Šéf mordparty Mareš: Lidé jako Harry Hole v policii nejsou

Když sám píše krimi scénáře, úzkostlivě dbá na to, aby byl přesný. A uvěřitelný. Jako čtenář ale oceňuje i detektivky, o nichž sám říká, že by hlavní hrdinové v českých podmínkách neobstáli. Když má dlouholetý kriminalista a také scenárista Josef Mareš odpovědět na otázku, proč lidé tak milují detektivky, má hned jasno: lidi chtějí číst o něčem, co nechtějí zažít.

Roky řídí pražskou „mordpartu“, tedy 1. oddělení, které má na starost vyšetřování vražd. Vystudovaný kybernetik Josef Mareš ale kromě toho napsal s novinářem Janem Malindou úspěšný televizní seriál Případy 1. oddělení, který odvysílala Česká televize. Inspirovali se skutečnými kriminálními případy, na jejichž vyšetřování se Mareš podílel.

Josef Mareš v roli scenáristy dohlíží na natáčení seriálu Případy 1. oddělení. Repro: ČT

Neo: Co musí mít dobrá detektivka?

Když jsem chtěl psát první oddělení s Honzou Malindou, dostali jsme dobrou radu. Pamatujete na výborný seriál Hříšní lidé města pražského? Pamatuje si ho každý, ale když se zeptáte na jednotlivé díly, už vám je lidé nevyjmenují. Ale budou si pamatovat ty postavy. Důležité je proto vymyslet postavu, do které se lidé vcítí nebo ji budou mít rádi. Nebo pro ně bude nějakým způsobem zajímavá. A pak musíte mít samozřejmě příběh, který nějakým způsobem zaujme.

Neo: Ale v detektivkách obecně nemáte moc hlavních hrdinů, které byste si právě zamiloval. Dost často jsou to lidé, s kterými byste na dovolenou spíš nejel.

Ale je pro vás ten člověk zajímavý. Nemůžete mít hlavního hrdinu, který bude tuctový. Nebo mít v detektivce dvě postavy, které si už na padesáté stránce budete plést, protože se chovají naprosto stejně.

Neo: Která z postav, které jste pro seriál 1. oddělení vymyslel, je nejbližší vám?

To takhle nemůžu říct. Za prvé bych urazil herce, kteří je v tom seriálu hrají. A já je mám rád všechny. A ke každému mám nějaký vztah. Řeknu příklad: když mi řekli, že majora Plíška bude hrát Bolek Polívka, tak jsem byl zpočátku, neříkám roztrpčený, ale překvapený. Pak jsem se potkal s Honzou Hřebejkem, s kterým se znám z natáčení jeho filmu Nevinnost, a ten mi říká: Bolek? To je výbornej nápad. A já na to: Ale vždyť on nikdy nehrál policistu. A Hřebejk mávl rukou: U Bolka je taková velká výhoda, že když mu neřekneš, aby hrál špatně, tak hraje vždycky dobře. Pak jsem zjistil, že je to prostě fakt. Takže i něco, co si na první pohled vůbec nedovedete představit, může dost často dobře fungovat.

Když jsme začínali s Honzou seriál psát, strašně nám pomohla jedna rada Jirky Stracha, který nám řekl: Hele, kluci, musíte tam mít jednoho negativního. Vzpomeňte si na Nemocnici na kraji města. Tam byl jeden doktor…

Neo: … Cvach.

Přesně. Spousta lidí si vybaví primáře Sovu nebo doktora Blažeje, ale většina vám jako první řekne Cvacha. My jsme pro 1. oddělení stvořili negativního Víťu Sršně, který měl být zlý a hloupý. Jenže když ho pak Mirek Vladyka začal ztvárňovat, zjistili jsme, že sice hraje hloupého, ale není tak zlý. A lidi ho taky mají rádi. A naopak Mirek Hanuš, kterého jsme předtím neznali, tak postavu Josefa Korejse uchopil tak, jak jsme původně ani nepsali. Pak už jo, ale ze začátku, jak si loupal ta jablka a všechno… Tím vším chci říct, že u knihy máte výhodu, že jak to napíšete, tak to tam je. U seriálu to ještě mohou herci i režisér uchopit jinak a trochu posunout.

Neo: Vy sám čtete detektivky?

Teď už moc ne. Než jsem nastoupil k policii, přečetl jsem celého Ed McBaina, a to se mi strašně líbilo.

Neo: Protože jste chtěl být už jako malý kluk policajt, jak jste někde řekl, nebo proto, že to je dobře napsané?

Vlastně obojí. Vyšetřování těch vražd mě už tehdy přitahovalo.

Josef Mareš (54)

• Policista a scenárista. Absolvoval kybernetiku na ČVUT a Policejní akademii.
• U policie začínal jako vyšetřovatel v Praze 4. Bylo to krátce po listopadu 1989, kdy odtud všichni utíkali. „Vždycky jsem chtěl být policajt. Ale hlavně jsem nechtěl po gymplu na vojnu. Měl jsem takový problém s vojenskou správou, kdy jsem veřejně spálil branecký průkaz a někdo mě udal. A na vojenské správě mně řekli, že když se nedostanu na vysokou školu, můžu počítat s Čiernou při Čope. Na gymplu mi vždycky šla dobře matika a fyzika, tak jsem si našel vysoké školy, kde byly zkoušky z těchto předmětů, a dostal se na ČVUT. Po roce 1989 jsem ale zjistil, že dělat inženýra mě nebaví. A od policie právě všichni utíkali a já dostal nápad, že tam půjde někdo, kdo zvonil na náměstí klíči.“
• Dlouholetý šéf prvního oddělení pražského krajského ředitelství má za sebou řadu velmi známých případů – vyšetřoval orlické vraždy nebo vraždy v kauze LTO.
• Je spoluautorem televizního seriálu Případy 1. oddělení.

Neo: V detektivkách dost často vystupují v roli policajtů lidé, kteří nejsou právě veselí. Mají dost často potíže s autoritami, sami se perou se svými démony. A jak znám policajty, co vyšetřují vraždy, i v reálu je to zvláštní sorta lidí i uvnitř samotné policie.  Je to jen můj dojem? Poznamenává je tolik ta práce?

Asi to poznamená každého. Ale zase příklad: doktor na dětské onkologii. Já bych to s ním třeba neměnil. Z mého pohledu je to ještě horší než práce na vraždách. Kdyby on se pořád smál, tak by to bylo asi divné. A divné by bylo i to, kdyby přišel domů a nenechalo to na něm následky. Jednoho takového doktora znám a musí to být strašně vysilující.

Neo: Ale on má naději. Naději, že některým dětem pomůže. Když vy stojíte nad mrtvým člověkem, tak už tu naději nemáte.

Na to ale říkám, že pro mrtvého můžeme udělat jedinou věc: objevíme toho, kdo mu to udělal, a předáme ho spravedlnosti. A je to dobré i pro ty pozůstalé. Každý mluví o tom mrtvém, ale takové případy se dotýkají celé rodiny. Když rodina bude dál žít v tom, že neví, co přesně se stalo, kdo to udělal nebo kde vůbec jejich příbuzný je, je to hrozná psychická zátěž. My jim dáme aspoň nějakou jistotu. Vědí, co se stalo.

Neo: Pletu se v tom svém pocitu, že policajti z vražd jsou zvláštní sorta i uvnitř policie?

Je pravda, že máme určitě specifický humor. Takový ten černý. Člověk se dokáže zasmát i nad mrtvolou. Pamatuji si, že když se začínalo třeba ohledání místa činu natáčet na video, někteří kolegové si neuvědomovali, že se to točí, a kdyby jejich řeči slyšel někdo mimo resort, oprávněně si řekne: Co to je za lidi, vždyť to je strašné.

Neo: Ono to je vidět i ve filmových kriminálkách, kde jsou detektivové nad mrtvolou schopni řešit osobní trable nebo vtipkovat.

Je to prostě obrana proti realitě. Někdy i přetvářka. Člověk se prostě musí oprostit od toho, že tam někdo leží a je mrtvý, a musí se soustředit na práci. To pomáhá. Aby to člověk absolutně prožíval, to taky nejde. Jak říkám, ta práce je v mnoha ohledech srovnatelná s prací lékařů, kteří také často vidí strašné věci a nemůžou být pořád jen smutní.

Neo: Hodně exponovaným policistům se zpravidla rozpadají manželství a rodinné vztahy. Je to častější než v jiných povoláních?

Asi to je obecný rys u policie. Ale je logické, když někdo dělá na vraždách nějakých pětadvacet třicet let, musí to mít vliv na rodinný život.

Neo: Máte mezi sebou tak rozervané postavy, jako byl například Harry Hole?

To ne. Jo Nesbø to vymyslel hrozně zajímavě, ale musím říct, že v policii takoví lidé nejsou. Nedokážu si představit takového detektiva v Čechách. Aby tak mocně bojoval s alkoholem a nadřízení mu to tolerovali. To asi nejde. Ty knížky s Holem jsou psané navíc tak, že on je nenahraditelný. A to v praxi podle mě nefunguje, každý je nahraditelný. I já. Ten tým je vždycky takový, že ránu vzniklou po odchodu někoho zacelí a funguje dál. Takže si nemyslím, že by takový člověk mohl dělat u nás u policie. A dokonce si myslím, že ani v Norsku.

Neo: Pociťují kriminalisté na vraždách něco jako lítost? Nebo je ten mrtvý skutečně jen odosobněný objekt vaší práce?

Lítost… Lítost asi zažívá každý. Je rozdíl, když tam máte někoho, kdo si to teoreticky v uvozovkách zaslouží…

Neo: To mluvíte třeba o mafiánských vraždách?

Tak. Nebo o lidech, kteří se pohybují v prostředí, kde musí vědět, že mohou přijít k úhoně, tam to tolik neprožíváte. Ale nejhorší jsou případy, kdy je oběť pouze v nesprávný čas na nesprávném místě. Člověk si to absolutně nezaslouží a jenom potká někoho, kdo je magor. To je pak hrozně smutné.

Neo: Jak se s tím kriminalisté vyrovnávají?

Tím, že uděláme maximum pro to, abychom dopadli vraha. A pak se také odreagováváme sportem nebo něčím podobným. A já se vlastně odreagovávám psaním. Sport už v mém věku přece jen není tak aktuální.

Neo: To si ale mentálně moc neodpočinete, když přijdete z práce a píšete scénář z kriminálního prostředí.

Ale při psaní si s tím příběhem můžu dělat já, co chci. To je ta výhoda.

Neo: Jako že si vyberete lepší konec?

Přesně tak. A já o tom rozhoduji. V trestním řízení je policista jen součást, kolečko v systému, a nemůže to ovlivnit od začátku do konce. Někdo se na ten případ kouká jinak, nebo nejsou takové možnosti, aby se vina jednoznačně prokázala. Kdežto jako autor si ten příběh můžu dostat tam, kam chci.

Neo: Existuje případ, který jste řešil jako kriminalista, a kdybyste ho psal jako scenárista, skončil by jinak? Že byste toho člověka poslal do vězení?

Musím zaklepat, ale takových případů moc není. Respektive v devadesátých letech jich pár bylo, kdy jsme byli přesvědčeni, že víme, kdo je pachatel, ale třeba jsme ho ani neobvinili, protože nebyly důkazy.

Neo: O jaké případy jde?

Já to úplně nechci zveřejňovat. Nikde není psáno, že se k těm případům nemůžeme vrátit. Lidi si sice myslí, že vražda je po dvaceti letech promlčená, ale to neznamená, že ji nemůžeme vyšetřovat. Teď jsme třeba otevírali případ třicet let staré vraždy. Pachatele jsme sice už potrestat nemohli, ale měli jsme radost, že jsme na něj přišli a udělali za tím případem tečku. Navíc když se ukáže, že během těch dvaceti let někdo spáchal něco podobného, tak se ta promlčecí doba přerušuje. Děláme teď na případu, který je jednadvacet let starý. Přišli jsme na to, že tam je něco nového. A protože nemáme pachatele, nemůžeme říct, že nebude potrestaný. Pokud ten dotyčný, co to spáchal, žije řádným životem občana, tak mu akorát zaťukáme na dveře a řekneme mu: víme, že jste to udělal. A tím to končí. Ale pokud zjistíme, že ten člověk ještě mezitím něco udělal, je šance ho potrestat.

Neo: Proč lidé tak rádi čtou detektivky a dívají se na seriály z detektivního prostředí?

Protože lidi chtějí číst o něčem, co nechtějí zažít.

Neo: Myslíte? Že si řeknou, to je fajn, že mě nic takového nepotkalo?

Tak. Lidem to přijde zajímavé. Ale kdyby se s tím střetli v reálu, už by takové věci moc nečetli. Pořád by ten příběh srovnávali se svým prostředím, s tím, co zažili. Vezměte si, co jsou trháky v novinách. Jsou to krimi zprávy. Když se něco stane, lidé to čtou, protože je to strašně zajímá. Čtou to proto, že mají radost, že se to nestalo jim. Že se jich to netýká. Pochybuji, že si příbuzní obětí kupují všechny noviny, když se něco takového stane jejich blízkým.

Neo: Když se díváte občas na seriály z detektivního prostředí, nepřijde vám, že jsou příliš naturalistické? Moc krve a zbytečné záběry na těla obětí?

Kde by nebyla poptávka, nebyla by nabídka.

Neo: To máte asi pravdu. Vzpomínám si ale na jednu větu, kterou řekl váš předchůdce na vraždách, plukovník Markovič. Říkal, že realita je někdy mnohem horší než sebesyrovější seriál.

Tak. Protože divák nemá zapojené čichové buňky…

Neo: Detektivky tu byly i za komunismu. Co jste tehdy četl?

Toho McBaina.

Neo: Takže knižní čtvrtky. Tehdy byly přece knížky skoro jako na příděl. Každý týden se stály ve čtvrtek dlouhatánské fronty před knihkupectvím. Bylo to nedostatkové zboží.

Je pravda, že jsem to sháněl, jak se dalo. Celou řadu McBaina jsem si koupil až po revoluci.  Dřív bylo vážně těžké to sehnat. Ale ty čtvrtky měly určité kouzlo.

Neo: A co čtete teď?

Louskám slovenského autora, který vystupuje pod pseudonymem Dominik Dán. Jednak proto, že se mi zdá, že si vzal vzor z Ed McBaina. Navíc se mi líbí, že je poznat, že ten spisovatel buď vraždy vyšetřoval, nebo se tam minimálně mihl. Protože ví, jak to chodí. Když je v jeho knize popsaná pitva, je to přesně tak, jak to v reálu je.

A také mi udělal radost kamarád Tomáš Kozák, který napsal Prokletí Jantarové komnaty. Psal to několik let a oplatil mi hlavního hrdinu. Když jsem psal 1. oddělení, s jeho svolením jsem použil jeho jméno pro jednu postavu. On mi to teď vrátil, protože tam má postavu Josefa Mareše. Je to detektivka a on z toho měl hrozné nervy. Ale můžu říct, že i když se se mnou o tom neradil, z profesního hlediska je to pěkný thriller.

Neo: Čtete detektivky jako konzument, nebo tam hledáte chyby?

Čistě jako konzument.

Neo: A nikdy se vám nestane, že byste si řekl: Hergot, ale takhle se to přece nedělá. Tohle je úplná pitomost?

Ani ne. Když si chci přečíst něco odborného, vezmu si kriminalistický sborník. Ten si přečtu, a když v něm něco neodborného je, rozčílím se a můžu to řešit. Protože jsem v redakční radě. Takže pokud někdo napíše, že oběť byla škrcena, a já vím, že byla rdoušena, a když to napíše policista, tak jsem hodně rozrušený. A volám mu a ptám se ho, jestli ví, jaký je mezi tím rozdíl. A on mi říká, že takhle to řekla svědkyně. A já mu říkám, musíš tam napsat, že ona to říká, ale že my víme, že oběť byla rdoušena, a ne škrcena.

Neo: Je poznat, když detektivky píše někdo, kdo prošel tím prostředím? Třeba policista. Nebo špionážní romány někdo, kdo pro tajné služby pracoval? Jako třeba Frederick Forsyth.

Asi je to lepší, ale nutně to nemusí být podmínka. Osobně bych si třeba nedovedl představit, že bych napsal seriál z lékařského prostředí. Nerozumím tomu, tak bych to ani nepsal.

Neo: Měl jste s tím někdy problém, že jako policajt píšete scénáře?

V práci.

Neo: Kolegové? Nadřízení? Záviděli vám?

Obecně to tak bylo. On vám to do očí nikdo neřekne. Dával jsem si třeba pozor, abych psal o případech, které jsem vyšetřoval. Abych se tam minimálně mihl, něco jsem vyšetřoval osobně, na něco jsem dohlížel z pozice vedení, někde jsem byl alespoň u ohledání. Až na jeden to platilo. A u toho případu jsem trval na tom, že alespoň námět nám musí připravit kolega, který to tehdy vyšetřoval.

A pak taky jedna státní zástupkyně mi řekla: proč jsme v tom tvým seriálu vykreslení právě takhle a proč v tom seriálu jako státní zástupci nepracujeme víc? Tak jsem jí logicky řekl: hele, není to žádný problém, kup si tužku a papír a napiš si seriál o státních zástupcích. Ona že na to nemá čas jako já. Ti lidi ale nevědí, že jsem to dělal po nocích, na úkor rodiny, o dovolených. Vidí jen ten výsledek.

Neo: Litoval jste toho někdy?

Ne. Naopak jsem zjistil, kdo mě má rád a kdo to myslí upřímně a kdo ne. Bylo to takové krásné zrcadlo.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté
» S Italem Carminem Rodi Falangou o tom, jak poznal Čechy
» S finančníkem Gabrielem Eichlerem: Dá se stát řídit jako firma?
» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou
» S hokejovým trenérem Jandačem: Proč už nejsme špička
» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

Neo: Už několik let zažíváme boom severských detektivek. Překvapilo vás to?

Mně se třeba hodně líbí Larssonovi Muži, kteří nenávidí ženy. I když to považuji za věc, která by v reálu nebyla moc možná. Aby se novinář dal dohromady s hackerkou. Pro české reálie se mi to zkrátka zdá přitažené za vlasy, ale líbí se mi to moc.

Ale ono to není o boomu jen severských detektivek. Když jsme udělali pro Českou televizi 1. oddělení, běžela tehdy v televizích jen Kriminálka Anděl. I v České televizi ten náš nápad ležel pět let, než přišlo nové vedení, které si to vzalo. Když jsme s tím přišli jinam, tak třeba Prima tvrdila, že v životě žádné detektivky točit nebude. Nova zase říkala, že má svoji Kriminálku Anděl a v žádném případě nebudou vymýšlet něco jiného. A jestli něco chceme, tak ať napíšeme další díly Anděla. A najednou se v České televizi natočilo 1. oddělení a teď se podívejte, kolik toho je: Specialisté, Mordparta. Jak dřív všichni točili o doktorech, tak teď točí o policajtech. Ale ono to taky jednou skončí.

Neo: Myslíte?

Myslím, že trh je přesycený. Proto jsme se třeba rozhodli, že v 1. oddělení pokračovat nebudeme. Už se mě ptal Bolek, že chlapi na něj doráží, kdy něco bude, a on jim řekl: Chlapi, musíte vraždit, aby měl Pepa o čem psát.

Neo: No statistiky vám to moc neusnadňují. Vražd ubývá.

Ještě bychom určitě nějaké případy našli, ale říkali jsme si, že v nejlepším přestat. Tak jsme to ukončili, teď se snažím psát něco jiného. Nechci to zatím detailněji prozrazovat, snad jen že to je také seriál z detektivního prostředí. Ale jiný než 1. oddělení. Věřím, že zase přijdeme s něčím novým, co nikde není.

Neo: Zpátky k těm statistikám: jak si vysvětlujete, že ubylo vražd?

Když jsem začal v roce 2005 řídit oddělení vražd, měl jsem na oddělení pětačtyřicet lidí, teď jich je sedmadvacet. Není jich víc třeba. Já jsem jenom rád. Vždycky si vzpomenu na nebožtíka doktora Hubálka, psychologa, který s námi spolupracoval. On vždycky počet vražd přepočítával na sto obyvatel a tím hodnotil kvalitu společnosti. Takže když si někdy otevřu noviny nebo se podívám na vaše pořady, řeknu si, že společnost není úplně ideální, nicméně teď zaklepu na dřevo. Vraždí se prostě míň. Třeba jako společnost rosteme.

Neo: Ona se také ale změnila struktura zločinu, je to tak?

Je to tak. Teď už i řada lidí z mafiánského prostředí přišla na to, že je lepší si to s protivníkem vyřídit skrze právníky, kteří ho třeba zničí finančně, než se vraždit. Třeba jsme tomu napomohli trochu i my, že se nám dařilo je vyšetřovat a dokazovat tím, že se vražda nevyplácí.

Ne vždycky to ale platilo. Pamatuji si rok 2014, kdy se začaly vysílat první díly 1. oddělení, a my jsme v prvním půlroce měli v Praze osm neobjasněných vražd. To byl problém, někdo si myslel, že píšu scénáře místo práce, a furt mi to někteří novináři připomínali. Nakonec jsme všechny ty vraždy vyřešili. Někde to trvalo třeba dva roky, ale vyřešilo se to. Když jsme pak novinářům argumentovali tím, že v roce 97 bylo třeba šestnáct, devatenáct neobjasněných vražd, tak nám nevěřili. Ale fakt to tak bylo.

To jsem třeba týden vyšetřoval jednu vraždu, a když jsem vedoucímu řekl, že ještě vraha nemám, tak mi na to řekl: Tady máš další případ. Bylo nás málo a vražd bylo moc. Vždycky jsme se klepali, na koho vyjde pondělní služba, protože bylo jasné, že stráví celý den na pitevně. A šlo jen o to, jestli bude mít přes víkend mrtvolu jednu, nebo dvě.

Takže teď pracujeme v lepším tempu. Od vedení máme důvěru a dostatečný čas k objasnění případů. Jsme na tom oproti kolegům trochu líp, protože řešit vloupání do aut nebo bytů naším tempem, to nejde. A není to o tom, že by na vraždách byli lepší lidi. Jen máme větší možnosti a víc času.

Neo: Změnila se vaše práce, jak šla technika a věda kupředu?

Stoprocentně. Už jenom to, že se vám někdo ztratí: Vezmete si jeho Instagram, Facebook a za pár minut zjistíte, s kým v poslední době mluvil. Dřív jsme museli oběhnout celý barák a ptát se sousedů. Ale i pachatelé využívají těch nových vymožeností a policie je vždycky krok pozadu.

Neo: Teď je to ale tak, že se před policií nikdo neschová. Jakmile má mobil, dohledáte, jestli v daný okamžik na daném místě byl?

To sice ano, ale profesionální zločinci už dnes vědí, že si musí mobily hlídat. Když jsme dřív zjistili, že něčí mobil byl na Praze 4, a my víme, že na Praze 7 se stala vražda, tak jsme toho majitele mobilu jako vraha vyloučili. Dnes už to udělat nemůžeme. Bereme to tak, že víme, že byl někde jeho mobil, ale to neznamená, že tam byl i on.

Neo: Jaký krok ve vědě vám nejvíc usnadnil práci?

Když jsem začínal, měli jsme sérologii a biologii, kdy byly čtyři skupinové vlastnosti krve, a když tam pachatel nenechal svoji krev, ani jsme nemohli zjistit, jakou skupinu má. Dnes je genetika a to je velký boom. I když právě díky genetice se zapomíná na jiné obory, daktyloskopii třeba. Jsou zkrátka i jiné stopy, které mohou vést k pachateli. A to už musím dnes některé mladé kolegy k tomu vést, že není jen genetika.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít