© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Na počátku roku 2015 nastoupil architekt Petr Hlaváček na pozici šéfa Institutu plánování a rozvoje Prahy. Jeho hlavním úkolem bylo připravit se svým týmem nový Metropolitní plán, který můžeme označit za příští podobu hlavního města.
O rok a půl později jej radní z funkce odvolali. Důvodů zaznělo hned několik: že Metropolitní plán nabírá zpoždění, že málo konzultuje s politiky, že opakovaně odmítl vyměnit vedoucího týmu připravující nový územní plán. Jde o architekta Romana Kouckého, který je motorem připravovaných změn. A kterého paradoxně před pár dny odborná komise doporučila, aby v práci svého někdejšího ředitele pokračoval.
Architekt Petr Hlaváček. Foto: Archiv PH
Redakce Neovlivní.cz požádala Petra Hlaváčka o profilový rozhovor, v němž vymaloval svou vizi hlavního města. Interview jsme kvůli jeho rozsahu rozdělili do dvou části; první díl, v němž mluví především o tom, jak Prahu pozměnit, aby se v ní lépe žilo, naleznete zde ».
Druhý díl, který vám nyní předkládáme, navazuje na Hlaváčkovo přesvědčení, že v Praze není třeba stavět nekonečně krásné, tvarově zajímavé domy. Že tím, co obyvatelé metropole potřebují především, je docela obyčejný, jednoduchý obytný prostor.
“Pokud by bylo město postaveno jen z úžasných křivolakých domů, bude to průšvih. To už víme, jsou příklady z takových těch mírně diktátorských režimů v bývalých sovětských republikách, kam se pozvali strašně slavní architekti, ti naskládali různé domy a ve výsledku to je až k smíchu. Není to přirozené, není to obyvatelné,” říká Petr Hlaváček. “A přitom je to fakt složité vysvětlit, protože lidé očekávají festivaly nápadů, a ono to vlastně festivaly nechce.”
Neo: Myslíte, že lidi očekávají festivaly? Já bych řekla, že spíš domyšlené věci. Ve smyslu – postaví se metro co nejblíže k letišti, ale nejsou tam jezdící schody, takže stovky lidí každý den tahají kufry. Nebo se postaví tunel Blanka, aby se ulevilo dopravě, ale už se zapomene na záchytná parkoviště.
Věci, které propisujete, jsou realizované fragmenty mnohem větších systémů. A v české realitě ty velké systémy vždycky narazí.
Tak třeba metro u letiště, stanice Veleslavín, trasa A. Vedla se kolem toho nekonečná debata, kdy se řešilo, jestli se má udělat vlak do Kladna se zastávkou na letišti, nebo se má prodloužit metro trasa A. A z nějakých důvodů, mně neznámých, rozhodla politická reprezentace, že se bude stavět trasa A.
Ta přitom vedla do čtvrtí, kde bydlí bohatí lidé, kteří mají všichni auta a hromadnou dopravu příliš nevyužívají. A ti, kteří jezdí hromadnou dopravou, už byli obslouženi tramvajovými linkami a autobusy. Rozhodnutí vybudovat tu metro způsobilo, že se v podstatě jen snížil přepravní potenciál dvou tramvajových tratí.
Dneska jsme po bitvě všichni generálové. Všichni víme, že se měla postavit dráha, která by vyřešila jak spoj na letiště, tak příměstskou dopravu do docela se rozvíjejícího Kladna. Teď se o ni všichni snaží, ale je to tak složitý proces, že bude trvat hodně dlouho, než vznikne.
Neo: Pořád nechápu, jak se u metra nejblíž k letišti mohlo zapomenout na eskalátory.
Zastávka Veleslavín měla být přestupní zastávkou, jaksi se nečekalo, že nahoru budou proudit davy lidí s kufry. Nikomu nedošlo, že se tohle stane.
Ale pro mě to není otázka, jestli nějaký nešťastný architekt neopomenul eskalátor. Pro mě je otázka, že se stanice zřejmě vůbec neměla stavět. Protože přepravní práce, kterou zvládne, je mnohem menší, než by byla u alternativy vlaku. A protože stejně nevyřešila problém letiště, k odbavovacím halám beztak nevede. Praze by bývalo mnohem víc pomohlo, kdyby se místo prodloužení trasy A zainventovala trasa D na jih města. Ta je nezbytná, dnes je spojení dopravně poddimenzované, valí se tam spousta autobusů a metro by tomu hrozně pomohlo. Přepravní práce, člověko-kilometr, by byla masivně větší.
Neo: A tunel Blanka?
Metrostav a jeho kampaň. Repro: Neo
U Blanky je to podobné. Nechci to nějak zvlášť kritizovat, ale z mého pohledu město v době rozhodnutí o stavbě Blanky nahradilo stát. Stát si dal jako jednu z priorit postavit okruh kolem Prahy. Můžeme se bavit, jestli je okruh správně umístěný, ale podstatné je, že měl vzniknout, stát si to určil za jeden ze svých cílů – a nic moc se nedělo. Nebo se dělo jen velmi pomalu. Město na to reagovalo tím, že začalo investovat do vnitřního okruhu. Jenže kdyby vznikl vnější okruh, docela klidně bychom mohli zjistit, že se vnitřní okruh nemusí stavět. Je možné, že by poklesla individuální doprava. A ve spojení s neexistujícím metrem D a rychlovlakem na Kladno by pohyb dopravy ve městě mohl stagnovat natolik, že bychom Blanku nepotřebovali.
Neo: Takové věci by měl podchytit Metropolitní plán, na kterém jste se svým týmem pracoval, než vás odvolali. Jeho základní myšlenkou bylo, že se Praha nemá rozlézat do krajiny, ale zahušťovat. I proti tomu se politici ohradili?
Nechci moc řešit politiku, osoby a obsazení, jsem z toho unavený. Ale když teď zpětně čtu, co na mou adresu politici říkají, pochopil jsem, že mnozí nabyli dojmu – nevím, zda úplně oprávněného –, že mají malý vliv na charakter toho plánu. Metropolitní plán patří k nejvýznamnějším dokumentům pražské vlády a asi měli pocit, že jim nevycházíme dost vstříc. Jenže šlo teprve o návrh, o první fázi. O dokument, který se položí na stůl a začne se o něm diskutovat. Takový návrh přeci nemusí obsahovat všechna přání.
Jedním z principů plánu bylo, že se zástavba nerozšiřuje bezdůvodně do krajiny. Ale očekávali jsme, že v průběhu projednání nějaký tlak bude. A během otevřené debaty se zváží,zda nějaká území do plánu zapracovat. Třeba proto, že navrhovatel předloží silné argumenty, doloží, že v místě dobře funguje infrastruktura, že je tam dobře nadimenzovaná doprava, takže není důvod tomu bránit.
Jenže městské části, vlastníci, developeři, ti všichni viděli, že tam zrovna jejich území není. A začali se bát, že restrikce budou příliš velké. Přičemž ti, kterým by se až takhle velké restrikce mohly líbit – občanské spolky –, mlčeli. Protože v tu chvíli je to nepálilo. Ozvali by se až za pár let, až by se město rozrostlo do šíře a všude bujely rodinné domky. A to už by bylo pozdě.
Další obavu vzbudila výšková regulace. Zase to byl návrh připravený reagovat na projednání, třeba to o nějaké patro snížit. Jenže reakce přišly hned – odmítavé. Jedni to odmítali, protože to bylo „moc“, druzí, protože to bylo „málo“. První reprezentuje Klub za starou Prahu, který se lekl, že Prahu obestavíme věžáky. Což, když si plán poctivě nastudujete, není pravda. Třeba vinohradský horizont, který je zachovalý, je v metropolitním plánu důsledně chráněný, tam by nemohlo nic vzniknout.
Vlastníci a investoři – bojím se říct developeři, to slovo už má v českých podmínkách skoro hanlivý podtext – zas nabyli dojmu, že je příliš omezíme. Zaregistrovali, že v nějaké lokalitě navrhujeme třeba jen čtyři patra, ale oni chtějí šest.
Neo: Zase narážíte na neschopnost domluvit se, že?
No ano. Zájem by měl být především na tom, postavit město tak, aby bylo vhodné pro lidi. Ale po své zkušenosti myslím, že v tom případě by se územního plánu musel chopit Arch.Anděl Gabriel. Tedy někdo neskutečně trpělivý, kdo by ovšem občas mohl někoho tím křídlem jemně lísknout.
Neo: Co teď budete dělat dál?
Na mě čekají nové projekty ve vlastním ateliéru, rodina mě skoro neviděla, učím na škole… Ale je mi líto, jak to celé skončilo. Hlavně kvůli plánu, protože netuším, co s ním teď bude.
Ale nevzdávám se myšlenky, že to nějak půjde. Jako malí kluci, pod vlivem všech těch sovětských filmů o válce, jsme nejvíc řešili otázku, jestli jsme se měli těm Němcům bránit, nebo ne. A byli jsme jednoznačně rozhodnutí, že bránit.