Civilizace je špatně nastavena, čeká nás digitální demence, říká profesor Šmajs

Zabývá se zejména filozofickými otázkami civilizační krize, kterou chápe jako konflikt kultury s přírodou. Vytvořil originální filozofickou koncepci evoluční ontologie, je autorem mnoha knih s ontologickou a ekologickou tematikou, které jsou překládány do jiných jazyků. Profesor Josef Šmajs.

Vystudoval strojní inženýrství a obor filozofie, dnes přednáší na Katedře podnikového hospodářství Ekonomicko-správní fakulty a na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho aktuálním projektem je Ústava Země, filozofický koncept, který má za cíl přimět lidi zamyslet se nad stávajícím ničivým přístupem člověka a kultury k přírodě.

Josef Šmajs poskytl profilový rozhovor společnosti DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz, jehož první část vám nyní přinášíme. Druhý díl naleznete zde.

Profesor Josef Šmajs. Foto: Archiv

Profesor Josef Šmajs. Foto: Archiv

DLM: Ve vašich publikacích figuruje slovo kultura v poněkud jiných souvislostech, než na které je člověk zvyklý. Co je podle vás kultura?

Pro mě je stále velkým problémem vymezit nebo definovat pojem kultura tak, aby to širší veřejnost přijala, dokonce i veřejnost filozofická nebo společenskovědní. Myslím si, že je to pojem, který by měl označovat všechno umělé, všechno vytvořené lidmi. Ať je to teoretická kultura, ať je to materiální kultura nebo ať je to technika, která je nejaktivnější součástí materiální kultury. Pojem kultura tedy chápu jako synonymní s pojmem civilizace.

DLM: Proč používáte radši slovo kultura než civilizace?

Především proto, že pojem civilizace by byl stejně neurčitý jako pojem kultura, a také by se problematicky obhajoval jakožto opoziční pojem vůči přírodě. U pojmu kultura můžeme prokázat, že je to ucelený systém, který má vnitřní informaci do jisté míry analogickou informaci přirozeného systému, třeba biologického.

Kdysi jsem přišel s ideou, že kultura je systém s jinou vnitřní informací, než jakou má příroda. Touto informací je duchovní kultura. Do duchovní kultury samozřejmě spadají teoretické vědy, a také tam spadají obyčejné názory, afekty, postoje, emoce apod. Takže pojem kultura mi umožňuje zabývat se tím, jaká ta která kultura je, jestli je například predátorská, anebo biofilní, to znamená k přírodě uctivá.

Vidíme, co v přírodě není: přímky, tělesa, síly

DLM: Predátorská, biofilní. To jsou důležité výrazy, které se ve vašich publikacích objevují často. Co to znamená, že je naše kultura predátorská?

Pod vlivem četby biologických textů jsem si velmi dlouho myslel, že útočnou adaptivní strategii vůči prostředí máme pouze v genomu, že jsme ji zdědili od svých afrických prapředků. To je asi pravda, v genomu máme útočnou predispozici vztahu k prostředí především proto, že jsme ztratili svou původní ekologickou niku v korunách stromů. Tam vznikly naše dlouhé prsty. Ale když v jisté části Afriky zmizely pralesy, tak byli naši předkové nuceni přizpůsobit se životu v otevřené savaně a tam bylo třeba silně používat mozek, uplatnit dvounohost, lovit, spolupracovat v rámci lidské tlupy i se šelmami atd. Tam vznikala biologická útočná adaptivní strategie, protože jsme se jako druh nevybavený velkými zuby a drápy museli postarat o přežití jiným způsobem. Tam se rozvinula naše vrozená predispozice, tam vzniklo naše zvláštní nastavení vůči přírodě, které nebylo primárně adaptivní, ale ofenzivní. Realizovalo se prostřednictvím kultury – nástrojů, sociální organizace apod. Myslím si, že tento typ vrozeného predátorství byl ale korigován právě tak vrozenou pokorou a úctou k přírodě, k Zemi.


Teprve v období řecké antiky, v době, kdy vznikala teoretická kultura, bylo toto nastavení doplněno o takové podněty, které dnes nevnímáme, ale které jsou pozadím predátorského paradigmatu v kulturním slova smyslu.

Takže se domnívám, že jsme dnes vůči přírodě nastaveni dvojím způsobem: jednak biologicky, tj. svým genomem, svou dávnou biologickou minulostí, a jednak jsme nastaveni skrytě sociokulturně. Sociokulturní nastavení zřejmě vznikalo až v antickém Řecku, spolu se vznikem filosofie, vědy a pozdějšími obrysy monoteistického náboženství. Vznikly tu vysoké abstrakce, pojmy a ideály, které příliš neovlivnily tehdejší dobu, ale v novověku na ně navázala galileovsko-newtonovská věda, a tyto způsoby nazírání, tyto brýle nám slouží dodnes k tomu, abychom přírodu interpretovali neadekvátně, abychom ji viděli jinak, než jaká fakticky je.

Řekové totiž žili ve velice komplexním přirozeném světě, jemuž nemohli rozumět. Takže ty první úsečky, přímky, trojúhelníky a jiné geometrické útvary umožnily interpretovat přírodu v pojmech, jimž se přiřkla objektivní existence, a tyto pojmy se dodnes vyučují na školách. Tudíž my jsme všichni trénováni v tom, abychom v přírodě viděli to, co v ní není: přímky, tělesa, síly, rychlosti, dráhy a tak podobně.

Dnes ale víme, že příroda je velmi komplexní systém živých a neživých soustav, že je to vysoce důmyslná struktura procesů atomárních a molekulárních. Je to vlastně aktivita, dynamická jednota živého a neživého, protože živé vzniká z neživého a přechází v neživé. Řekové vlastně ztotožnili myšlení s bytím a použili určitý typ racionálního zjednodušení, který se prosadil až za dva tisíce let. Čili k tomu biologickému podmínění naší útočné strategie přibylo ještě před průmyslovou revolucí duchovní predátorské paradigma, které jsme neopustili dodnes.

Žijeme tedy v duchovním prostředí, které přírodu přehlíží, které ji chápe jako rozprostraněnost, jako pasivní hmotu, která nemá hodnotu. Podle toho s přírodou zacházíme. Považujeme ji za zdroj, za terén pro budování kultury. Nechápeme přírodu jako širší systém, který vytvořil člověka a všechny předpoklady kultury. To samozřejmě nemohli vědět Řekové. Řekové ještě netušili, že člověk je vlastně výsledkem přirozené evoluce právě tak jako příroda, kterou zjednodušovali těmi tehdejšími pojmy geometrie a matematiky.

DLM: Není to ale tak, že to predátorství je v přirozenosti živočichů? Jak člověka, tak třeba i kvasinek? Pokud mají kvasinky vhodné předpoklady a dostatek potravin, tak jejich populace roste a roste, až všechno spotřebují, načež populace zkolabuje. Není člověk taková sofistikovanější kvasinka?

Není. Ale je to lepkavé přirovnání a samozřejmě to svádí srovnávat člověka s jinými typy života, které se chovají zdánlivě analogicky. Lidská forma vytváření umělého prostředí se však zásadně odlišuje od ostatních živých systémů, které také konzumují a vytvářejí struktury, jimiž se adaptují. Takže nejen ty kvasinky, ale třeba bobři, pavouci, ptáci, kteří budují důmyslné stavby, nám napovídají, že se útočným způsobem nebo úpravou prostředí adaptují i jiné živé systémy. Jenže to vše se děje v rámci a pod kontrolou přírody. U člověka tato adaptace získala mimořádný význam a mimořádné formy v důsledku toho, že je postavena na jiné informaci, než je přirozená informace živých systémů. Bobří hráz je rozšířeným fenotypem bobra, je to rozšířené tělo bobra, kde ta základní informace je obsažena v genetické informaci bobra. Kdežto člověk vytváří kulturu, jejíž informační základ nevychází přímo z genomu, ale vychází z lidské hlavy, z odlišné informace epigenetické, neuronální.

Většina lidí neví, že máme dvě paměťové struktury, které nás určují. Na jedné straně máme genom jako všechny živé systémy, a na druhé straně silně rozvinutou smyslově neuronální paměť. Jinými slovy, vedle genetické informace máme epigenetickou informaci, na jejíž bázi vznikl kulturní systém. Čili kulturní systém je vlastně jinou skutečností, umělým bytím, vybudovaným z téže látky a energie, kterou poskytuje Země. Je bytím s jinou vnitřní informaci, než jakou má biosféra, tedy živá příroda. Lidé totiž budovali kulturu podle svého porozumění a pochopení světa. V tomto procesu sehrála zásadní roli právě řecká filosofie a věda, první vysoce sofistikované abstrakce, pojmy a ideály, které už např. Platón povýšil nad reálný svět.

Ani my dnes vlastně reálný svět neposuzujeme podle toho, jaký je, ale podle toho, jaké máme pojmové prostředky, slova a významy, ideality, jimiž se světa zmocňujeme. A máme-li takové pojmy, jako je těleso, síla, zrychlení dráha atd., tak samozřejmě nemůžeme přírodě rozumět, protože ona hraje v jiné rovině a škále, ona hraje na molekulární úrovni, kde jsou pro ni důležité živiny pro kvasinky, nebo nějaké jiné neviditelné mikroskopické struktury. To Řekové samozřejmě neznali a do jisté míry to neznáme ani my.

V důsledku toho jsme se naučili už ve škole vykládat přírodu fyzikalisticky, prostě jako skryté návody k technice. Toto řecké pochopení přírody, toto skryté primární nastavení naší duchovní kultury, nás přivedlo k současné abiotické technologii, která přírodu pustoší. Kdyby nás přivedlo k technice biofilní, která by navázala na přirozený vývoj přírody, tak bychom měli přímé potvrzení, že ty staré abstrakce byly správné. Dneska víme, že ty abstrakce jsou predátorské, že jsou škodlivé a nebezpečné, že jejich uplatňováním prohlubujeme konflikt kultury s přírodou.

Jak změnit chápání přírody

DLM: Lze tento konflikt vůbec nějakým způsobem vyřešit tak, aby to řešení bylo přínosné jak pro přírodu, tak pro kulturu, pro člověka? Není ale nastavení člověka už takové, že to vlastně není možné?

Josef Šmajs

• Vystudoval strojní inženýrství a obor filozofie. U jména má tituly prof. PhDr. Ing., CSc. – profesorem byl jmenován v roce 1997.
• Působí na Katedře podnikového hospodářství Ekonomicko-správní fakulty a na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
• Zabývá se zejména filozofickými otázkami civilizační krize, kterou chápe jako konflikt kultury s přírodou. Vytvořil originální filozofickou koncepci evoluční ontologie, je autorem mnoha knih s ontologickou a ekologickou tematikou, které jsou překládány do jiných jazyků.
• Roku 1995 vydal knihu Ohrožená kultura, za kterou obdržel Cenu ministra životního prostředí České republiky.
• Pro světovou americkou encyklopedii Encyclopedia of Anthropology (2006) zpracoval hesla Culture, Nature, Technology a Environmental Philosophy.
• Jeho aktuální projekt je Ústava Země, filozofický koncept, který má za cíl přimět lidi zamyslet se nad stávajícím ničivým přístupem člověka a kultury k přírodě.

To je zcela zásadní otázka. Buď jsme fatálně nastaveni jako všichni živí tvorové, a musíme proto rezignovat na svůj omezený rozum, anebo jsme nastaveni jen rámcově tak, že sice známe – protože jsme to částečně odhalili – to své predátorské nastavení vůči přírodě, ale máme k tomu ještě vyspělý rozum, rozum schopný se poučit, změnit kulturu. Přitom můžeme změnit jen to, co změnit lze, co je v našich silách. Samozřejmě nemůžeme změnit naše biologické nastavení, ale mohli bychom změnit to duchovní predátorské nastavení řecké filosofie a vědy tím, že ho odhalíme, že ho budeme kritizovat, a že ho nakonec opustíme. Že začneme ve škole vyučovat pochopení přírody jinak, že budeme přírodu uctívat jako matku, jako širší systém, bez něhož nelze reprodukovat člověka, bez něhož neudržíme lidské zdraví, bez něhož se zhroutí budoucnost lidského druhu.

DLM: Co by se muselo stát, aby si člověk uvědomil potřebu takové změny?

Jak optimalizovat vztah umělého systému s přirozeným systémem, to je veliká otázka. Protože kultura vždy, když si prostřednictvím názorů některých představitelů myslela, že už může řešit třeba ekologické problémy, tak zjistila, že mezitím vyvstaly její problémy další. Civilizace, čili kultura si stále vytváří nové vnitřní problémy, takže nemůže řešit vztah umělého systému k systému přirozenému.

Stále to odkládá a spoléhá, že se to nějak samovolně vyřeší, třeba neviditelnou rukou trhu nebo nějak jinak, nebo až prý si na to vyděláme, jak říkal prezident Václav Klaus. Podle mě je ale třeba ten konflikt řešit už teď. Jde o nezbytnou revoluční změnu, protože existuje dost symptomů, že civilizace je špatně nastavena. Za prvé se nezdálo, že vývoj techniky od nástrojů, strojů a automatů, povede k informační technice, která vyvolá tzv. digitální demenci.

Věřili jsme, že věda, která se spojí s technikou a bude se dál rozvíjet jako vědeckotechnický proces, osvobodí člověka, přinese mu blaho, možnosti věnovat se skutečně tomu, co je smyslem lidské seberealizace. Ale ono se ukazuje, že u mladých lidí způsobuje atrofii lidského myšlení, že je připravuje o rozum a že způsobuje demenci.

Další problém je, že výdobytky vědy třeba v chemické oblasti – hnojiva, léky, barviva, stabilizátory a všelijaké takové věci – způsobují četné fyziologické poruchy, například autismus, který v USA postihuje myslím už dvě děti ze sta. A co je v Americe, to přijde i k nám. Spolu s A. Struneckou musím konstatovat, že žijeme v době jedové. Je dost příznaků toho, že naše civilizace je vadná a že se dnešní predátorské nastavení musí přeměnit v nastavení uctivé vůči Zemi.

Znovu opakuji, že musíme přírodě ustoupit, ale tento ústup musíme umět interpretovat jako pokrok, jako vítězství našeho rozumu, jako schopnost zbavit se lži, na které byla založena evropská civilizace.

Jak člověka rozvíjelo zemědělství

DLM: A kdy podle Vás tento novověký omyl započal?

Všichni osvícenci například věřili ve zdokonalitelnost člověka. Dokonce se jim zdálo, že kultura bude faktorem lidské evoluce, že se člověk původně vyvíjel v přírodě a teď že se bude vyvíjet v kultuře a bude se zdokonalovat adekvátně tomu, jak se kultura bude stávat jemnější, složitější, úplnější. Iluze o zdokonalitelnosti člověka kulturou zcela padly už z důvodu digitální demence, která byla poprvé zjištěna v Jižní Koreji. Jde o smutné studie, které nás překvapily, ale které musíme respektovat. Ukazuje se, že se na dnešní technickou civilizaci musíme podívat jiným způsobem.

Například tak, že konečně doceníme – a je to dnes dosti revoluční – kulturní význam zemědělství. Zemědělství, jímž jsme prošli v průběhu asi osmi tisíc let, vlastně člověka nedeformovalo, zdá se, že ho průběžně rozvíjelo. Také všechny potraviny až do nedávné doby byly bio. V dnešním hodnocení zemědělství se totiž vychází z toho, že toto odvětví člověka nekultivuje proto, že strava prochází žaludkem. Ale právě to nám nepřímo ukazuje, jak to s hodnocením lidského osobnostního rozvoje vlastně je. Zastávám tezi, že člověka nekultivuje ani to, co prochází pouze žaludkem, ani to, co prochází pouze hlavou.

Člověka vždycky kultivovala komplexní námaha, to znamená fyzická i intelektuální práce, která vytváří a spolurozvíjí celek lidské osobnosti a přináší únavu, napětí, funkční slast i všelijaké další zážitky.

O tomto procesu nás nejlépe informuje vrcholový sport. Ve vrcholovém sportu se přece dvoufázově trénuje, sportovci se namáhají a intelektuálně se zapojují do aktivit toho kterého sportu. Zemědělství je vlastně dlouhým obdobím, které sice nerozvinulo člověka tak, jak bychom si přáli, ale rozhodně ho nepoškodilo, nenarušilo lidskou reprodukci.

Ve výčtu faktorů, které komplikují civilizační rozvoj, jsem se zastavil u dvou faktorů, ale měl bych ještě například zmínit zhoršující se schopnost mužů počít potomky. Zemědělství nezapříčinilo ani problémy s lidskou reprodukcí, ani problémy s rozvojem lidského myšlení. Prostě rozvíjelo člověka tak, jak to bylo v souladu s přírodou možné. Teprve poslední tři staletí nám přinášejí těžkosti, o nichž jsem se už zmínil. Připomínám vyčerpávání fosilních paliv a surovin, zamořování Země i přímé poškozování člověka jak digitální demencí, tak jinými civilizačními chorobami. A to teď vůbec nemluvím o válkách a takových věcech.

Právě jsem dopsal studii Opožděná chvála zemědělství a zdá se mi, že abychom vyřešili nezaměstnanost, budeme se muset vrátit k práci s půdou a krajinou, protože jinak nezaměstnáme stále rostoucí armádu nezaměstnaných. Automatizace, která bere lidem práci, a plná zaměstnanost jsou věci, které jdou proti sobě. To mimo jiné ukazuje, že predátorské duchovní paradigma, které bylo nastaveno na vědu vytvářející techniku, umožňující blahobyt a kulturní život v dnešních formách, je neudržitelné, že se tu něco revolučně musí změnit. Ale přimět širší veřejnost k tomu, aby takovou případnou změnu podporovala, je veliký problém, který by bylo třeba včas samostatně řešit.

Když ze schématu  vypadne fyzická práce

DLM: Jak vysvětlit tento pohled na zemědělství širokému publiku?

Náš nový pohled na zemědělství a jeho roli v kultuře by měl být veden tím, že se pokusíme lidskou práci, která téměř z kultury zmizela, tedy produktivní práci zemědělskou, řemeslnou a průmyslovou, znovu interpretovat jako antropologicky a kulturně konstitutivní.

Lidská práce je totiž náhradou přirozené námahy lovců a sběračů, kteří museli nějak sehnat obživu. A práce, tato přirozená zátěž lidského organismu, odpovídá biologické povaze a podstatě člověka, odpovídá lidskému genomu. Když ze schématu lidského života vypadne práce, tak jsou lidé frustrovaní, otrávení, drogují, nemají žádný vzdálenější cíl. Čili práce je vlastně tréninkový faktor pro utváření osobnosti. A může to být práce řemeslná, zemědělská, kancelářská či jakákoliv, ale v každém případě to musí být práce namáhavá s tvůrčími prvky, podobající se tréninku ve vrcholovém sportu. Je čas na práci nahlížet jako na jedinou možnost, jak formovat osobnost člověka ontogeneticky, tj. po narození.

To samozřejmě nezmění lidský genom, tj. lidskou přirozenost, ale měli bychom se podívat na práci jako na kulturní náhradu přirozené námahy našich předků, jako na návod ke spokojenému životu. Práce je pramenem seberealizace, štěstí, spokojenosti, zdraví a všech těchto věcí. Toto jsme ztratili tím, že naše společnost sází na vědecko-technický pokrok, který práci lidem odebírá. Tak se dostáváme do pasti, kdy nemůžeme společnost udržet koherentně, v potřebném souladu. Nezaměstnaní jsou nezdraví, po jisté době onemocní, každý stres se somatizuje, stane se dysfunkcí v lidském organismu. Množí se gamblerství, závislost na drogách a jiných formách, které poškozují individua, rozvracejí se rodiny a podobně. Práce by se měla chápat jako podmínka zdravého lidského intelektuálního rozvoje. Že by lidé nezaměstnaní četli vědecké knížky a rozvíjeli se právě tímto způsobem proto, že jsou osvobozeni od práce, takovou situaci si nedovede představit ani velký optimista.

DLM: Většina lidí ale přece vůbec pracovat nechce, kvůli tomu si nakupuje všechny možné přístroje, aby jí práci ulehčily. A technická evoluce je vnímána výhradně kladně, protože nás od práce osvobozuje.

Ano, to jste pojmenoval přesně. Dnes přibývá lidí, kteří práci nepoznali, neprošli tréninkem práce, přejí si pobírat dávky a žít bez práce, protože vlastně neslyší o tom, že práce je podmínkou lidského zdraví a štěstí. Práce, která je námahou, zároveň přináší funkční slast, sladký spánek a ničím nenahraditelný pocit spokojenosti se životem.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít