ říká. Je lektorem, nebo chcete-li trenérem osobnostního rozvoje. „Učím lidi správně vyprávět příběhy, které chtějí sdělovat. Ať už to je pro nevládní organizace, nebo pro velké korporace. Třeba pro Danone jsem připravoval jejich tým na kampaň, jak zákazníky zapojit do šetření s vodou,“ říká čtyřicetiletý muž s tím, že do svých cvičení zahrnuje příběhy z řecké mytologie a kombinuje je klidně s marvelovskými komiksy.

Nedávno se vrhnul i na stand-up comedy v pražském Velvet Comedy Clubu. „Je to skvělé cvičení pro každého, kdo chce vyprávět příběhy. Máš sedm minut a musíš lidi zaujmout, jinak jsi ztracen. Zajímavé na tom je, že to umějí dělat i autisti, a moc dobře,“ vypráví Rodi, který se kdysi živil i novinařinou.

Před dvěma a půl lety si založil blog (carminerodi.blog), který se před časem proslavil díky příspěvku o tom, jak vidí Čechy. „Najednou to během pár dní četlo snad 120 tisíc lidí. A hlavně se to sdílelo po celém světě. Psali mi třeba manželé ze Spojených států, kteří pořádali svatbu v Praze, že svým přátelům posílali tento blog, aby věděli, do jaké země jedou,“ směje se v kavárně v centru Prahy Falanga s tím, že si opravdu nemyslí, že jeho postřehy jsou obecně platné. „Je to jen mé vnímání reality,“ zdůrazňuje.

Neo: Litoval jste někdy, že jste se přestěhoval do Prahy?

Ne. Samozřejmě jsou věci, které mi tady vadí nebo mi chybí. Třeba zima, zima je vážně krutá. Od listopadu do března nevidíte modré nebe. Ale Praha je skvělé město, přesně velikost, která mi vyhovuje. Co mi tu ještě chybí, je moře. Možnost zajet si k němu. A myslím, že to chybí i národu. Že každá země, která má velký přístav, je celkově otevřenější a možná i hrdější.

Neo: Co byla první věc, která vás tady překvapila?

Možná to, že jsem zjistil, že je Praha rozdělená na jakési vrstvy nebo oblasti. Je tu část, kde jsou cizinci, klasičtí expati. To jsou Vinohrady, okolí náměstí Jiřího z Poděbrad. A pak jsou oblasti jakoby vyhrazené Čechům. A k tomu patří několik styčných bodů, kde se to protne. Nejsou to ghetta, protože toto slovo má velmi negativní význam. Ale je to prostě rozdělené a jedna skupina se s druhou moc prolínat nechce. Já se tomu vyhýbám. Nechodím na srazy expatů. Když se mě někdo ptá, jestli znám toho a toho Itala, co tu žije, že byl tuhle na srazu, musím říci ne. Nevidím důvod se s nimi scházet, protože doma v Itálii je dalších 60 milionů Italů, tak proč bych se měl poznávat právě s tímhle.

Pro mě je to samozřejmě jednodušší, protože mám českou manželku. Ona a její rodina mi vysvětlí, co se tu opravdu děje, a pomáhají mi překonat kulturní rozdíly, kterými se expati trápí.

Neo: Vy jste o kulturních rozdílech napsal i jeden příspěvek na svém blogu. Ten, který se stal hitem. Popsal jste deset divných věcí, které jste se o Česku nebo Češích dozvěděl. S čím bylo nejtěžší se popasovat?

Vzhledem k tomu, že pocházím z Itálie, navíc z té jižnější části, tak určitě přístup k lidem. Vím, že vám to připadá až neomalené, ale tam je prostě normální se zastavit s úplně neznámým člověkem, začít s ním mluvit a do pěti minut získat pocit, že jste přátelé. A najednou vás tento neznámý zve, abyste s ním šli v sobotu večer za zábavou.

Tady v Česku je mnohem složitější k lidem proniknout. Trvá to neskonale déle. Na druhou stranu takto vybudovaná přátelství jsou opravdu pevná.

Často tady máte pocit, že lidé se s vámi vůbec nechtějí bavit. Že když někoho oslovíte na ulici nebo v metru, tak pohledem říkají: A kdo sakra jsi? Proč mě obtěžuješ?

Neo: Jací jsou podle vás Češi?

Velmi přímí a upřímní. Někdy máte až pocit, že neomalení. Lidé neradi tancují kolem nějakého tématu. Jdou přímo k věci. Také mají tendenci začínat negativními věcmi. Když se zeptám na názor, tak první, co se dozvím, je kritika. Pak přijdou fakta. A nakonec, když se zeptám, zda se jim na tom i něco líbí, tak teprve zjistím, že je to vlastně příjemná záležitost.

Kromě toho jsou Češi určitě loajální a skromní. Neradi se vychloubají, ať už jde o peníze, kariéru, či cokoliv jiného. Vlastně neradi vyčnívají z davu. Nechtějí být nápadní. Jedna z prvních vět, které jsem se tady naučil, je: Myslíš, že je to normální? A už v té otázce je obsažená odpověď, že to normální není.

Tento tlak na něco, co bych nazval konformismem, je pro nás vychované ve víře v individualismus velký rozdíl. My věříme, že je dobré být zvláštní, jiný, osobitý, kreativní.

Tady lidé musejí být stateční, když chtějí něco dělat po svém. Je tu svoboda, ať už se bavíme o politice, sexuální orientaci, ale ten tlak na nevyčnívání Čechům brání si to užít.

Neo: Když mluvíte o politice: Jak vnímáte výsledek podzimních českých voleb?

Byl podle mě předvídatelný. A ukazuje, že česká společnost roste. Jedna její část roste velmi rychle, co se týče peněz, životního stylu, možností studovat, cestovat… V Praze je život lepší než v mnoha místech v Itálii. Ale zároveň je tu velká část společnosti, které tyto možnosti stále unikají. A naopak je pro ni stále těžší se k nim dopracovat. Nebo to tak tito lidé alespoň vnímají, což je důležitější. A z toho vyplývá jejich frustrace. Hledají proto obětního beránka, ať už to bude Evropská unie, islám, nebo imigranti.

A ačkoliv to takto zní logicky, tak je tu spousta věcí nepochopitelných. Vlastně – měřeno českou perspektivou – mi přijde italská rozhádaná politika jako úplně normální. Jak mám sakra vysvětlit svým přátelům v Itálii úspěch Tomia Okamury? Polojaponce, který získá s protiimigrantskou politikou víc než desetinu hlasů?

Neo: Je tento vzestup xenofobie něčím, co vás děsí?

Nemyslím, že Češi jsou xenofobové. Nemají strach z imigrantů jako takových. Oni si totiž to slovo přetvořili k vlastnímu obrazu. Já pro ně nejsem imigrant. A není to barvou pleti, není to vyznáním. Je to tím, že nedělám problémy. Totéž platí o Asiatech. Ti nedělají problémy, takže se jich Češi nebojí, proto tady může s protiimigrační politikou uspět Okamura. Takže celkově to není strach z imigrantů, ale z něčeho, co může přinést potíže. A potíže tady nikdo nemá rád.

Neo: Takže máte pocit, že cizinci tu jsou stále vítáni?

Rozhodně. Praha je v tomto směru skutečně otevřená a liberální, přesně na pomezí Východu a Západu. Třeba ve Varšavě nebo Budapešti bych být nechtěl, tam to mají cizinci těžké.

Ale Česko je skutečně pohostinné. Je to jedna z hlavních vlastností Čechů, kterou jsem zapomněl zmínit. Když jste přijati Čechy, cítíte se jako král. Jen je třeba být představen, nevnutit se sám.

Neo: Jedna z charakteristik, které jste nám Čechům přisoudil ve svém blogu, je posedlost časem. Snahou být vždy všude včas. Srovnal jste se s tím jako Ital?

Ne. Já se tedy strašně snažím. Když mám schůzku, která se týká práce, nebo třeba tento rozhovor, tak udělám vše pro to, abych byl na místě přesně. (Carmine Rodi dorazil pět minut před domluveným časem, pozn. red.). Hlavně proto, že nechci podporovat klasický stereotyp, že Italové chodí pozdě. Vím totiž, že když by se mi to stalo jen jednou ze sta případů, stejně už pak budu mít nálepku, že vždycky chodím pozdě.

Ale ve volném čase, když se potkávám s přáteli, tak patnáct dvacet minut nehraje roli a oni jsou na to zvyklí.

Víte, jeden můj německý kamarád, který tady žije, mi řekl, že co se týče času, jsou Češi němečtější než Němci. A já myslím, že to tak je. Hlavně v Praze. Lidé v hlavním městě jsou strašně efektivní a pořád někam spěchají. Dokonce i v metru. Běží, aby stihli ten vlak, který tam právě stojí. Proboha proč? Vždyť další jede za tři minuty. Ale ne, ono je třeba běžet a vrážet do lidí.

Neo: Pořád se bojíte otázky: Co plánuješ na víkend?

Jasně. To je další z těchto obsesí časem. Když o víkendu nic neděláte, máte pocit, že jste ho promarnili. A pak se divíte, že se nemůžete potkat s přáteli. Protože když chcete jít s někým třeba jen na kafe, tak se dozvíte, že tento víkend to nejde, protože jedou na chalupu. Vždycky je v těch plánech mimochodem někde schovaná chalupa. Další víkend jedou k jedněm příbuzným, další víkend k dalším, a pak určitě zase na chalupu. Jste prostě pro mě národem vynálezců, kutilů a hodinářů. Jste jako orloj. Pořád v pohybu, který nevím jak, ale funguje.

Ale občas je to vážně fajn, nemít plán, věřte mi. Takže moje žena se mnou trochu trpí, ona je hodně aktivní. Já se to snažím dělat půl na půl. Jeden víkend je naplánovaný, druhý si prolenoším.

Neo: Zmínil jste, že Praha je jiná než zbytek republiky, a ve vašem blogu to také popisujete. Zkusil jste vyjet za hranice hlavního města?

Jasně. Je to skutečně jiný svět. Jednou ročně jezdíme na vodu do Kácova, což je asi hodinu od Prahy. A tam jsem najednou jediný cizinec široko daleko a lidi se diví, že jsem Ital a nemám tmavou pleť. Narazit na někoho, kdo mluví anglicky, je zázrak. Ale zase je tam strašný klid, lidé nejsou ve stresu, oběd může trvat déle…

Něco podobného máme v Itálii. Tam to není jedno velké město versus zbytek. Tam to je víc jih proti severu. Jižani říkají o Italech ze severu, že když tam někdo upadne, tak mu nikdo nepomůže, protože jsou všichni strašně zaměstnaní a pospíchají. Ti ze severu zase považují lidi z jihu za chaotické. A Řím, tam je každému vše jedno, to je věčné město povznesené nad všecko.

Neo: Když jezdíte na vodu, to jste musel přece jen trochu propadnout dalšímu fenoménu, který jste zmínil ve svém blogu. Tedy že Češi milují venkovní sporty…

Ne, nepropadl jsem. A pořád je to pro mě překvapující, jak jsou tady lidé sportovně založení, jak i malé děti jsou samostatné a odvážné. Jednou jsme se ptali malé, možná čtyřleté holčičky, jestli je bezpečné jet na lodi konkrétní cestou. A ona nám to velmi přesvědčivě odkývala, že to je velmi pohodlná trasa bez nějakých nástrah. Samozřejmě že jsme se vyklopili na nějakých kamenech, nebo co to bylo. Prostě její vnímání toho, co je lehká trasa, bylo úplně jiné než naše. Já se ptal, jestli to je normální, aby takto malé děti měly z mého pohledu tak zkreslenou představu. A dozvěděl jsem se, že ano. Že tady jsou děti mnohem samostatnější, maminky jsou mnohem méně ochranitelské. A tím si mnohem dříve vypěstují nezávislost na rodičích než třeba v Itálii.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou

» S vynálezcem Markem Novákem o mladé vědě

» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

» S Annou a Honzou Holubovými o podnikání na vodě

» Se Sváťou Karáskem o stáří a pokoře

» S vědcem Lukášem Palatinusem o krystalografii, se kterou pronikl na titulní stranu Science

Neo: Je to něco, co byste chtěl, aby se Italové od Čechů naučili?

Určitě. Toto vedení k tomu, aby děti více spoléhaly samy na sebe. V Itálii jsou kluci strašní mamánci a pak si vezmou ženu, která je pro ně vlastně další matkou. To je pak těžké stát se nezávislou osobností.

Neo: Pochopil jsem, že z vašeho pohledu by se Češi zase měli přiučit, jak správně psát italská slova v jídelníčcích. A také to, co skutečně je italské jídlo. Co pro vás v tomto směru bylo nejbolestnější?

Kuře. Kuře ve všemožných jídlech, co mají být italská. Kuře na pizze, kuře v těstovinách. Jako vážně? Pro Italy je kuřecí suché maso. A asi se na něj díváme i jako na chudou stravu. Prostě to k našemu jídlu nepatří.

A pak samozřejmě správné psaní názvů. Jako pardon. Máte Google? Tak ho použijte. Já vím, že vám dělají problém zdvojená písmenka, protože pak nevíte, jak to správně vyslovit, ale vážně je to někdy podstatný rozdíl. Třeba „penne“ jsou těstoviny, ale „pene“ je penis. A ten vážně jíst nebudu.

Neo: Váš článek o Češích je starý zhruba rok. Získal jste od té doby nějaké nové překvapivé poznatky?

Plánuju pokračování. Sbírám si nové body, které bych rád popsal. Jedna věc je, že se stále více mluví o politice. Druhá, že Praha je strašně hipsterské město. Snažím se do té kultury proniknout, byť si nemůžu nechat narůst správné fousy a hipsterský účes se mi taky nepodaří vykouzlit. A asi nejvíc fascinující je, jak tento národ, který se tváří jako ateistický, miluje Vánoce. Zvláštní přitom je, jak pak přímo na Vánoce na lidi padne taková jakási chmurná nálada. To chci prozkoumat.