Metody virtuální manipulace: Jak je čte průkopník internetu Michal Illich

Poměřovat sílu osobností a jejich vliv lze na spoustu způsobů. Třeba optikou toho, jak táhnou na sociálních sítích, kolik na sebe dokážou nabalit lidí, kteří jejich vzkazy konzumují a v ideálním případě šíří dál. Jenže je to hra, která má hodně virtuální pravidla. Stejně jako mohou být iluzorní fanoušci. Jsou to skuteční lidé, nebo stroje? A dá se to poznat? Jak se nenechat obalamutit profesionální manipulací?

V době rodící se vládní krize, kdy se vedle finančních operací Andreje Babiše začaly řešit také nahrávky, na nichž si domlouval ostřelování politické konkurence přes vlastní noviny, začalo na sociálních sítích paradoxně přibývat podpůrců šéfa hnutí ANO. Uživatelů Twitteru i Facebooku, kteří mu otevřeně fandili, premiéra označovali za slabocha a zrádce a navzájem se ujišťovali, že výklad událostí, jak jej předestřel Andrej Babiš, je ten jediný správný.

Tehdy Michal Illich, který se řadí mezi průkopníky českého internetu, obětoval své čtyři dolary a zaplatil za TwitterAudit. Nástroj, který dokáže v hrubých obrysech ukázat, jaká část sledujících jsou roboti. Falešné účty, které strojově šíří, komentují a lajkují dané stránky – v našem případě ty, které na Twitter sází Babišův PR tým.

Z auditu vyplynulo, že falešných followerů má Andrej Babiš zhruba polovinu. Účet, který patří k nejsledovanějším na českém Twitteru, měl v době auditu na 178 tisíc reálných diváků a 136 tisíc falešných, tedy 44 %. A něco podobného může platit i pro Facebook. „Tohle je potřeba si uvědomit. Rád bych pomohl tomu, aby se tu o věcech diskutovalo na základě znalostí, a ne dojmů,“ říká Illich, který svůj byznys v posledních letech soustředí kolem projektů, které se zabývají strukturovanými daty o věcech, lidech a místech. „Znát data je nutné. Ale nikoli postačující. Musíme umět s nimi pracovat a chápat i kontext, ve kterém je používáme.“

Neo: Povězte, jaká byla vaše motivace udělat Babišovi audit twitterového účtu?

Impulsem byla informace, že na Facebooku jej pod statusy chválí lidé s očividně nepravdivými údaji. V profilové fotce měla jedna paní třeba fotku švédské herečky, jiná zase Miss Arizony. Jejich příspěvky působí, jako by je někdo psal na objednávku. Tehdy jsem si vzpomněl na TwitterAudit a Babišův účet do něj zadal.

Neo: Proklepl jste si ještě někoho jiného než Babiše?

Zadal jsem si i pár dalších. Obecně platí, že u běžných lidí ten nástroj hlásí kolem 10–20 % falešných účtů. Přitom je třeba říct, že ta metodika je poměrně jednoduchá a vychází jen z veřejných údajů. Proto třeba označuje za falešné i účty, které nikdy netweetovaly a nemají přiřazenou profilovou fotku. Což může být buď skutečně falešný účet, nebo jde prostě jen o pasivního uživatele. Ten nástroj bohužel nemá šanci to rozlišit.

Také platí, že u populárnějších účtů se procento účtů označených za falešné zvyšuje. Každopádně z účtů, které jsem zkoumal, má Babiš toto procento zřetelně nejvyšší.

Neo: K čemu přesně tihle falešní uživatelé jsou? Protože je jasné, že volební lístek do urny stroj nakonec nehodí.

Účet s vyšším počtem uživatelů působí důvěryhodněji. A občas se na tahle čísla dobře vymlouvá. Vzpomeňte si, jakým způsobem komentoval davy lidí, kteří se zvedli a šli proti němu demonstrovat. Babiš tehdy prohlásil, že zaplněná více než polovina Václavského náměstí vlastně nic neznamená, protože on má u facebookového příspěvku podobné množství lajků.

Že je takové přirovnání absurdní, je myslím zjevné.

Neo: Jakým dalším způsobem se se strojovou podporou dneska pracuje?

To je poměrně široká otázka. Data a jejich strojové zpracování jsou dobré prakticky všude – při přípravě článků (a doufám, že i při přípravě zákonů), při prezentování výsledků, při ověřování informací.

Neo: Kdo to nejčastěji používá?

Každý, komu záleží na výsledku. Rozhodovat se správně bez dat a jejich pečlivého zpracování a interpretace není u důležitých věcí možné.

Neo: O jak mocném nástroji tedy mluvíme?

Tady bychom museli posuzovat každý nástroj jednotlivě – některé ty nástroje jsou poměrně jednoduché a musíme je brát s rezervou, to je i případ toho zmiňovaného TwitterAuditu. Jiné nástroje jsou velmi dobře zpracované a poskytují skvělá a přesná data.

Neo: Proč je důležité, abychom chápali, jak tyhle věci fungují?

Poměrně dost. Pokud člověk nástroji nerozumí, tak je lepší se poradit s odborníkem.

Neo: Když se podíváme třeba do Spojených států, politici tam podobné metody, jaké na internetu uplatňuje tým Andreje Babiše, užívají docela běžně. Není to tak, že politici v Česku jen doposud nebyli ochotní vydávat peníze za správce sociálních sítí a podobné aktivity a my jsme teď jen zaskočení, když to někdo dělá skutečně profesionálně?

Rozlišujme dvě věci – profesionální spravování kampaní a profesionální manipulace. To prvé je samozřejmě potřebné, a pokud vím, tak to všechny politické strany dělají. Někteří lépe (jako třeba právě politická strana ANO), jiní hůře.

Neo: Co je podle vás za hranou?

Právě ta profesionální manipulace. Víme třeba, že ruská vláda má celé baráky lidí píšících příspěvky na sociální sítě. A to nejenom pro vnitropolitické ovlivňování, ale i navenek – ovlivňují dění na Ukrajině a dá se předpokládat, že i u nás. Jejich role v amerických volbách se nyní hodně diskutuje. Zda podobné praktiky používají i čeští politici, není zatím prozkoumané. U Babišových příspěvků se falešní uživatelé objevují, ale pokud vím, nikdo zatím systematicky nezkoumal, kolik jich je nebo kdo ty účty založil a ovládá. Nedivil bych se, pokud by to skutečně dělali alespoň zčásti Babišovi lidé. Peníze na to má a ze lži byl usvědčen již mnohokrát.

Neo: A dá se to – kolik jich je, kdo to založil – vůbec zjistit? A jak?

Samozřejmě dá, ale je to hodně pracné. Jedna cesta je přes grafovou analýzu, tedy prozkoumáním, jak jsou lidé na Facebooku propojení – dá se předpokládat, že falešní uživatelé budou častěji propojeni s jinými falešnými uživateli. Druhá cesta je přes obsah, který ti lidé publikují – živý uživatel bude mít zřejmě široký okruh zájmů, nebo bude třeba komentovat soukromé příspěvky svých kamarádů. Falešný uživatel bude zřejmě mít svoji „agendu“, tedy úzký okruh témat, kterých se účastní. Tyhle příklady jsou nicméně jen hypotézy a teprve důkladný průzkum (jak toho grafu, tak obsahu) by ukázal, jaká kritéria falešné a živé uživatele odlišují nejlépe.

Neo: Vzkazy politiků ze sociálních sítí dnes plní média. Jak se díváte na způsob, jakým s feedem ze sociálních sítí pracují čeští novináři?

Různě a myslím, že převážně správně. Jsou tu zajímavá dilemata: Jako jestli brát vyjádření prezidentova mluvčího jako názor prezidenta samotného. Protože po pravdě, názor mluvčího by nám měl být zcela ukradený a do novin nepatří o nic víc než názor kteréhokoliv jiného občana. Zato pokud jej bereme jako názor prezidenta, měl by tak být i citován. Dilema pokračuje i v tom, že konkrétně twitterový účet Jiřího Ovčáčka byl prezidentskou kanceláří označen za jeho soukromý, a tedy neoficiální. Proto by podle mě neměl být citován vůbec, s ojedinělou výjimkou případů článků o Ovčáčkovi samotném.

Neo: Ovčáček to dělá chytře, provokuje, z jeho statusů koukají třaskavé titulky, konflikty, a čtenáři to rádi konzumují. Co myslíte, půjde to takhle dál? Je někde strop, nasycení, kdy nás prostě přestane bavit či zajímat sledovat, čím se kdo uráží na Twitteru a spol.?

Stropem je pouze 24 hodin denně 🙂 – lidé se ve svém volném čase budou zabývat tím, co je baví – a ukazuje se, že sociální sítě je baví. Dokonce i natolik, že na nich mohou být závislí. Za deset let tu třeba bude jiná sestava sociálních sítí, ale myslím, že tenhle fenomén už nikdy nezmizí.

Neo: Takže nás ani technologické hračky časem nepřestanou bavit?

Také se jich nenabažíme, naopak si je budeme pouštět daleko blíž k tělu. A to myslím doslova – od mobilů a fitness náramků je už jen malý krok k „augmented“ realitě, kdy budeme vnímat displej v nějaké formě trvale. Třeba v brýlích nebo čočkách. A další krok bude přímé napojení s mozkem, byť zprvu jen jednoduché. Toho všeho se dočkáme už velmi brzy, v následujících 10–15 letech.

Neo: Vy se celý svůj profesní život zabýváte internetovým vývojem, což asi neříkám úplně přesně, ale stejně, řekněte: Kam podle vás spějeme?

K většímu propojení. Jak mezi lidmi navzájem, tak mezi lidmi a technologiemi. Přenos informací je už nyní velmi rychlý, další kroky budou převážně v dalším zjednodušování používání těch informací, jejich přehledné prezentaci a okamžité dostupnosti na přání. Nyní vyhledávací dotazy většinou ťukáme na klávesnici. Za chvíli si zvykneme na hlasové ovládání – to už většina z nás v mobilech má, jen ho nerada používá (jsem na tom stejně).

Dalším krokem je pouhé pomyšlení – stroj schopný přečíst vaše přání z mozku přímo. Toho se, myslím, ještě my nedočkáme, je to technicky nesmírně náročné. Ale čeho se dočkáme, je takový mezikrok – stroj odečítající impulsy z nervů směřujících k hlasovému ústrojí. Bude možné potichu, bezhlasně zformulovat dotaz, který počítač zachytí a poskytne nám diskrétně odpověď.

Neo: Jak bude vypadat rok, dejme tomu, 2030? Co budeme mít doma a co budeme mít v kapse?

Kupodivu myslím, že to nebude příliš odlišné. Základem bude počítač v kapse. Budeme mu stále ze zvyku říkat mobil, ale telefonování bude jen jeho okrajová funkce. Bude to náš počítač, který budeme moci napojit v práci i doma k monitoru, brýlím, klávesnici, myši a dalším periferiím. Takto budeme mít svá data dostupná kdekoliv. Dokonce i v případech, kdy bude nedostupný internet. Což se moc stávat nebude 🙂

Neo: Poslední dobou se zajímáte o strukturovaná data – data o lidech, o věcech, o místech. Nezdá se vám, že přes čísla působí spousta věcí také zkresleně?

Zkreslení vzniká z interpretace, data samotná jsou v tom nevinně. Daleko většímu zkreslení podlehneme, pokud data vůbec neznáme. Prostě znát data je podmínka nutná, ale nikoliv postačující. Musíme umět s nimi pracovat a chápat i kontext, ve kterém je používáme.

Neo: Ptám se i proto, že „150 mrtvých v Sýrii“ je hrozné číslo, ale číslo. Pro mě je mnohem silnější zpráva, ve které bude popsán život a smrt jediné z těchto obětí. Nemyslíte, že data dělají realitu sice přesnější, ale odosobněnou?

To je pravda a je v tom velké riziko. Ano, lidé si radši přečtou a lépe zapamatují jeden tragický příběh a přitom ignorují, že jinde lidé umírají po tisících. Zrovna nedávno někdo zveřejnil jednoduchou statistiku (počítanou po 40 let v USA), ze které plyne, že o hladomoru napíšou média jen tehdy, když v něm zemře 40000krát více lidí, než když zemřou při erupci sopky.

Stejný princip vidíme i u nás. Přestože v Česku nikdy nebyl teroristický útok, tak se jej bojíme, protože o nich média tak často píšou. I v rámci celé Evropské unie jsou teroristické útoky řídké a zemře při nich v průměru méně než 20 lidí ročně. Přestože jsou ta úmrtí tragická, tak je jich o několik řádů méně než úmrtí na následky kouření nebo obezity.

V EU konkrétně na následky kouření zemře 700 000 lidí ročně, tedy 35 000x víc než na ty teroristické útoky. Tedy je poměrně jasné, čeho se máme bát víc. Navíc je pozitivní, že s kouřením můžeme sami něco udělat (u sebe a částečně i ve svém blízkém okolí).

Neo: Co vás na tom fascinuje?

Záleží mi na české společnosti, a tak bych rád pomohl tomu, aby se o věcech diskutovalo na základě znalostí, a ne dojmů. Sledovat iracionální chování některých diskutujících je sice fascinující a často zábavné, ale člověka přejde humor, jakmile si uvědomí, že ti lidé na základě zavádějících a mylných informací i volí a my všichni pak poneseme dalších 4 nebo 5 let následky.

Proto je třeba šířit faktické informace a podávat je jednak srozumitelně, ale hlavně bez nadřazování se a urážení. Prostě pracovat na tom, abychom žili v demokratické, vzdělané a svobodné zemi.

Neo: Řekněte mi: Jak má dneska člověk ve virtuálním světě poznat, co je pravda a co je lež?

Stejně jako ve světě nevirtuálním. Tedy začít tím, jestli věřím člověku, který mi tu informaci přináší. Zda jej znám dlouho a předešlé informace od něj byly pravdivé a užitečné, nebo jde třeba o člověka, o kterém nic nevím.

Neo: Je nějaké obecné vodítko?

Kromě zamyšlení o důvěryhodnosti autora je dalším vodítkem médium, které informaci předkládá – zda má nějakou tradici, existující redakční procesy, etický kodex (nejen psaný, ale i praktikovaný), neanonymní strukturu a majitele.

Další dobré vodítko v případě internetu je, zda článek odkazuje na své zdroje. Pokud nejde o komentář či reportáž, kde byl autor osobně, tak je jisté, že své informace odněkud čerpal. Pokud své zdroje neodkáže, je to podezřelé. V nejhorším případě ty zdroje vůbec neexistují, v trochu lepším případě buď autor postrádá základní slušnost (odkázat na původního autora), nebo se bojí, že jej čtenáři konfrontují s případnými nepřesnostmi při přebírání informace.

Shrnul bych to asi tak, že pokud něco píše anonymní pisatel na nedůvěryhodném zdroji, tak se ani ověřováním nezabývám a radši trávím svůj čas jinde.

Neo: A vy sám si ověřujete všechny zdroje?

Jakmile už chci nějakou informaci ověřit, tak většinou stačí pár minut hledání – pokud jde o aktuální zprávu, tak si ji radši přečtu i na zahraničních zdrojích (BBC, NY Times). Ne že by byly bezchybné, ale často stačí se seznámit se zahraniční perspektivou a věci působí jinak. Obvykle míň senzacechtivě, než jak vypadaly na českém médiu.

Neo: Takže jste nikdy nic jaksi bezhlavě nesdílel, čistě proto, že vás informace zaujala?

Že bych šířil nějakou stoprocentní dezinformaci, se mi myslím nestalo. Obecně když mě někdo doplní nebo opraví v komentáři a je to důležité, tak aktualizuju svůj původní příspěvek (bylo-li to na Facebooku) nebo nasdílím ono doplnění (na Twitteru).

Častěji se mi stává, že opravuju, co sdílí jiní lidé. Poměrně nedávno se třeba šířily články o tom, jak sklenice vína denně má stejné účinky jako hodina cvičení. Jenže když se doklikáte ke studii, ze které články údajně čerpaly, tak už z pouhého nadpisu zjistíte, že to byl výzkum na krysách. A navíc ty krysy dokonce ani žádné víno nepily. A cvičily.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S šéfkuchařem Radkem Kašpárkem o vaření na michellinskou hvězdu

» S hudebníkem Ondřejem Pivcem o cestě od nuly k ceně Grammy

» Se soudcem Josefem Baxou o autoritativních vůdcích i ochotě lidí podplácet

» S Miloslavou Pošvářovou o průšvizích při stavbě dálnic

» S diplomatem Tomášem Pojarem o bezpečnostní situaci ve světě

» S Martinem Paloušem o trumpovské Americe

» S Leopoldem Königem o zemi rozdělené na venkov a pražskou kavárnu

» S byznysmenem Janem Dobrovským o pražské kavárně, Židech a českém plebejství

Neo: Nezdá se vám, že s tím, jak jsme prosáklejší technologiemi, jsme mnohem náchylnější uvěřit kdečemu?

Lidé určitě věřili některým nesmyslům už dávno před internetem, jen neměli moc příležitostí to dávat na odiv. Zda se v tomto situace horší, nebo lepší, bohužel nevím. Jisté nicméně je, že se šíření informací zrychluje – před sto lety to byly řádově dny, dnes jsou to často i minuty. A je možné na informace okamžitě reagovat a vaši přátelé tu reakci vidí – i to je nové.

Neo: Tenčí se hranice mezi tím, co objektivně je pravda a co je alternativní výklad? Nebo to tak bylo vždycky, jen jsme s tím nebyli tolik konfrontováni?

Existují „tvrdé“ vědy, kde je pravda a lež poměrně jasná. Gravitační konstantu nebo rychlost světla můžete vyjádřit na spoustu platných míst a je objektivně ověřitelné, zda pravdu máte nebo ne. Stejně tak je ověřitelná nějaká rovnice nebo konstrukce počítačového chipu. Dokonce ani milion „lajků“ nebo hlasů u chybné odpovědi ji neučiní správnou. Pak jsou tu věci ryze subjektivní – jaká barva se vám líbí nejvíc? A velký prostor mezi tím.

Problémem jsou lidé, kteří si myslí, že subjektivní názory jsou aplikovatelné všude. Nejsou. Prostor, kde jsou objektivní fakta zjistitelná, je poměrně velký a pokrývá i valnou část politiky, ekonomie nebo dějepisu.

Neo: No právě. Proč tolik lidí uvěří „alternativním výkladům“, když je tak snadné si přes vyhledávače najít tvrdé informace?

Jak se říká, kde je poptávka, je i nabídka. Existují lidé hledající potvrzení obskurních teorií, jako že je Země placatá. A někteří autoři jim jdou vstříc a článek s „důkazy“ této teorie klidně napíší. Někteří to dělají pro peníze z reklamy, jiní kvůli čtenosti a vlivu, jiní z legrace, jiní, protože tomu sami uvěřili.

Stejně tak tu máme hned několik proruských serverů – prostě proto, že je po nich poptávka. Nezapomeňme, že tu máme přibližně 15 % voličů komunistů a dalších 5–10 %, co volilo antisystémové strany jako Úsvit nebo předtím Věci veřejné. A takový proruský server se moc nezabývá pravdivostí svých článků, protože peníze z reklamy má za každé načtení stránky, ať už ta stránka píše cokoliv.

Neo: Je vůbec šance, aby se v záplavě zpráv a informací orientoval člověk, který se třeba o věci veřejné zajímá jen okrajově? Večer si pustí Novu, olajkuje kamarádům jejich statusy na Facebooku a sem tam otevře noviny?

Proto tu také máme klasická média (která by měla informace ověřovat) a experty, kteří se svému oboru věnují celoživotně. Pokud oboru nerozumím, tak si poslechnu názor experta. Současná ekonomie nebo geopolitická situace je natolik složitá, že si lidé nevystačí se „selským rozumem“. Prostě proto, že mimo svůj obor postrádáme obrovské množství informací, se kterými by ten selský rozum mohl nakládat.

Když už zmiňujete tu Novu, všimla jste si, jak se ve zpravodajství věnovala těm masovým demonstracím proti Babišovi? Ve zprávách to dostalo prostor na celých 12 sekund. Ve stejný den reportáž o paní, které zmrzly jahody, trvala 2 minuty. Tedy – Nova nezvládla ještě druhou roli médií: věnovat pozornost tomu, co je důležité, místo toho, co je okrajové. A to i za cenu toho, že důležité věci jsou často méně zábavné.

Neo: Není to obecný problém médií? Že se příliš hledí na sledovanost či čtenost, a tím pádem kladou příliš velký důraz na tu zábavnost?

Ano a situace se bude ještě zhoršovat. V době papírových novin neměl šéfredaktor žádnou informaci o tom, který konkrétní článek si kolik čtenářů přečetlo. Redakce tedy do novin dávala témata, která považovala za důležitá. Nyní mají novináři k dispozici data o internetové návštěvnosti v reálném čase a vidí, že bulvárnější témata a křiklavější nadpisy přitahují větší čtenost než témata závažná, ale poněkud nudná. Takto jsou i média označovaná za seriózní motivovaná posouvat se směrem k zábavě.

Neo: Jak se dneska dá nejefektivněji manipulovat?

Přes emoce. Všichni populističtí politici nebo bulvární média to tak dělají. Ať už přes negativní motivace, jako je strach, závist, hněv, nebo přes pozitivní, jako je sex, touha vyniknout, získat peníze.

Neo: Čistě teoreticky: Je možná až taková manipulace, že byste ze mě udělal – dejme tomu – voliče Tomia Okamury?

Změnit lidské názory je poměrně těžké. Proto to funguje přesně opačně – nelze z vás udělat voliče Okamury, ale Okamura může své prezentované názory změnit tak, aby se vám zalíbil. A taky to dělá, akorát necílí na vás – on si vybral určitou skupinu lidí a říká jim to, co chtějí slyšet. Pokud se ti lidé bojí imigrantů, tak on ten strach zveličí, přidá pár otřesných záběrů z druhého konce světa a ti lidé jej budou volit. A je poměrně irelevantní, že v ČR nikdy žádný teroristický útok nebyl nebo že Okamura je sám imigrantem.