Aňo, bude líp

Je to už pětadvacet let, co Anna Geislerová během letních prázdnin vystřihla roli dívky na útěku – stopařky Anny ve Svěrákově Jízdě. „Když se ohlídnu, tak mám pocit, že útěk je má nejoblíbenější životní strategie. Ale teď už jsem naopak čelič. Ono k tomu dospějete věkem. Postupně si vytyčíte své hranice a jasně si formulujete, co v životě chcete,“ říká dnes ceněná herečka. Uplynulé týdny ukázaly, že to, co v životě chce, se nebojí pojmenovat veřejně. Protože má za to, že když se lže, krade a podvádí, nesmí se to přehlížet. A že je potřeba probrat se z apatie, kdy je všem všechno jedno.

 

Psal se rok 1994 a v létě se vydal režisér Jan Svěrák na jihočeské silnice se zeleným kabrioletem, do kterého usadil Jakuba Špalka, Radka Pastrňáka a Annu Geislerovou. Natočil tehdy zřejmě nejlevnější český celovečerní film. Roadmovie Jízda stála jen přes milion a dělalo na ní jen devět lidí.

Fotografie Ani Geislerové v rámci projektu Portraits Martina Stranky. Foto: Martin Stranka (se svolením A. G.)

„Zrovna nedávno jsme byli v Českém Krumlově, tak jsem si na to vzpomněla, jak to bylo krásný, spontánní a trochu vyšinutý. Ten pocit svobody a nezávislosti je v mnohém neopakovatelný. A ne že bych na Jízdu vzpomínala nějak často, ale když už, tak si říkám, jak bych ty pocity dnes, když jsem starší, docenila mnohem víc. Protože v mládí vám přijdou strašně samozřejmé,“ vypráví v době, kdy v Praze probíhají největší demonstrace proti premiérovi Andreji Babišovi, nad šálkem sójového latté herečka Anna Geislerová.

Svoboda je pro ni neomezená možnost hledání vlastní cesty. Trochu vlastní cestou si jde i její rodina, pokud jde o jména. „Proč Aňa? U nás v rodině nějak pokroutíme každé jméno. Lenka je třeba Lela, já jsem normálně Anna, ale říká se mi Aňa a v titulcích filmů to střídám, protože mi to je jedno. Ale teď se zrovna ta Aňa hodí, ne? Aneb dá se říkat: Aňo, bude líp,“ usmívá se žena, která svůj facebookový profil používá jako politickou nástěnku kritizující primárně premiéra Babiše a také prezidenta Miloše Zemana.

Neo: Když se podívám na váš Facebook, tak jednou z mála věcí osobnějšího charakteru, kterou jste v poslední době zveřejnila, je záběr, na němž astronaut Bruce McCandless přímo visí ve vzduchoprázdnu nad Zemí a není jakkoliv připoután k raketoplánu. A dopsala jste: Ten pocit znám…

Mě fascinovalo, že to není upravovaná fotka, nějaká koláž, že je to skutečně reálná situace nějakého testu. Trochu mi to připomnělo jednu mou dětskou představu. Když jsme šli třeba lyžovat, tak jsem se bála, že když je hora příliš prudká, že z ní můžete vypadnout. Jako že přestane fungovat gravitace a vy prostě přepadnete do vzduchu bez jakékoliv opory. A tohle je podobné. Najednou jste úplně sám ve vesmíru. A ten pocit se podle mě nevyhnutelně dostaví u každého aspoň jednou v životě. Že si uvědomí, že ve všech věcech, které prožívá, je sice obklopený lidmi, ale stejně je sám a sám se musí rozhodovat a nést si za to odpovědnost.

Neo: A jak se i s tímto vědomím cítíte v dnešním světě?

V něm musíte pořád zoomovat. Buď do detailu, nebo naopak „odzoomovávat“ k co největšímu možnému obrázku. Když se podívám tou optikou úplně shora, tak si říkám, že je vše v pořádku. Jediný problém, který doopravdy máme, je, že planeta umírá a my bychom s tím měli něco dělat. Od toho nemůžete ustoupit víc, jedině prchnout právě do vesmíru na jinou planetu.

A když jdete pak blíž a blíž a blíž, tak vidíte jednotlivé problémy společnosti, ve které žijete. A ty jsou v závislosti na té vzdálenosti víc nebo míň důležité. Ale ve výsledku se máme dobře. Jenže nejsme zvířata, aby nám stačilo jen to, že máme co jíst a máme kde spát.

Neo: A když teda zoomujete blíž, co vás trápí?

Převládající pocit, že je něco jedno. Že je jedno, že někdo lže. Ale tak to přece nemá být, to není správné. Takže mě trápí jakási lhostejnost nebo nezájem, otupělost, jakési poraženectví. A zároveň určitý oportunismus nebo alibismus. Nikdo vám neřekne, že je v něčem pro, nebo proti. Ta vyjádření jsou neurčitá. To nevím, to se zeptejte tamtoho, to mě nezajímá, to se mě netýká… Jako bychom se báli odpovědnosti za vlastní názor.

Neo: Kdy se nám to stalo?

To já nevím. Ale přemýšlela jsem o tom, že když poprvé ve volbách zvítězil Miloš Zeman, tak my, co jsme volili Karla Schwarzenberga, jsme byli smutní, ale říkali jsme si, že to nevadí, že to přejde a příště se to zas třeba povede. Tehdy nebyla ve společnosti cítit taková deka, nebyla ta nálada taková štěkavá, společnost nebyla tak rozpolcená. Ale od té doby se to právě prohlubuje do stavu, v kterém jsme dnes. A právě ten pán, tedy prezident, svým jednáním posvěcuje všem to, že lhát se může, že není třeba nic respektovat. Nerespektuje soudy, nerespektuje lidi, ústavu používá jako… no nebudu to rozvádět. A pak se k němu přidal ten druhý výtečník.

Anna „Aňa“ Geislerová (43)

Foto: Jindřich Nosek (NoJin), Wikimedia
• Herečka, spisovatelka, módní návrhářka.
• Je držitelkou pěti filmových cen Český lev. Tři obdržela v kategorii nejlepší herečka v hlavní roli (snímky Želary, Kráska v nesnázích a Nevinnost), dva v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli (Návrat idiota, Štěstí).
• Před kameru se poprvé postavila v patnácti letech, zahrála si ve filmu Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola. Ve stejném roce pak natočila průlomový snímek Requiem pro panenku v režii Filipa Renče.
• Roky se věnuje charitativním projektům, z nichž nejznámější je pravidelný předvánoční dobročinný bazar.
• Je autorkou knihy P.S., na cenách Magnesia Litera v roce 2016 s ní získala cenu čtenářů.
• Je vdaná, s manželem, režisérem Zdeňkem Janáčkem, mají tři děti. Veřejně známé jsou i její sestry, herečka Ester Geislerová a výtvarnice a zpěvačka Lenka Geislerová.

Ale já nechci, aby to vyznělo, že za to můžou jen oni. Ale i kvůli nim společnosti chybí vůle a chuť se zabývat vyššími cíli, snaha něco zlepšit, nebo třeba chránit životní prostředí.

Neo: Jako herečka se musíte umět vcítit do různých typů lidí. Rozumíte tedy tomu, že část lidí je rozčarovaná z vývoje po roce 1989, a proto upíná své naděje ať už k Miloši Zemanovi, nebo Andreji Babišovi?

Já je úplně chápu. Dokonce jsem si vědoma, že díky své profesi žiju v poměrně dost blažené sociální skupině. Stačí vyjet kousek za Prahu a naše starosti s avokádem a sójovým mlékem jsou v podstatě trestuhodné.

Já chápu, že dřív pro ně byl život jednoznačnější, srozumitelnější než dnes, kdy je přehršel informací, všechno relativizované a tím rozplizlé. A oni neměli potřebu řešit svobodu slova. Podnikání, cestování nebo lidská práva jim nic neříkala. Ale slyšeli, že přichází svoboda, a měli velká očekávání. Jenže svoboda je velmi náročný obor. Je to, jako když se odstěhujete od rodičů. Najednou zjistíte, že to, že si můžete dělat, co chcete, není přesně to, co jste si představovali. A že to stojí hrozně moc úsilí a práce. Ale přece to nemůžete vzdát, vrátit se domů a říct: Tak mě zase živte. Takže se pak tito lidé cítí zklamaně, podvedeně a frustrovaně.

Problém je, že se ti lidé nepídí po tom, jaké jsou jejich možnosti, co by měli chtít a co by jim mělo vadit. Hledají silného vůdce, který jim to řekne. A volí toho Miloše, protože ho znají a říká silná slova o tom, že je bude chránit, byť jsou to lži.

Neo: Anebo Andreje Babiše…

Ano – pak stačí takovýto agresivní, manipulativní populista tvářící se jako jeden z nás. Ale já myslím, že je chyba v tom, že my jako jakási jeho opozice také hledáme nějakého vůdce, který by se mu postavil. Někoho takzvaně s koulema. Jenže on ho pak za ně někdo čapne, a ve výsledku takoví lidé soutěží o své vlastní ego a svou vlastní moc. A přitom se zapomíná, že být ve státní službě je jednoduše služba a úředničina. Služba lidem a služba státu.

Já bych byla strašně spokojená, kdyby tady nebyl nějaký charizmatický vůdce. Mně by stačil úplně obyčejný slušný úředník, jako je třeba teď ministr zahraničí Tomáš Petříček, který říká a dělá ty správné, slušné věci. Úplným balzámem byl taky slovenský prezident Andrej Kiska. Jeho laskavost a zároveň jednoznačnost v postojích je to, co by se mi líbilo.

Neo: A jak byste přesvědčila ty, co své naděje upínají právě k Andreji Babišovi, že to není správně?

To nejde zobecnit. Každý máme vnímání světa nějak nastavené a každý si do mýtu o největším záporákovi dosazujeme někoho jiného. Někdo věří, že největší zlo je Kalousek, někdo Bakala, někoho dráždila kauza Bamberg. A jediné, co mi vychází jako správná a možná cesta, je klást za sebe fakta. Jeden případ špatnosti za druhým, až bude těžko k uvěření, že je spáchal jeden člověk. Prostě důkazy jako jediné kritérium pravdy.

Neo: Vážně? Já mám pocit, že to nezabírá. Kauzy premiéra se popisují jedna za druhou a jeho voliči je odmávnou právě tím, co jste říkala na začátku. Vždyť je to jedno, mě se to netýká…

Já to myslela tak, že to musíte dělat z očí do očí. Jeden na jednoho. A jednoduchým kladením faktů přemůžete tu prvotní emoci a chuť všechno odmítnout a vyvoláte naopak emoci negativní. Že to je přece neslušné, nevhodné chování. A že není přijatelné nechat zodpovědnost za naši budoucnost na tomhle člověku.

Ale já nemám řešení na všechno. Já jsem prostě člověk, který je nespokojený a chce to dát najevo. A já vnímám námitky, které zaznívají. Jako – co chcete, aby se stalo potom? Babiš dá demisi, Zeman ho podrží… Upřímně nevím, co bude dál. Ale nemůžu mlčet k tomu, co se děje, jen proto, že nemám nalinkovaný scénář, co bude potom. V této chvíli stojíme proti manipulátorovi a jediné, co s tím můžete dělat, je opakovat vytrvale fakta. A tady se lže, krade a podvádí, to je fakt. A to se nesmí přehlížet. Čím víc lidí to uvidí, tím lépe.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S fotografem Karlem Cudlínem o tom, jak se pozná dobrá fotka
» S polským spisovatelem Mariuszem Suroszem o českých Pepících
» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo
» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti
» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci
» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu
» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

A je potřeba říct, že Andrej Babiš je dobrý v tom, co dělá. On manipuluje mistrně a myslím, že v řadě věcí už přesvědčil i sám sebe, že má pravdu. Ale těch míčků ve vzduchu, s kterými žongluje, už má moc. A ono mu to popadá. Víte, když lžete jednomu člověku, je to jednoduché. Když dvěma, nebo třem, to ještě zvládnete. Ale systém tolika lží tolika lidem se zákonitě rozpadne.

Neo: A co vás osobně pudí k tomu, veřejně bojovat? Váš Facebook je potapetovaný kauzami Andreje Babiše a Miloše Zemana…

Beru Facebook jako svou politickou nástěnku. Nikdy jsem tam nedávala moc osobních věcí, spíš se to týkalo práce. Já to dělám proto, že nemůžu jinak. Mě rozčilují řeči, že herci by měli jen hrát. Jako bychom nemohli mít názory jen proto, že v naší práci reprodukujeme něco, co napsal někdo jiný. Jako bychom nebyli i občany. Proč bychom měli být vyloučeni z veřejného dění?

Mně by dávalo smysl projevit svůj názor, i kdybych měla na Facebooku nebo Instagramu jen tři sledovatele. Zároveň si uvědomuju, že jsem veřejně známá osoba a že můj názor může někomu pomoci si říct, že v tom není sám. Že je nás na Instagramu devadesát tisíc a že to vidíme podobně. A že třeba to přemůže tu náladu, že nic nemá smysl. Že nemá smysl chodit na Václavák. Má, protože každá vložená energie něco způsobí. A mimochodem reakce na sociálních sítích to potvrzují.

Neo: A kdy vám naposled někdo řekl „drž hubu“?

A tak to je na sítích pořád. Já tam dneska dala koťátko, ať se to zklidní. Třeba tuhle jsem tam dala fotku, jak si můj malý syn sám vyrobil transparent a napsal tam Babiš do hovínka. A namaloval tam, jak z něj jako to hovínko smrdí. Je to šestileté dítě a byla to jeho interpretace něčeho, čemu úplně nerozumí, ale vidí a slyší, co se kolem něj děje. A k tomu přišla spousta komentářů, jak je to ubohé, tahat do toho dítě. A že jsem trapná komediantka, co si má zkusit hrát bez dotací. A samozřejmě, že to vyvrcholí tím, že někdo napíše „ty pí.. nevzdělaná netahej děti na demonstrace“. To je běžné.

Ale jsem vděčná za ty, kteří se mnou nesouhlasí. Pro mě je to dobrá zpráva, že se můj názor dostane i k někomu dalšímu mimo moji sociální bublinu. Tedy nejen mezi lidi, kteří mi fandí. A já jim jejich názory nemažu. Když jsou sprostí, je to jejich ostuda, ne moje.

Neo: A děsí vás ty vzkazy?

Repro: imdb.com

Ne, já to neprožívám. Ale je to věc, do které se neumím vcítit. Že v někom je ta frustrace tak velká, že jde a něco tak hnusného napíše. Hrozná soda byla kolem syrských sirotků. Tehdy byly vzkazy i v tom směru jako „chystej si záda, už mám v ruce kudlu“. To je nepříjemné. Ale co s tím?

Neo: Zavřít sítě. Utéct od toho…

To mě občas napadlo, ale řešení to není. Navíc já si stejně myslím, že ti nejvychytralejší se zaměřují tam, kde sítě nejsou. Neboli na lidi, kteří na ně buď vůbec, nebo skoro nechodí. A předloží jim jen omezené množství informací.

Neo: Já se ptal proto, že útěk je častá volba, když jsme nespokojení nebo když něco nechceme slyšet. Ostatně třeba vaše Anna v Jízdě byla prakticky taky na útěku…

To je pravda. Když se ohlídnu, tak mám pocit, že útěk je má nejoblíbenější životní strategie. Ale teď už jsem naopak čelič. Ono k tomu dospějete věkem. Postupně si vytyčíte své hranice a jasně si formulujete, co v životě chcete. A pak už nemáte důvod utíkat, protože se čím dál míň dostáváte do konfliktních situací, z nichž byste měli potřebu prchat. Když totiž jasně říkáte, co chcete, to nejhorší, co se vám může stát, je, že vás někdo odmítne. Nebo vy jeho, protože chce něco, co vy nechcete. A vy díky tomu můžete stát na místě.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít