Jediný rozhovor s Markem Dalíkem. Před nástupem do vězení řekl všechno

Uprostřed léta 2016 vydala redakce Neovlivní.cz speciální letní dvoučíslo tištěného magazínu, který mimo jiné obsahoval unikátní rozhovor s někdejším hráčem číslo jedna v zákulisí české politiky a byznysu Markem Dalíkem. Nyní vám jej – jako malý novoroční dárek – předkládáme v plném znění i zde, na webu.

Málokdo má tak špatnou pověst jako Marek Dalík. Roky byl nepostradatelným spolupracovníkem expremiéra Mirka Topolánka. Coby zákulisní hráč číslo jedna se pohyboval v nejvyšších patrech české politiky i byznysu. Po letech na výsluní zažil – jako jediný – skutečně tvrdý pád. Soud jej poslal na čtyři roky do vězení. Jak sám říká: “Za něco, co jsem neudělal.” I proto se rozhodl promluvit.

Ve svém jediném zevrubném rozhovoru, který poskytl pouze redakci Neovlivní.cz, mluví o mechanismech vládnutí v Česku. O tom, kdy začal pochybovat o Topolánkovi. O byznysových kruzích Václava Klause. A o dnes už legendární dovolené v Monte Argentariu. A také o strachu.

Rozhovor jsme kvůli rozsahu – v tištěném časopisu “zabral” deset stránek – rozdělili do dvou částí. Druhý díl, ve kterém hovoří zejména o kauze Pandury, která jej dostala za mříže, si můžete přečíst zde ».

Neo: Uměl byste popsat, jak jste se za posledních deset let změnil?

Změnil se svět kolem mě, změnil jsem se i já. Dělám úplně jiné věci, než jsem dělal, pohybuji se mezi jinými lidmi. Myslím, že v té éře, v které jsem byl, řekněme, mediálně známý, jsem vlastně nebyl úplně sám sebou. Byl jsem stržený vírem událostí a pohyboval se mezi lidmi, mezi kterými jsem se nikdy pohybovat neměl . A před tím vlastně ani nechtěl.

Neo: Tím myslíte koho?

Lidi, kteří byli v politice a blízko ní.

Neo: Ale vždyť vás přece politika bavila, proto jste do toho šel?

Mě to bavilo jako výzva něco dokázat. Jako mladý kluk, který v podstatě dílem okolností a náhody začal spolupracovat s tehdy poměrně neznámým politikem.

Neo: A co byla ta výzva?

Přispět k tomu, aby se Mirek Topolánek dostal v politice co nejvýš. Když někdo dělá politiku, tak jeho cílem je dostat se nahoru. To znamená mít větší odpovědnost, větší moc, vyšší funkci.

Neo: Vy jste chtěl dostat Topolánka co nejvýš proto, že jste pro něj pracoval? Nebo proto, že jste mu věřil, že bude dobrý politik, případně premiér?

Mně šlo především o tu výzvu. Myslím, že takových příležitostí se lidem mého tehdejšího věku moc nenaskytne. A politika mě zajímala od malička, studoval jsem ji a věnoval se jí celý život. Navíc jsem měl PR agenturu, takže tam se propojil celoživotní zájem a mé vzdělání s nějakou praktickou možností to realizovat. To byla ta výzva. To, že jsem poměrně záhy začal pochybovat, jestli právě on by měl být tím správným premiérem, je druhá věc.

Neo: Proč jste o tom pochyboval?

Protože jsem si nemyslel, že by pravicový premiér měl být zrovna osobnost jako on. Ale na druhou stranu jsem pak viděl tehdejší premiéry, později i zblízka při různých debatách a podobně, a to jsem si zase říkal, že na rozdíl od nich je to – snad s výjimkou pana Špidly  – aspoň člověk vnitřně poctivý a v obecném lidském slova smyslu dobrý.

Neo: Ty pochybnosti pramenily z čeho?

Třeba z toho, že se neuměl úplně chovat. Neměl hluboké vzdělání. Na druhou stranu zase měl nezpochybnitelné charisma. A celé si to užíval, protože to je exhibicionista a egocentrik. A to jsou pro prosazení se v politice určitě dobré vlastnosti. Pochybnosti jsem sice měl, nicméně ta výzva a ten úkol se zdál převyšovat ty pochybnosti.

Neo: Topolánek se nakonec stal premiérem, takže vaše mise byla z vašeho pohledu splněna…

To se mi povedlo. Ale moje asi největší životní chybou nebylo to, že jsem se snažil tu výzvu realizovat, ale to, že jsem neodešel poté, co se tam dostal. Dneska už bych tu chybu neudělal. A jak se teď ukázalo, tak to byla chyba fatální.

Neo: V jakém smyslu? Že jste neodolal svodům, které prostředí vrcholové politiky nabízí?

Ano, částečně jsem neodolal těm svodům. Částečně by mi přišla škoda a také nespravedlivé, kdybych šel celou tu cestu a někdo jiný by si pak – v uvozovkách – užíval výhod plynoucích ze splnění té mise.

POČÍTÁNÍ ZISKŮ A ZTRÁT

Neo: Popište mi ty výhody.

Dostal jsem se koneckonců i k zajímavým lidem, zajímavým příležitostem. Podnikatelským, společenským.

K tomuto tématu:

» Dalík promluvil: Jaké aktivity skrývá prezidentův rádce Nejedlý?

» Dalíkovo svědectví vyvolalo rozruch na Slovensku. Kvůli Ficovi

» Protikorupční policie začala znovu zkoumat aféru Pandur, zajímá ji Dalíkovo svědectví pro Neovlivní.cz

» Smlouva k Pandurům: půl miliardy pro firmu blízkou ČSSD

» Dalíkovi právníci podali dovolání k Nejvyššímu soudu

Neo: I pro váš byznys, předpokládám?

Pro byznys to bylo dvousečné. Na jednu stranu moje agentura New Deal přicházela o určitý typ klientů, kteří nestáli o spojení s politikou a tím spojenou publicitou. Na druhou stranu jsme samozřejmě získávali klienty jiné. Určitě jsem na tom nezchudnul, ale na druhou stranu pro dlouhodobé fungování firmy to nebylo přínosem.

Neo: Kde je hranice, kdy jste věděl, že jste ten kontrakt nebo zakázku dostal proto, že si tím firma kupuje možnost otevřít dveře u předsedy vlády?

Upřímně řečeno, nevzpomínám si na jedinou firmu, které by se otevíraly dveře u premiéra. Spíš s tím ty firmy často pracovaly samy. Stačilo, že měly New Deal a ty dveře si pak otevíraly samy. Tak přímočaře, že si někdo najme New Deal a Topolánek mu půjde na ruku, tak tak to nebylo. Spíš šlo opravdu o vstup do toho prostředí, jakoby vstupenku, garanci. Často se totiž lobbing zužuje na to, že někoho ovlivňujete určitým směrem, k určitému konkrétnímu rozhodnutí. Ale pro spoustu firem to mělo smysl trochu jiný. Třeba v tom, že získávaly informace, mohly se dopředu připravit na určitá řešení.

Neo: Ano, a tím takové firmy získávaly náskok před konkurencí. A debata je o tom, nakolik je to čestné, když díky vašemu přátelství s premiérem měly k dispozici třeba exkluzivní informace. Kde je ta hranice mezi tím, kdy vy jim prostě prodáváte své přátelství s premiérem, a kdy to je regulerní čistý lobbing v dobrém slova smyslu?

Hranice je samozřejmě velmi tenká. Už proto, že tu neexistuje zákon o lobbingu. Pamatuji si období před mnoha lety, kdy se politici předháněli, kdo dřív navrhne takový zákon. Ta debata úplně umlkla. To, že ten zákon není, vyhovuje jak politikům, tak PR agenturám. Na druhou stranu, že zákon neexistuje, otevírá mnohem větší pole působnosti pro policii. Protože hranice mezi lobbingem a trestným činem je poměrně nezřetelná. Moji spolupracovníci z New Dealu byli trestně stíhaní za věc, která se později ukázala jako legální lobbing; stíhání bylo zastaveno. Ale pokusy byly neustále a ta hranice je bohužel tenká.

Neo: Vy osobně jste se při všem, co jste po boku Topolánka v byznyse dělal, vešel do těch zákonných mantinelů?

Určitě jsem se vešel do mantinelů v České republice.

Neo: To znamená co?

To znamená, že to, co se dělo kolem Topolánka, když byl premiér, nebo před tím či po tom, tak úplně odpovídá tomu, co se dělo kolem ostatních vrcholových politiků v České republice té doby.

Neo: A proč tedy zrovna vy jste měl nejhorší pověst?

Byla to kombinace mých osobnostních nedostatků pro takovouto činnost. Proto jsem taky nikdy nechtěl být veřejně činná osoba, protože jsem si těchto nedostatků vědomý. Nicméně ne úplně vlastní vůlí jsem se stal zpola veřejnou osobou, a pak se ty nedostatky začaly objevovat. Takže z velké části to samozřejmě byla moje chyba, chyba mého vnitřního ustrojení. Druhá věc byla, že jsem narušil kruhy, které se tu budovaly víc jak deset let.

Neo: Jaké kruhy máte na mysli?

Z éry opoziční smlouvy. Mirek Topolánek nepřejal nikoho z toho neoficiálního nebo byznysového okolí Václava Klause. A to tady bylo relativně dobře etablované. Byli to lidé o generaci starší, spousta z nich měla zkušenosti z různých komunistických zpravodajských služeb, pézetek. Bylo to velice silné společenství, navíc ekonomicky zabezpečené. A pak přijde kluk, kterému je třicet, nikdo ho vlastně nezná a má tu drzost je od tohoto vlivu a peněz odstřihávat.

Neo: Ale vždyť vy jste si vybudovali svoji smečku, která tu Klausovu nahradila.

Možná ano. Tehdy jsem si to nemyslel. Podcenil jsem, že to je všechno založené jen na těch okamžitých výhodách. Asi naivně jsem věřil tomu, že tam vznikají pouta, která jsou víc než jen peníze, nebo okamžitá výhoda.

NA DOVOLENÉ V TOSKÁNSKU

Neo: Jaký v tomto ohledu měla smysl slavná dovolená v Toskánsku, kde se v Monte Argentariu sešel Topolánek jako premiér, vy jako jeho nejbližší poradce, tehdejší šéf státního ČEZu Roman a další politici a lobbisté? To byla demonstrace paktu? Nebo co to bylo?

Když se dneska ohlédnete za tou toskánskou aférou a měla byste jednou větou říct, co se tam vlastně stalo špatně, tak to myslím nedokážete. Protože se tam podle mě nic nestalo.

Neo: Mě z toho tehdy i teď vychází, že to byla demonstrace smečky.

To by byla v momentě, kdybychom tam ta média nebo ty špiony, co to fotili, sami povolali.

Neo: Ale vždyť to byl jasný signál o tom, kdo nám tady ve skutečnosti vedle premiéra vládne. S kým si je blízký. Svou dovolenou přece netrávíte s někým, kdo je vám cizí.

Možná, ale poprvé můžu říct, jak to tehdy bylo. My jsme tam s nikým dalším na dovolenou nejeli. Já tam jel s Mirkem Topolánkem a s rodinnými či osobními přáteli. To, že tam v tu stejnou dobu byli ti další, tak věřte, nebo nevěřte, je do značné míry náhoda. My jsme tam byli proto, že lidé, co tam byli taky, nám o tom místě řekli. Ale že bychom si ladili termíny dovolené, nebo si říkali, potkáme se, to ne.

Neo: Ta vila je vaše?

Není. A už tam ani nejezdím. Léta. Tehdy jsem za tu vilu zaplatil měsíční nájem. A to dlouho před tím, než aféra vypukla. Ještě v červnu 2009.

Neo: Vy jste to platil i za Topolánka?

Platil jsem za celou vilu za měsíc. Lidé, kteří tam jezdili, mi to platili podle doby, kterou tam strávili.

Neo: Ta vila byla spojována s vámi jako s majitelem mimo jiné i proto, že se na ní objevily plastiky umělce, o kterém je známo, že jeho práci máte rád.

Ty se objevily i v jiných vilách, ale bohužel jen tahle byla vyfocená.

Neo: A jak se tam dostaly?

Zkusím to popsat znovu: v té době tam určitá skupina lidí začala jezdit, někteří si tam ty domy pronajímali, někteří si je kupovali. V rámci tohoto trendu se tam dostali i čeští umělci. Jezdilo tam mnohem víc lidí, než kteří byli tehdy zachycení na těch špionských fotografiích. A do mnohem více vil. To znamená, že tam vznikala jakási česko-slovenská letní komunita. Část z ní se po toskánské aféře stáhla, jiní tam dál jezdí bez pozornosti médií. Mimochodem – jeden stále ještě vrcholový manažer tam v té době začal stavět dům a myslím, že už tam asi šest let stojí s lešením, protože se ho bojí dokončit.

Neo: Víte, komu ta proslavená vila patří?

Nevím, ale tuším. Možná je to pro mě dobře, že to nevím.

Neo: A co tušíte?

Nemám důkaz, takže vám to neřeknu.

Neo: Patří dovolená v Toskánsku s těmi všemi lidmi okolo k věcem, které byste si zpětně viděno odpustil?

Já jsem na úplně stejné dovolené byl několik let před tím, několik let potom. Měl jsem pronajatý dům na Sardinii, na Elbě, prostě jsem takto trávil dovolenou. Když si to totiž vydělíte počtem lůžek, a tedy lidí, kteří tam s vámi jsou, tak celková suma sice vypadá astronomicky pro někoho, kdo má plat dvacet tisíc. Ale když je deset lidí a každý zaplatí 75 tisíc za měsíc, tak vidíte pronájem jinou optikou. To je způsob trávení dovolené, který si – myslím – může dovolit vyšší střední vrstva i v Čechách. A to, že z toho někdo udělal toskánskou aféru, je z dnešního pohledu na politiku absurdní. Samozřejmě, že kdybych věděl, že z toho aféra bude, jel bych jinam. Dodnes na tom ale nevidím nic špatného. To, že tam byl nějaký pan Urban, nesouvisí s mojí dovolenou. Netvrdím, že to je náhoda, protože ti samí lidé, kteří vytvářeli tu kolonii, ho tam pozvali. Ale já jsem s panem Urbanem v životě nemluvil.

KDO KOUPÍ OBLEK PRO PREMIÉRA

Neo: Ono to tehdy vzbudilo pozornost i proto, že nebylo jasné, zda příjmy Topolánka postačí pokrýt všechny jeho výdaje – zvlášť po nákladném rozvodu.

To je celé pokrytectví, nechceme vidět náklady spojené s výkonem funkce premiéra. Předseda vlády třeba za den potřebuje hned několik obleků, aby se mohl podle situace, protokolu, či počasí převlékat. A když si vezmete, kolik stojí slušný oblek a jaký je plat premiéra, tak vám logicky vyjde, že si z toho platu nemůže pořídit ani ty obleky. Tím spíš, že repre fondy pro předsedu vlády byly zrušeny.

Neo: Jak se to tedy řeší?

Všichni asi tuší, že to musí řešit z nějakých jiných peněz, než je jeho plat, ale všichni se tváříme, že se to řeší z toho platu. Z něhož navíc platí školné pro děti, manželka většinou taky nepracuje, protože má povinnosti související s funkcí jejího manžela, někde musí premiér bydlet, když nebydlí v Kramářově vile. A tak dál. Jak to řeší současní premiéři, nevím.

Neo: A jak jste to řešili vy?

Řeší se to tak, že se třeba obleky nakupovaly v OP Prostějov za nějakou režijní cenu v tom oddělení měřenek, nebo jak se tomu říká. Nebo je ti premiéři dostávali.

Neo: To znamená, že byl někdo, kdo mu to financoval?

Já si pamatuji, že Václav Klaus v době, kdy byl jeho plat premiéra ještě nižší než později ten Topolánkův, chodil v oblecích Hugo Boss. Nevím, kde je bral.

Neo: Jeho přítelem byl Ranko Pecič, který sem mimo jiné dovážel oblečení této značky…

Tak asi to tak bylo. Akorát se o tom nemluví. Je to obrovská chyba. Nadbíhá se české závisti, a pak se premiér jednoduše dostane do situace, že když ten oblek chce, tak mu ho někdo dá. A ten, kdo mu ho dá, za to pak od toho premiéra většinou taky něco chce. Což je samozřejmě špatně.

Neo: Jaký plat je pro premiéra adekvátní, aby se tyto věci dít nemusely?

Asi bych to rozdělil. Když řeknu, že by měl být plat premiéra 500 tisíc, tak se můj už tak zoufalý obraz ještě zhorší. Ale myslím, že by stačilo, kdyby premiér měl něco jako reprezentační fond, ze kterého by si nemohl pořizovat, co ho napadne, ale platil by si věci bezprostředně spojené s výkonem funkce. Ten fond by podle mě měl být někde mezi 500 tisíci až milionem měsíčně. Tak, aby premiér mohl důstojně reprezentovat zemi a nemusel za to, že mu někdo koupí kravatu, vycházet někomu vstříc. A ať to klidně někdo kontroluje, aby to nemohl premiér zneužívat.

Neo: Souvisí to i s tím lobbingem?

Určitě. Spousta politiků tehdy – jak je to dnes, nevím – v roli poslanců mívala plat 40 tisíc. A ten oblek už tehdy stál jako dneska. Tak stačilo poslancům koupit dva obleky, vzít je někam na víkend a byli vaši. Neříkám, že jsem to tak dělal, ale tehdy to tak fungovalo. Bohužel.

Neo: Byla někdy zakázka, kdy jste věděl, že jste ji dostal jen proto, že jste přítel premiéra? A že fakticky vlastně nic dělat nemusíte?

Nic neuděláme, to zase… To tak možná bylo, ale řeknu vám jiný případ. My jsme třeba měli dlouhodobě zakázku od firmy, která se obávala nějaké legislativní změny. A my jsme byli placeni za to, že k něčemu nedojde, že nebude legislativní změna. Ale to nejsou peníze za nic. Máte člověka, který legislativní proces sleduje. Nikoli ve sněmovně z galerie, ale komunikuje už na úrovni vedoucích odborů na ministerstvech. Sbírá informace, vyhodnocuje, přináší argumenty, aby k té změně nedošlo. To nejsou peníze za nic. To jsou peníze za práci, která není vidět.

VÝPALNÉ, KOVARČÍK A LEGENDY

Neo: Řeknu to natvrdo: měl jste někdy zakázku, kdy jste si sám říkal, jsem vlastně parazit, nic nedělám, je to jen za to, že oni vědí, že jsem premiérův kamarád?

… Asi to tak bylo. Ale… asi to tak bylo. Například jsme dělali tenisové turnaje a vím, že kdybychom je nedělali my, někteří sponzoři by do toho nedali peníze. Takže to byl ten případ. Na jednu stranu si můžete připadat jako parazit. Na druhou stranu platí nejenom u nás, ale všude na světě: uděláte festival, přijede vám tam elita národa, tak se vám na to shánějí peníze líp, než kdyby tam přijeli jenom batůžkáři. Když jsme prostě dělali turnaj, kde hrál premiér, dva ministři a deset poslanců, prezident, tak jsme na to sehnali peníze líp, než kdyby tam hráli moji spolužáci ze střední školy. A jestli si u toho má člověk připadat jako parazit… v hlubším slova smyslu asi jo. Ale nemyslím, že to je něco, co někomu škodí.

My jsme ty firmy k tomu nenutili. Pamatuji si pána, který už nežije, a ten to tak dělal. On firmy v podstatě vydíral, byly státní nebo polostátní a on zašel za jejich řediteli a řekl: hele, budu tady dělat v Ostravě turnaj. Buď mi na to dáš pět milionů, nebo tady zítra nebudeš. To už je za hranicí legálního lobbingu.

Neo: Takovou věc jste nikdy neudělal?

Nikdy. To bych si nedovolil.

Neo: Takže když se o vás říkalo, že berete výpalné ze zakázek, to vzniklo jak? Z čeho to vyrostlo?

Z toho, že jsem od těch zakázek odstavil třeba tohohle člověka, který to jako výpalné vybíral.

Neo: To byl Peter Kovarčík?

To byl Peter Kovarčík. Takhle to dělal v devadesátých letech a pokoušel se to dělat i později. Za mnou chodili nejrůznější ředitelé už v éře Mirka Topolánka a ptali se, jestli je dobře, když dají panu Kovarčíkovi peníze tam a tam. Odpovídal jsem, že nevím, jestli to je dobře, ale jestli si myslíte, že si za to koupíte vliv na ODS, tak si ho nekoupíte. Tak mu je pak třeba nedali. A on pak chodil po Praze a obviňoval mě, že mu kazím obchody a někoho raketýruju. Přitom to bylo přesně naopak. Takže z toho pochází ta pověst. A nebyl sám. Většinou to byli lidi, kteří díky tomu přišli o velké peníze.

Nebo vám řeknu jiný příklad: Mirek Topolánek zatrhnul, vysloveně zatrhnul provize ze stavebních zakázek.

Neo: Jak se zatrhává taková provize?

Tak, že to řekl generálním ředitelům největších stavebních firem, s kterými se přirozeně potkával u řady příležitostí. A to se taky nelíbilo všem. A taky se to určitě ne vždycky dodržovalo.

Neo: Nezlobte se, ale v tomhle kontextu pak třeba vůbec nechápu angažmá Aleše Řebíčka na ministerstvo dopravy. Vždyť jeho vlastní firmě po vstupu do úřadu raketově narostly zisky z veřejných zakázek. A nevím o tom, že by to Topolánek zatrhnul.

Vysvětlím vám to jednoduše. Řebíčka tam dal proto, že si myslel, že když je z oboru a má vydělané peníze v řádu stamilionů korun, tak se mu bude dobře uplatňovat, že se ty provize přestanou vybírat a že se to celé zefektivní.

Neo: To se pak ale ten plán trochu zvrtnul..

Já jsem u toho nebyl…

Neo: Jak si tedy vysvětlujete vzestup Řebíčkova Viamontu?

Můžu si to vysvětlit maximálně tím, že Řebíček v tomto smyslu na ministerstvu selhal.

Neo: Nebylo to tak, že tam šel proto, aby z těch zakázek někomu odváděl desátky?

Ne, opačně. Jestli vám s odstupem můžu říct: varianta, že tam měl jít Petr Bendl, který už tehdy chodil po Praze s Ivo Ritigem za ruku, tak si nemyslím, že byla lepší. Samozřejmě, že Řebíčkovo účinkování nedopadlo nejlíp, ale to před tím nemohl nikdo vědět. Po bitvě jsme každý generálem.

Neo: Ptám se proto, že jedna z tehdejších legend byla, že si Aleš Řebíček ten ministerský post v podstatě koupil. A proto tam pak mohl v uvozovkách řádit.

To jsem slyšel taky. Je to přesně legenda, která vznikla u lidí, co kasírovali provize od stavebních firem. Při tom objemu prací, které ŘSD zadává, byly provize astronomické.

KDO JE A NENÍ VEČÍRKOVÝ TYP

Neo: Proč jste vlastně neodešel, když se Topolánek stal premiérem?

Nedokázal jsem odejít. Mockrát jsem chtěl.

Neo: Souvisí to s tím, co jste mi kdysi dávno říkal, když vás propustili z vazby v kauze Kořistka? Tehdy jste pronesl, že chcete mít peníze, že nebudete jezdit celý život ve škodovce…

(smích) …ony se mezitím škodovky o dost zlepšily… Myslím, že touha po důstojném životě, ke kterému jsou potřeba peníze, je až na pár výjimek společná asi všem lidem. Je pak otázka, co všechno jsou ochotni podstoupit, co jsou ochotni a schopni pro to udělat. A jak moc má být ten život důstojný a bohatý. To je otázka. Nikoli aut. Mě baví výtvarné umění a to je drahý koníček. Spousta věcí na světě, které jsou hezké, jsou drahé. Proto to tak je.

Neo: Měla jsem možnost vás i Topolánka poznat ještě před vstupem do nejvyšších pater politiky a oba vás ten krok na vrchol obrovsky změnil. Bylo na vás vidět, jak vám to dělalo dobře. Moc a všechno, co je s ní spojené.

Chtěl bych vám říct jednu věc: já jsem tomu nikdy nepodlehl. Budete se mi smát, ale zkusím vám to vyargumentovat. Nikdy jsem nechodil na žádné party, večírky, recepce. Třikrát jsem byl na karlovarském festivalu, dohromady to tipuji na sedm dnů, a jinak jsem nikam nechodil.

Neo: A co všechny ty Špindly?

Špindly… Miluju lyžování, lyžuju devadesát, sto dnů v roce. Fakt jsem tam jezdil lyžovat. Navíc, kdybych se chtěl předvádět, bydlel bych jinde. Měl jsem apartmán ve Svatém Petru a do centra Špindlerova mlýna jsem ani moc nechodil.

Neo: To mi chcete říct, že jste měl tedy vždycky pech, že jste někam ve Špindlerově mlýně přišel a zrovna tam byli fotografové?

Vy si z toho děláte legraci, ale já byl na večírku ve Špindlerově mlýně vyfocený jednou v životě. Jednou. A to byl koncert, ne mejdan. Jinak fotky ze Špindlu jsou o tom, jak jdu s Topolánkem a kočárkem na opuštěné silnici ve Svatém Petru, pak s jeho malým Nicolasem dole na sjezdovce. Na žádné mejdany jsem tam nechodil. V Praze jsem chodil do baru, ale to je dané tím, že když osmnáct hodin denně pracujete, nemůžete jít rovnou spát. Je to takový adrenalin, že neusnete.

Takže žádné večírky, ničeho takového jsem si neužíval. To tak je. A ta nálepka je legrační. Stejně jako ty auta. Jasně, auta jsem taky měl rád od dětství. Od malička jsem měl sen, že si koupím porsche. A když jsem si ho pak koupil, bylo to za firemní peníze. Nikam jsem nepřišel s igelitkou peněz, jak se po Praze říkalo. Takže to auto bylo firemní. Tehdy bylo mnohem výhodnější si koupit auto, než zaplatit daně z příjmů. S tím autem jsem se taky nikde nepředváděl. Jediná fotka toho auta je dokonce zase z Toskánska. Tam jsem se taky nepředváděl, nemohl jsem tušit, že tam bude Randák (bývalý šéf rozvědky Karel Randák, pozn. Neo) schovanej za keřem. Koupil jsem si ho ve třiceti letech, měl jsem z něj velkou radost, ale nebyl to cíl. Jen prostředek. Jezdil jsem s ním po Evropě do muzeí a rozhodně ne do Pařížské ulice a nevozil jsem v něm modelky. To je takový obraz, který mi hodně uškodil a škodí dodnes, ale je nevěrohodný.

Neo: Rozumím vašemu naštvání, vždyť vy jste k tomu obrazu sám přispěl. Vzpomeňte si, jak jste se nechal okázale fotit ve svém bytě.

To jsem podcenil. Jasně, že jsem udělal spoustu chyb, řekl jsem to už na začátku. Dneska bych se choval jinak.

O LIDECH Z POLITIKY

Neo: Proč nemáte tak rád politiky?

Mně prostě přišla špatná ta generace lidí, kteří rovnou po listopadu z ničeho nic šli do politiky. A teď nemyslím disidenty, co měli něco za sebou. Myslím Nečase, Sobotky, Grosse, Langery a tak dále. Jasně, doba taková byla, byl to takový zlom, ale toto byli lidé, kteří na to neměli intelektuálně, osobnostně, zkušenostmi. Myslím, že je to na politice vidět dodnes.

Neo: Byl v ODS někdo, koho jste si vážil?

(dlouze přemýšlí…) Docela jsem si paradoxně vážil Pavla Béma, i když má špatnou pověst. Je fakt sportovec a vážím si lidí, kteří jsou opravdový sportovci. Hrají fér, nevymlouvají se.

Milí čtenáři, se začátkem nového roku jsme se rozhodli odemknout několik rozsáhlých materiálů, které jsme v uplynulém roce publikovali v tištěném magazínu Neovlivní.cz. Patří k ním i článek, který právě čtete – zevrubný rozhovor s Markem Dalíkem. Více o konkrétním vydání časopisu, v němž profil vyšel, zde » ; informace o tom, jak magazín získat,  zjistíte na tomto » odkaze.

Neo: To říkáte i přesto, že to byl Pavel Bém, kdo přispěl k pádu Mirka Topolánka?

Ano, právě i přesto. Pavel Bém je nesmírně inteligentní, vzdělaný, sportovec. Má samozřejmě spoustu negativních vlastností – třeba chorobnou touhu po moci a napoleonský komplex. Ale vážil jsem si ho.

Neo: Jeho provázanost s lobbistou Janouškem ten obraz čestného sportovce nekalí?

Toho jsem si samozřejmě nevážil. Ale na druhou stranu jsem o tom moc nevěděl, protože jsem se o to nezajímal. Navíc tak, jak se dělaly kšefty v Praze, dělaly se po celé republice, možná jen ne tak koncentrovaně.

Neo: Uráží vás, že jste stavěný na stejnou úroveň jako Janoušek? Jen v jiném měřítku?

To je také složitá otázka. Primárně jsem pracoval na politické kariéře Mirka Topolánka. Roman Janoušek na politickou kariéru Pavla Béma asi spíš dával peníze, financoval kampaně, ale nenaplňoval to nějakým obsahem, strategií a taktikou. V tom je rozdíl. Další rozdíl je, že on je primárně podnikatel a jeho cílem je vydělávat peníze. Přináší mu to uspokojení. Možná ne ty peníze, protože už má dost, ale možná radost, že se mu něco povede.

Tohle je v sobě také nemám. Založil jsem si firmu ne proto, že bych chtěl vydělávat velké peníze, nebo mi to přinášelo nějaké uspokojení, ale proto, že jsem prostě nechtěl poslouchat nadřízené. Já ale nemůžu o Romanovi Janouškovi mluvit špatně, protože jsem ho poznal jako člověka inteligentního, sečtělého a empatického. Mimochodem – také dobrého sportovce, nadaného. To, že pak měl období nějakých svých závislostí a tak dále, je spíš nehoda a chyba. Legendy o tom, kolik v Praze ti dva vydělali peněz, jsou prostě legendy.

Když se podíváme na dnešní situaci, nemyslím si, že Praha je líp řízená a v lepší kondici než za Pavla Béma. Ten systém byl po celé republice a myslím, že do jisté míry je i dnes. Možná v menší míře, protože města mají menší rozpočet než Praha, ale je to tak. Bylo to všude stejné: stavební zakázky, IT zakázky, byl tam obrovský prostor pro krádeže, pro provize.

Neo: Proč s tím tedy nikdo nic nedělá? I vy jste s Topolánkem přece zpočátku říkali, že chcete, aby byly zakázky čisté a poctivé.

To jsme sice chtěli, ale byli jsme asi sami dva, co to chtěli. Podívejte se na tu plejádu článků, zpráv a informací o tom, jak se tu poslední roky kradlo. A jediný výsledek je, že jsem odsouzený já, který ještě ke všemu v té kauze nic nedostal. Tak buď se to vyšetřovat nechce, nebo se to vyšetřovat neumí, anebo se to nestalo a jsou to fakt legendy.

Neo: To asi oba víme, že to legendy nejsou. Máte tu například Davida Ratha… Máte spočítáno, kolik jste si po boku Mirka Topolánka vydělal? Za tu dobu, kdy jste spolu byli na vrcholu?

Desítky milionů korun. Nejvíc peněz jsem ale vydělal na nemovitostech a posléze nákupech a prodejích výtvarného umění. Na bytech jsem vydělal třeba přes sto procent.

Neo: Takže peníze, které jste vydělal v PR agentuře nebo na živnosťák v politice, jste investoval do nemovitostí a umění, a pak to dál prodával?

Tak.

Neo: Když vyděláváte v řádech desítek, stovek milionů či miliard, nastane situace, kdy si řeknete, že už víc nepotřebujete, nebo jedete pořád dál?

Rozumím otázce, ale já jsem té hranice nikdy nedosáhl, protože jsem tolik peněz nikdy nevydělal. Fakt. Teď, když si chci koupit dům, musím jinou nemovitost prodat. Tu otázku jsem si ale taky často kladl, protože jsem potkával lidi, kteří mají opravdu hodně miliard. Sám jsem si říkal, co je vlastně žene dál. A nepřišel jsem na to. Protože peníze to podle mě nejsou; od jedné miliardy českých korun už nemáte peníze za co utrácet. Pokud tedy nemáte nějakou skutečně extrémně náročnou vášeň, jako je třeba světové umění, kde jsou ceny astronomické. A to si myslím žádný Čech nemá, alespoň o tom nevím. Možná to ty lidi baví jako sport, ne pro peníze, ale pro adrenalin. Ale já takový nejsem. Mě opravdu baví jezdit po jazzových koncertech a výstavách a tuhle touhu nemám. Ani ten adrenalin mi to nepřináší. Větší adrenalin mi přináší lyžování.

 

Konec první části rozhovoru. Druhý díl na tomto » odkaze.