© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
V bitvě o miliardové dědictví po zesnulém uhlobaronovi Luboši Měkotovi se soud postaral o významný průlom. Před pár dny odmítl údajnou pohledávku švýcarské banky Credit Suisse, která v minulosti Měkotovi a lidem kolem Mostecká uhelná pomáhala vytvářet spletitou strukturu. Ta mimo jiné posloužila k zakrytí toku miliard z privatizace státního podílu v dolech, za níž stála vláda Miloše Zemana.
Bývalý důlní odborový předák, z něhož divoká privatizace udělala miliardáře, zemřel náhle v roce 2013. Na golfu dostal infarkt. Měkota byl v té době pod velkým tlakem, ve Švýcarsku i v Česku běželo vyšetřování privatizace Mostecké uhelné a pro něj i další aktéry privatizace se vůbec nevyvíjelo dobře.
Poté, co zemřel, rozpoutala se tuhá bitva o jeho pozůstalost. Vstoupila do ní i švýcarská banka Credit Suisse, která přihlásila pohledávku 300 milionů za jedním z projektů, který Měkota ovládal a investoval do něj. Šlo o Rezidenci Kavčí hory, jejíž součástí je známý “dům s dírou”. Firma po Měkotově smrti skončila v insolvenci.
A soud zkraje února zatím nepravomocně rozhodl, že banka nemá na stovky milionů nárok. “Určuje se, že nevykonatelná pohledávka žalobce A, společnosti Credit Suisse AG, za dlužníkem, společností Rezidence Kavčí Hory a. s., přihlášená přihláškou P6 z důvodu Rámcové smlouvy o úvěru č. 0853-797545-2, uzavřené dne 21. 3. 2007, není po právu,” stojí v rozsudku městského soudu v Praze z 2. února.
Soud přitom detailně rozkryl způsob, co přesně švýcarská banka Měkotovy coby svému “prémiovému” klientovi poskytovala za služby. Soud to nazval jasně: praní špinavých peněz.
“Zřejmým cílem všech peněžních transakcí, které byly žalobcem A ve prospěch dlužníka v letech 2005 až 2008 průběžně uskutečněny, a jež byly prováděny výhradně na základě pokynů, či se souhlasu LM (Luboše Měkoty pozn. Neo) , byla legalizace výnosů, které LM nabyl ze své předchozí majetkové trestné činnosti, které byly uloženy u žalobce,” píše soudce Jiří Rada v rozsudku.
Princip byl podle soudu jednoduchý. Luboš Měkota si u Credit Suisse uložil peníze, které získal z privatizace mostecké uhelné. A následně je s pomocí banky využíval jako fiktivní úvěry.
“Z účtu žalobce byly (banky pozn Neo) zasílány na účet dlužníka, tedy společnosti LM (Měkotou) majetkově zcela ovládané a to formou tzv. fiktivního úvěru. Tomu, že žalobce a LM uzavření tzv. úvěrové smlouvy pouze zjevně předstíraly či že ve skutečnosti prostředky LM na účtech u žalobce A mohly pocházet z trestné činnosti LM přitaká i to, že tzv. „úroky z úvěru“ měly být dohodnuty ve výši cca 1,5 p. a. tedy ve výši zjevně neodpovídající jejich obvyklé tržní výši úroků při poskytování úvěru v této výši, způsobu a formě zajištění tzv. úvěru,” dodává soud.
Soud používá spojení “legalizace výnosů z trestné činnosti” mimo jiné proto, že švýcarský Nejvyšší soud už na konci roku pravomocně potvrdil, že při privatizaci státního podílu Mostecké uhelné společnosti byl spáchán podvod na českém státu. Dvěma Měkotovým někdejším spolupracovníkům potvrdil přísné tresty, další na verdikt čekají. Proces proti Měkotovi byl po jeho smrti zastaven.
Prodej společnosti Mostecká uhelná spadá do éry, kdy ve Strakově akademii vládl dnešní prezident Miloš Zeman. Až po letech se ukázalo, že stát na privatizaci tratil miliardy – podle švýcarského soudu přes dvě miliardy. Sám Zeman na výslechu české i švýcarské policii tvrdil, že prodej státního podílu byl výhodný.
Případ navíc provázelo silné podezření, že na privatizaci profitovaly špičky ČSSD. Švýcarské vyšetřující úřady poslaly před lety do Prahy informace, podle nichž krátce po privatizaci odešlo zhruba 5 miliónů dolarů (tehdy 170 miliónů korun) na účet, k němuž měl přístup přítel tehdejšího místopředseda ČSSD Stanislava Grosse, zbrojař Pavel Musela.
Musela byl následně obviněn a jeho stíhání policie vystavěla na verzi, že zbrojař uplatil třemi miliony korun bývalého náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkoru, který připravoval pro rozhodnutí vlády o prodeji dolů v roce 1999 některé podklady. I Sýkora patřil do okruhu lidí blízkých Stanislavu Grossovi. S penězi z Muselova účtu následně disponoval i Jiří Martinek, Grossův poradce.
Dříve než se celá aféra stačila dostat k soudu, Stanislav Gross zemřel. Neschopen výslechu je i sám Musela, který za záhadných okolností spadl z loveckého posedu.