Se studentem politologie Jánem Michalčákem o roce britského „ne“

Ján Michalčák přijel na studia do Británie v den, kdy se tam v září 2014 poprvé rozhodovalo o její budoucnosti: v den referenda o skotské nezávislosti. Skotové tehdy řekli, že zůstanou ve Spojeném království. O necelé dva roky později se však Britové v referendu vyslovili pro odchod z EU. „Když teď na naší univerzitě proběhne mnohahodinová panelová debata, na konci je jediný závěr: stát se teď může úplně cokoliv,” říká student politologie a ekonomie na prestižní University College London.

Studuje na britské univerzitě, která patří k deseti nejlepším ve světě. A z první ruky může Ján Michalčák den po dni sledovat, jaké dopady červnový Brexit na ostrovech má. Nebo nemá.

Neo: Jsme oba fanoušky britského komika Johna Olivera, který poslední díl téhle sezóny zakončil vzkazem končícímu roku: Fuck you, 2016! Máte z tohoto roku podobný pocit?

Určitě to nebyl rok z nejšťastnějších. První věc, která se mi jako člověku žijícímu v Anglii vybaví, je samozřejmě Brexit a z něj vyplývající všudypřítomný pocit nejistoty, co se teď bude dít.

Neo: A vy to mimochodem už víte, jak teď bude vypadat váš život v Londýně po Brexitu?

To mě asi znervózňuje ze všeho nejvíc. Nikdo z mých známých a kamarádů tady vlastně vůbec netuší, co přesně se bude dít, až Brexit nastane. Můžeme mluvit o potenciálních zaměstnavatelích, o univerzitě, o politicích na obou stranách La Manche, nikdo nic neví. Všechno záleží na tom, co se vyjedná, až Británie formálně oznámí odchod spuštěním článku 50.

Neo: Co vám říkají ve škole? 

Mám pocit, že tam existuje takový nepsaný úzus, že se o tom moc nemluví, protože samozřejmě v akademické sféře byla drtivá většina studentů i profesorů proti Brexitu. Teď jsme se dostali do fáze smutného smíření s realitou. Když už se o tom bavíme, snaží se nás spíš uklidňovat: nebojte, zatím vše pokračuje jako doteď. Ale protože ani oni moc netuší, co se bude dít, radši se o tom moc nemluví. A i když proběhne mnohahodinová panelová debata, kterou jsem taky absolvoval, na konci je jediný závěr: stát se může úplně cokoliv.

Neo: V červnu před referendem jste napsal text do Hospodářských novin, v němž mimo jiné stojí: přívrženci setrvání Británie v EU jsou často považováni za elitáře žijící mimo realitu. Nepotvrzuje se to teď na londýnských univerzitách?

Všeobecně celý Londýn je tak trochu jedna velká bublina. To asi platí o skoro každém hlavním městě v Evropě. Ale zvlášť Londýn, obrovské kosmopolitní město, se opravdu hodně odlišuje od zbytku Británie, a nejenom v názoru na Brexit. Ale v celé Británii se už začíná názor na EU docela výrazně otáčet, poslední průzkum Pew Research ukázal, že pro setrvání v Unii by teď bylo 55 procent Britů, kdyby se referendum opakovalo. To jistě nemusí nic znamenat, víme, jak se průzkumy mýlily jak u Brexitu, tak v případě amerických voleb.

Neo: Nicméně, druhé referendum o Brexitu asi nepřipadá v úvahu, ne?

Ne. I kdyby byla pravda, že se poměr začíná měnit, pořád bude platit, že pro Brexit hlasovalo zhruba 17 milionů voličů. A kdyby se mělo referendum opakovat, nebo ještě hůř, kdyby britská vláda nerespektovala jeho výsledky, tak to bude znamenat 17 milionů velmi nespokojených voličů a velmi pravděpodobně i konec šancí premiérky Theresy May a jejích konzervativců na znovuzvolení.

Neo: Kampaň „Remain“ podporující setrvání v EU byla založena na strachu. Před ekonomickými dopady varovala spousta respektovaných ekonomů i institucí. Měli pravdu?

Zatím určitě a velkou roli v tom hraje strach a nejistota. Libra se propadla nejvíc od 2. světové války, teď paradoxně trochu posílila v důsledku amerických prezidentských voleb. Ale každopádně je na mnohem slabší úrovni, než když jsem se třeba v roce 2014 do Británie přestěhoval. Největší dopad se ale může teprve projevit, až bude jasné, co Británii opravdu po odchodu z EU čeká. Investoři doufají v soft-Brexit, tedy že Británie zůstane součástí jednotného trhu. Ale největší ekonomický dopad nás velmi pravděpodobně teprve čeká. Negativní, nebo třeba možná pozitivní.

Neo: Jak si vlastně na univerzitě vysvětlujete, co se při referendu stalo, když všechny výzkumy ještě v den hlasování, a dokonce po konci hlasování ukazovaly, že Británie zvolila „remain“?

Vysvětlení je několik možných, vždycky se dá třeba pochybovat o metodologii průzkumů. Ty mají v Británii už tak nevalnou pověst minimálně od voleb do sněmovny v květnu 2015. Spousta voličů se asi taky stydí vyjevit u takto citlivých témat svůj názor.

Neo: Úplně stejné to bylo s americkými volbami a vítězstvím Donalda Trumpa, které nečekal skoro nikdo. Není to tak, že média v Londýně nebo na východním pobřeží USA nebo novináři v Praze prostě neznají zbytek země, a pak jsme všichni hrozně překvapeni, co se to vlastně děje?

Určitě to může být jeden z problémů. Sám se na univerzitě setkávám s názory „nechápu, jak někdo může hlasovat pro Brexit nebo pro Trumpa“. Znám i zastánce opačných názorů, ty dva tábory spolu ale vůbec nekomunikují. To se promítá i do médií, i ta nejrespektovanější a snažící se o neutralitu mají nějaký ideologický základ.

Neo: Je to i případ BBC, tohoto vzoru veřejné služby všude na světě?

Asi se tomu nedá vyhnout, i když se BBC snaží být co nejvíc neutrální. Nepamatuju si z volební noci na BBC žádného experta, který by předpověděl Brexit. Možná i slavná BBC používá při výběru expertů špatnou metodologii. Svou roli hraje i to, kde mediální společnost sídlí. Pokud BBC oslovovala politology převážně z Londýna, mohlo to hrát svou roli. V Londýně je teď opravdu cítit mnohem pesimističtější atmosféra než před referendem.

Neo: Možná že ve střední Anglii je zase naopak optimističtější.

Zatím asi ano, rozhodně optimističtější než v Londýně.

Neo: Jak se Británie změnila od chvíle, kdy jste do ní před dvěma lety přijel?

Zrovna dneska ráno jsem o tom přemýšlel. Přijel jsem do Británie, která se už asi začala proměňovat. Dorazil jsem sem 18. září 2014, což je datum referenda o skotské nezávislosti. A už první den to byla velmi vyhrocená, i když proti dnešnímu stavu ještě dost klidná debata o politické budoucnosti Británie. Pak to pokračovalo parlamentními volbami v květnu 2015 a následovala kampaň před Brexitem. Sám jsem tu zažil několik situací, kdy se lidé napadali, kdo je a kdo není Brit, a pak si to navzájem dokazovali britskými pasy… Jedna strana má pocit vítězství, ta druhá zas doufá, že podmínky Brexitu budou co nejmírnější.

Neo: Zažil jste to někdy sám na sobě jako Východoevropan?

Ne, to ne, asi i proto, že se pohybuji skoro výhradně v oné univerzitní bublině. Na naší univerzitě studuje polovina studentů, kteří nepocházejí z Británie.

Neo: Skoro před dvěma lety jste napsal otevřený dopis prezidentu Zemanovi po jeho výstupu proti inkluzi. Upozornil jste ho, že jste i se svým fyzickým hendikepem dokázal vždy studovat s ostatními. Mimochodem, odpověděl vám na ten dopis někdo?

Ano, nějaká úřednice z tiskového odboru. Velmi stroze, v tom smyslu, že prezident jen zopakoval ve veřejnosti rozšířený názor. A na ten krásný dopisní papír prezidentské kanceláře zkopírovala odkaz z České televize na nějaký článek, který měl prezidentova slova dokazovat. To mě jako akademika pobavilo, jak si Hrad představuje dokazování faktů.

Neo: Pozorujete rozdíly v chování k vám jako člověku s hendikepem tady a v Británii?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Jakubem Horákem o politickém marketingu

» S byznysmenem Janem Dobrovským o pražské kavárně, Židech a českém plebejství

» S Radkinem Honzákem o světě, který neví roupama, co dělat

» S Markem Dalíkem: Jediný rozhovor, ve kterém řekl vše

» S Janem Dražanem: O čem přátelé Václava Havla nemluví

Asi na to nejsem schopen odpovědět úplně objektivně, z českého vzdělávacího systému jsem odešel už před deseti lety, studoval jsem soukromé gymnázium Open Gate. Ale myslím, že přístup ke studentům jako já mezi střední a vysokou školou by se lišil i v Česku. Tady ke mně možná přistupují víc individuálně, vůbec neřeší, jestli někdo má hendikep, dokud sám o pomoc nepožádá. Ale podobně by to zřejmě fungovalo i na české vysoké škole.

Neo: Uvažujete už o tom, jak se svým špičkovým vzděláním naložíte? Chcete se vrátit do Česka, nebo hledat práci ve světě?

Určitě bych se chtěl vrátit domů. A zrovna teď řeším, kdy se to stane. Právě teď dokončuji bakalářské studium, měl bych se hlásit na magisterské. Hodně to závisí na penězích, magistr je v Británii mnohem dražší než bakalář. Pokud se mi povede sehnat peníze, chtěl bych pokračovat. Pak je ale otázka, jak složitý návrat bude. Mluvil jsem o tom s lidmi, kteří jsou starší a prošli si stejnou cestou. A ti se i ve velkých nadnárodních firmách setkávali s tím, že se na ně dívali přes prsty jen proto, že mají titul ze zahraničí. Zvlášť kdybych chtěl pracovat ve svém oboru politologie a zahraničních vztahů, to je velmi uzavřená komunita.

Neo: Takže – proč se vracet?

Možná to bude znít pateticky, ale opravdu mám rád svou zemi. A věřím tomu, že lidé se zkušenostmi ze zahraničí – ať už pracovními, nebo studijními – by se časem měli do své domoviny vrátit. Jestliže je cílem zlepšit kvalitu života v naší zemi, je právě mezinárodní náhled a nadhled to, co potřebujeme. Já si jsem jistý, že se vrátit chci. Odjíždíme přeci hlavně proto, abychom se mohli vracet.

Neo: Poslední, zásadní otázka. Každého fanouška Arsenalu, což jsme oba, zajímá, jestli už letos konečně po 13 letech vyhrajeme zase ligu.

Letos už by to mohlo vyjít, Petr Čech se rozchytal a hlavně se soustředí jen na ligu. Už by to snad mohlo klapnout.