Farmaceut: Uhodujeme se k smrti

Stali jsme se hříčkou v rukou lékařského systému a farmaceutické lobby. Přijdete k doktorovi, proženou vás kolečkem, aby byla jistota, že se něco nepřehlédlo, a nakonec vás systém vyplivne s lékem, který ve finále může spíš ubližovat než léčit. „Přitom – nemoc je příběh. Vysoký tlak je příběhem o vás, o vašem způsobu života, práci, rodině, výživě, prostředí, ve kterém jste. Ale doktora váš příběh vůbec nezajímá. V jeho čekárně už sedí dalších třicet příběhů,“ říká farmaceut Richard Pfleger. Naše povídání není radostným čtením. Je výpovědí o době, ve které žijeme. Obžerství, kterému propadáme. A systému péče, který je před zhroucením – pokud už se tedy ve skutečnosti dávno nezhroutil, jen se o tom nemluví nahlas.

Docházel k němu bývalý premiér Stanislav Gross, který trpěl nevyléčitelnou nemocí ALS, chodila za ním biatlonistka Gabriela Koukalová se svými potížemi s příjmem potravy. Nyní farmaceut Richard Pfleger hlásí, že přišel na nový způsob léčby bércových vředů. Onemocnění, které se týká mnoha diabetiků. Těch je v zemi kolem jednoho milionu. Pflegerova metoda podle něj může předejít amputacím končetin, které řadě diabetiků s bércovým vředem hrozí.

Richard Pfleger. Foto: David Binar

Neo: Prý jste přišel na nový způsob léčby bércových vředů?

Myšlenku kompenzace bércového vředu jsem nosil v hlavě už řadu let, ale převedení myšlenky do praxe je v dnešní době velmi komplikované. Přesto, když se našel pacient, který s bércovým vředem neúspěšně bojuje téměř devět let a byla mu doporučena amputace, přišlo rychlé rozhodnutí a postup jsme na zkoušku aplikovali. Nejen u něj. Během pár dnů mi bylo jasné, že předpoklad se naplnil a došlo k tvorbě nové tkáně.

U bércového vředu totiž nejde jen o čistotu rány, potlačování infekce, ale o možnost přivést do postiženého místa krev, tedy kyslík, a nastartovat tak ozdravné procesy.

Můj postup je velmi jednoduchý. Je to jakési zastavení v čase, tkáň dostane více prostoru k regeneraci. Říkám tomu 4R – Richardova Revaskularizace, Reparace, Regenerace diabetické nohy; mám totiž rád strukturální fonetiku. Samotný postup má dvě fáze, v té druhé, když se nastartují ozdravné procesy, je potřeba účinek obrazně zafixovat, protože až 50 procent pacientů s bércovým vředem zažije během následujícího roku relaps. K tomu slouží další část postupu, která je zodpovědná za podporu mikrocirkulace a má antiglykační efekt. Glykace, narušení funkce a struktury tkání, je bohužel proces, který je u diabetiků zodpovědný za celou řadu nemocí. Druhá fáze má proto za úkol zamezit tvorbě pokročilých forem glykace. Tohle moderní medicína postavená na důkazech neumí.

Neo: Jaký problém představují bércové vředy v České republice?

Máme téměř milion pacientů s cukrovkou. Častou komplikací v pozdějších stadiích cukrovky je takzvaná diabetická noha, lidově bércový vřed. Přes pokroky ve vyšetřovacích metodách, krycích nanomateriálech, diagnostice a léčbě nemá současná medicína k dispozici účinný způsob kauzální léčby bércových vředů. A tak každý přínos v léčbě může pro pacienta znamenat významné zlepšení kvality života a prevenci amputace. Takže i moje metoda možná přispěje ke zlepšení péče.

Neo: Kolika lidí se týká bércový vřed?

V Čechách skoro stovky tisíc. Nemám poslední čísla, ale v podstatě je to každý dekompenzovaný, to znamená špatně léčený diabetik v pozdějších fázích. Je to relativně velké procento, řekněme sto tisíc lidí s bércovým vředem, s počínající nebo s rozvinutou formou. Je tam velké procento případů, které se nedaří léčit. V podstatě to nasedá na komplikace diabetu, špatné prokrvení a neuropatie, poruchy nervových drah. A tam se někde nalepí cukr. Jednoduše řečeno, cukr se vám nalepí na tkáně a související struktury. Medicína s tím nic moc dělat neumí. Posunula se péče otevřených bércových vředů. Dnes máme nanomateriály, krycí materiály, nanostříbro. To ale neléčí podstatu nemoci. Vy nepotřebujete, aby ten vřed byl čistý – to je samozřejmě dobré –, ale potřebujete tam dotáhnout krev a kyslík tak, aby se rána zavřela. Vytvořit novou kolaterální síť, v podstatě vytvořit novou tkáň. To medicína dnes moc neumí. U někoho je to dané rizikovými faktory, životním stylem a výživou. Spousta starých lidí nejí tak, jak by jíst měla, nemají peníze a k potřebným potravinám se nedostanou. Takže nemají ani z čeho ten vřed zregenerovat. Můj systém je postavený na tom, že umožníte tělu, aby si vytvořilo novou tkáň. Ale tak, že se tomu nemůže bránit. Výsledek je skutečně univerzální. To působení vychází z účinku, z podstaty. Jsem přesvědčen, že by to mohlo změnit životy spousty lidí. U začínajícího bércového vředu by to mohlo fungovat velmi rychle. Ale i pacient, který má chronickou formu, která není úplně tragicky nekrotická, by z toho měl profitovat.

Neo: Mohla by ta vaše léčba být použita i v případě jiných nemocí?

Richard Pfleger

• Absolvent Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové.
• Více než deset let působil v manažerských pozicích u předních farmaceutických firem.
• Během své kariéry se spolupodílel na uvedení desítek originálních léčiv z různých indikačních skupin včetně kardiologie, psychiatrie, onkologie, HIV/AIDS na český nebo evropský trh.
• Od roku 2002 se věnuje vývoji, výrobě a propagaci kvalitních doplňků stravy a jejich uplatnění v prevenci a zmírnění dopadu civilizačních chorob na zdraví člověka.
• Pomáhal v léčbě bývalého premiéra Stanislava Grosse, který trpěl amyotrofickou laterální sklerózou (ALS). Nemoc se proslavila takzvanou kbelíkovou výzvou, která se na sociálních sítích šířila v roce 2014 a na kterou v loňském roce zemřel slavný britský astrofyzik a matematik Stephen Hawking. Pfleger je přesvědčen, že nové přístupy prodloužily život bývalého premiéra přibližně o rok.

Nechci úplně mluvit o tom, k čemu by se to dalo použít, ale možná by to fungovalo na jiná podobná onemocnění, například psoriázu (lupénku, pozn. red.). Samozřejmě jsem to nezkoušel, nemůžu léčit, ale teoretický předpoklad je velký. Pravděpodobně to bude fungovat i na celou řadu dalších zdravotních problémů. Ale to jsou spekulace. Ta myšlenka není nová, zájem o tento způsob léčby je ve světě enormní. Já jsem byl jen tak drzý, že jsem to překlopil do jiné formy myšlení a řekl jsem si, tak pojďme to u té nohy s bércem určené k amputaci vyzkoušet. Vím o tom už roky, ale nikdy se mi nenaskytla příležitost, že vám někdo ukáže tu nohu a řekne: Hele, já o ni asi za čtrnáct dnů přijdu. V takovém případě je pocit urgence velký a vy jako pacient nemáte co ztratit. Navíc to opatření není nic, co by mohlo člověka poškodit, právě naopak. A věřte mi, že 9 let s bolestivým bércovým nehojícím se vředem je peklo, mimochodem vedlejším účinkem bylo vymizení bolesti.

Neo: Už máte nějakého dalšího pacienta?

Ano. A pravděpodobně budu mít i tu psoriázu. Ono to určitě bude mít daleko širší přesah do dalších onemocnění. Ale nejsem státní instituce, nesedím na grantech, nemám čas ani právo to dělat, takže uvidíme, co přinese budoucnost. Zatím mi stačí, že jsem otcem myšlenky.

Můj mechanismus léčby vytváří účinek, který je pleiotropní, tzn. že jedna látka vykazuje vlastnosti více látek najednou. Typická pleiotropní látka je vitamín D, ale to není tento případ. Ale třeba v případě vitaminu D je to klíčová molekula, která řídí imunitní funkce, hormonální funkce, růstové funkce. Je to neurotropní faktor, týká se rozvoje nervové soustavy. Je to taková master-molekula. My ji nutně potřebujeme po celý život. Proto si evoluce nechala syntézu v kůži, v závislosti na slunci. Evoluci nenapadlo, že se v roce 2018 většina matek podělá ze sluníčka a maže děti faktorem 50. To evoluce neví, to vymysleli lidi. Ty děti pak nemají dostatek vitamínu D a jsou hloupé, protože jim chybí ten neurotropní faktor na vývoj vyšších nervových center.

Další podobná látka s takovým vlivem na metabolismus je třeba cholesterol. Vy máte substrát, ze kterého vzniká v játrech nový cholesterol, a vy tu cestu syntézy pomocí léku zavřete. A když ji zavřete, tak ale nemáte cholesterol třeba pro klíčové žlučové kyseliny, nemáte hormony, signální molekuly, nemáte stavební substrát pro neurogenní tkáně, obaly nervů, nemáte stavební materiál pro svaly nebo tkáně, buněčné membrány. Pacienta, který má zvýšený cholesterol a vy ho tímto způsobem léčíte, časem donutíte být nemocný. Sice bude mít super cholesterol, ale za patnáct, dvacet let převýší nedostatek molekuly cholesterolu, toho substrátu pro fungování organismu, výhody léčby a pacient se dostane do opačného extrému. Na začátku ho to chrání před srdečním onemocněním, na konci už nemá žádnou svalovinu, protože ji nemá z čeho postavit, má bolesti zbylých svalů a kvalita jeho života jde někam. Nemluvě o ztrátě kognitivních funkcí a demenci. Samozřejmě u vrozených poruch metabolismu cholesterolu to je žádoucí, ale tam vám nic jiného nezbývá.

Ale toto medicína neřeší. Medicína jenom řeší, odkdy by měl začít cholesterol léčit, a dává nějaká doporučení. Ta vlastně nedává medicína, ale farmaceutický výzkum. Veškeré vzdělávání lékařů převzal farmaceutický výzkum. Stát na to úplně rezignoval, vysoké školy také, ty se maximálně podílí na studiích.

A dnes už je to ad absurdum, protože už nejsou ani pacienti do studií. Už ani pacienti nechtějí být moc součástí výzkumu. Třetí strany, které provádí výzkum, je různě přemlouvají a snaží se najít toho naivního pacienta, který je ještě v dané problematice neléčený, aby bylo možné prokázat předpokládaný účinek. Občas je to v západním světě téměř nemožné. Do Afriky jdete, třeba když potřebujete někoho s HIV/AIDS, tam to není problém. Ale v Evropě to nejde. Většina je už zaléčená. Farmaceutický průmysl je v pasti, kterou si sám vytvořil v 90. letech, kdy končily patenty velmi dobře prodejných léků, řekli si, hele, nám tady prochází klíčové molekuly, je to patentovaný, miliardový byznys, co bychom udělali, aby nám do toho nikdo nešťoural. V některých případech se podařilo prodloužit patent přidáním nějakých dalších látek, syntetiky nebo postupů výroby. Prostě se to zakonzervovalo a oni z toho dál těžili. A aby to zůstalo i v budoucnu u nových léčiv, tak vymysleli mantru Evidence Based Medicine – medicínu založenou na důkazech. A když někdo ty důkazy nemá, tak nemůže vůbec nic dělat, natož cokoli tvrdit. To v 90. letech fungovalo u léků, které byly na úrovni nad buňkou, tzn. u obecných fyziologických řídicích systémů. Třeba léky na vysoký krevní tlak.

Ilustrace: Shutterstock

Neo: Léky na vysoký krevní tlak jsou špatné?

Vysoký tlak je řízený jedním klíčovým enzymem nebo nadřazeným receptorem. Pokud budete blokovat receptor, tak je to dobrý způsob kontroly tlaku, protože zasahujete přesně ten hlavní ventil. Ale když půjdete na úroveň buněčnou a vnitrobuněčnou, tak ty cílové struktury jsou strašně komplikované a ten informační network kolem toho je hrozně veliký. Takže představa farmaceutického výzkumu, že budeme sekat léky jak Baťa cvičky, protože si můžeme připravit lék na téměř jakoukoliv strukturu a cíl v buňce nebo vytvořit nějaký zrcadlový objekt, který ho má blokovat, se ukazuje mylná. Ale jsme naivní v tom, že sice umíme ledacos vytvořit, ale ono to přestává časem fungovat, protože těch informačních cest je tolik, že vy sice jednu zablokujete, ale další se zaktivují. A vy zjišťujete, že ty věci mají v těle duální účinek, že každá molekula má svůj fyziologický dobrý účinek, ale zároveň i ten opačný. Takže vy to zablokujete, a za nějakou dobu vám fyziologický účinek přestane fungovat a objeví se ten špatný.

Neo: Můžete dát příklad?

Typicky třeba tumor nekrosis faktor, tumorózní nekrózní faktor. Když ho zablokujete, protože je ho moc a jde o spouštěč celé řady onemocnění včetně onkologických nebo autoimunitních, tak on má z podstaty svého účinku na starost hledat tumorózní buňky a způsobit jejich nekrózu. A najednou tam není, protože jste ho pomocí cílené léčby zablokovali. A vy zjistíte, že v populaci, kterou léčíte, máte zvýšený výskyt nádorových onemocnění. Proč asi? Protože organismus nemá k dispozici uklízecí četu, která k tomu byla určena, protože vy ji blokujete.

Všechno v těle má vždy svoji černou a bílou stránku. Je to taková dynamická rovnováha, která se v průběhu života výrazně mění, a medicína to v podstatě nebere v potaz. My jsme se dostali do stavu, kde hledáme většinou jeden cíl, jednu strukturu, jeden lék. A ono to přestává fungovat. Typické to je u onkologie. Ale to samé platí u autoimunitních onemocnění. Máte obrovský buněčný software, který tam běží na pozadí organismu, potažmo nemoci, a vy se k němu snažíte najít nějakou jednu jedinou věc; lék, který to celé zastaví. Ale tak to nefunguje.

Neo: Imunita je velmi komplexní, těch aspektů, které na ni mají vliv, je mnoho…

To je obecně špatný pohled, protože vy každodenně odečítáte tlak zevního prostředí, ve kterém se pohybujete, a s ním se porovnáváte, kdo má větší svaly. A buď ta vaše imunita je v rovnováze s tím, kde se pohybujete, anebo začíná ztrácet na výkonnosti. Míru výkonnosti organismu vytváří imunita, ne skutečné svaly. Svalovci na tom bývají paradoxně velmi špatně. Dynamická rovnováha je to, co nás udržuje při životě.

Neo: Na imunitu samozřejmě má vliv životní styl, potrava…

Ta na imunitu nemá až tak velký vliv. Na imunitě má největší podíl lidský mikrobiom, tedy to, co máme na sobě a v sobě. To dědíme po své matce, když procházíme porodními cestami, a přitom se infikujeme. Infikujeme se složením a strukturou mikrobiomu po matce.

Neo: Proto je císařský řez tak velký problém?

Ano, přesně tak. To je primární výstup z mnoha studií, které byly provedeny. My víme, že toto je primární základ imunity. Zrání a bohatost získaného mikrobiomu. Ty výchylky, které se objevují, třeba po podání antibiotik, způsobují problémy typu alergie, atopické dermatitidy, protože se vychýlí rovnováha, kterou jsme zdědili, nebo vybudovali v rodinném klastru, ve škole. A najednou vás něco z vaší rovnováhy vykolejí. Dostanete širokospektrální antibiotikum, a ne jednou, ale třeba třikrát. Vidím děti, které jsou během jedné zimy třeba pětkrát přeléčené. To je obrovská devastace mikrobiomu. Organismus z toho nemá žádný užitek, jste s imunitou na kolenou. A nejen s imunitou.

Rovnováha mikrobiomu je daná neuvěřitelnou diverzitou. To je prostě mikrokosmos uvnitř a na našem těle. Máte plicní, ústní, vaginální, střevní, kožní mikrobiom, a to všechno dohromady jste vy. Takže vy jste jenom vektor přenosu bakterií, virů a plísní z jednoho místa na druhé. A když to přenesete a porovnáte se s tím, koho tam potkáte, tak vás to buď převálcuje, nebo nepřeválcuje. A my teď tušíme, že právě toto je alfa a omega výkonného zdraví. Za dalších patnáct, dvacet let to možná změní medicínu a pohled na celou řadu onemocnění. Ale ještě ne teď.

Neo: Mikrobiom lze ovlivnit negativně antibiotiky. Lze ho taky ovlivnit pozitivně?

Vy mu musíte dát najíst. Musíte si ho hýčkat. Je to vaše zoologická zahrada, cokoliv cizorodého tam pouštíte, tak ho buď obohacujete, nebo mu naopak ubíráte síly. Například sexuálně přenosná onemocnění jsou ideální formou poškozování – chlamydie, ureaplasma – typický černý odběr; to vás může sestřelit raz dva.

V dietě je mnoho věcí, které jsme v 80., 90. letech ignorovali a u kterých jsme tvrdili, že jsou špatně. Například běžné živočišné tuky. Jejich nahrazení margarínem je kravina, protože střevní bakteriální flóra především frčí na tom, co vzniká při procesu fermentace. Na tucích s krátkým řetězcem butyrát, propionát, takže máslo, fermentované sýry jako čedar nebo parmazán. Ale máslo jsme z potravinového řetězce jeden čas úplně vyhodili. To samé sádlo. Fermentace frčí na vláknině, kterou Češi vůbec nejedí. Proto tady máme největší počet kolorektálních karcinomů na světě. Chlap sežere biftek, a když má vedle uvařenou zeleninu, tak ji nechá, nejsem králík, říká. Ale podstata tohoto, že sníte ten biftek, v minulost byla – a naši předci to věděli –, že to množství masa musí k sobě mít také stejné množství té zeleniny, respektive vlákniny. Abyste strávil bílkovinu, potřebujete k tomu vlákninu. Na vláknině frčí ty bakterie, které vytvoří podmínky pro trávení toho masa. Je to provázané. Protože jsme v potravinovém řetězci i v běžném životě neuvěřitelným způsobem obklopeni umělotinami, nepůvodními látkami, tak to všechno vytváří občas nesmyslně a neuvěřitelně toxický koktejl.

Ilustrace: Shutterstock

Neo: Ani zelenina ze supermarketu dnes nemá chuť.

O tom to je. Když se provedl výzkum hydroponií (jedná se o pěstování rostlin bez půdy v živném roztoku, pozn. red.), kde skutečně počítač dávkuje živiny do vody. Tak rajčata jsou fakt krásná. Ale nemají chuť a hlavně neobsahují klíčové živiny nebo vitaminy nebo jich tam je málo. Ale alespoň je tam vláknina. Znouzectnost je také dobrá, ale nedá se praktikovat dlouhou dobu. Lidé sice mají nějaké povědomí, ale ve vztahu k nemocem, které se teď zmocňují společnosti, to moc velký vliv nemá. V Čechách bylo deset milionů lidí v roce 1920 (když odečteme Slovensko a Karpaty). A dnes je tady přibližně stejně – nějakých 10,5 milionu lidí. Není jich tady dvacet milionů. Je to pořád stejné. Ale máte tady milion cukrovkářů. To není genetický problém, ale problém způsobu života společnosti. Máme se neuvěřitelně dobře.

To, co se děje v posledních letech, je pro mne neuchopitelné, zvláště poslední dva tři roky, kdy se blížíme k hodnotě magických sto tisíc nových případů rakoviny ročně. Mně to připadá, že už to je jako chřipka. A jakmile se to přehoupne, tak se společnost zdravotně rozpadne. Přece jen medián přežití ještě pořád není moc velký. Že jsme se někam v léčbě posunuli, jsou kecy. Ano, posunuli. Ale když chcete najít data, kolik pacientů v rámci léčby třeba karcinomu plic skutečně přežívá, tak to tak snadno nedohledáte. Údaje má jenom odborná společnost, nebo firmy.

Neo: Přeci jsou velké rozdíly mezi jednotlivými onkologickými onemocněními, ne?

To určitě, ale stejně pracujete jen s jednotkami let, výjimečně významnějšího množství let. Už se to dostává do nekontrolovatelného stavu, kdy těch případů je tolik, že systém to přestává zvládat. Na terapii klidně čekáte pár měsíců. Pořád vás tlačí v systému – ještě jedno vyšetření, a pak ještě toto. To znamená, že tomu onemocnění dáváte čas se plně rozvinout. A pak už jdete do plných. To je špatně. Zrovna u tohoto onemocnění úplně nevidím světlo na konci tunelu.

Neo: Že by mimo jiné i psychika hrála významnou roli?

Podle mě vedeme nesmyslné životy v nesmyslných kulisách. Nemoc je rezignace na obyčejný život. Sjezdil jsem kus světa a nevšiml jsem si, že by někdo byl tak vyšinutý jako západní společnost. Například v Jižní Americe nikoho čas nezajímá. Čas je tam naprosto nepodstatný pojem. Za pět minut nám letí letadlo – tak ať letí. Poletíme zítra. Kdežto tady máte pocit, že je pro lidi už ráno pozdě.

Neo: Co se týče životního stylu, tak u nás je velký rozdíl mezi městem, Prahou, a zbytkem republiky.

Ten rozdíl zase tak velký není. Kvaltuje se všude. Konzumace péče je stejně velká. Akorát tam to má jinou barvitost lidového folkloru, přístup mezi lidmi je tam jiný než v Praze. Tady to je vyloženě spotřební. Prohráli jsme veškeré zdravotní bitvy a teď už prohráváme válku. Přijde rozpad sociální, ekonomický i zdravotní. Ti chlapci z Egyptologického ústavu mají pravdu, spěje to k rozpadu západního způsobu života. Pak už to bude jenom boj každý za sebe. A je to z velké časti vina státu. V podstatě je nefunkční. Systémy se tváří, jako že fungují, už to nikdo neřídí, už se to řídí samo. A to je fundamentální pravda.

Neo: Když se na to díváte takto, tak stát nefunguje vlastně nikde. Ani v té Jižní Americe.

Ale vy to tam nepředpokládáte. Byli jsme v Mexiku, když tam byl kongres. A já říkám taxikáři, můžete mi dát účtenku? A on, co to je? Ale já to potřebuji pro firmu. Oni to vůbec nechápali. To jsem si přece vydělal. Když něco od státu chci, třeba školu, tak si to musím zaplatit. Když chci doktora, tak si ho musím zaplatit. Když nebudu mít na penzi, tak nebudu mít penzi. Oni k tomu tak přistupují. V Kostarice to samé. Co to je, zdravotní pojištění? V tomto ohledu mi to připadá na první pohled férovější, protože od začátku jsou přesně dané regule. Kdežto tady nejsou regule žádné. Vy máte na všechno nárok, ale zároveň nemáte nárok vůbec na nic. Přesto jsem neskonale vděčný, co tu vůbec i přes korupci a problémy máme. Ale usilovně se snažíme, aby to tu už dlouho nebylo.

Když budete mít smůlu a nebudete dostatečně vzdělaný, situovaný, propojený, tak se vám pravděpodobně v budoucnu dostane spíše podprůměrné péče. Třeba je tady zhruba tři sta tisíc lidí s Alzheimerem nebo senilní demencí, a všichni se tváří, že tady nejsou. My jsme tu společnost posunuli do věkové kategorie 80+, kde už to s kvalitou života nemá nic moc společného. Kvalita života zůstala stejná jako v polovině minulého století. Ráno vidíte čtyřicátníky, jak mají problém vystoupit z tramvaje.

Neo: Je možné, aby člověk v této věkové kategorii fungoval normálně? Dříve lidé umírali ve čtyřiceti letech, starší člověk byl prakticky kmet.

Když se podíváte na průměrný věk, tak bez nějakých problémů se dříve dožívali i vyššího věku. Ano, člověk, který neměl vzdělání, umíral, když mu bylo čtyřicet, čtyřicet sedm. Třeba 1860, Londýn, přes čtyřicet let. Ale ti dobře situovaní lidé, kteří měli vzdělání, se dožili bez problémů pětašedesáti. Pak je ale dohnaly nemoci. Pak už těch sedmdesát bylo limitních. Když jste měl vysoký tlak, tak v té době neměli možnost to léčit.

Dnes posouváme věkovou hranici výš a výš, ale nezvládáme to. Starým lidem není co závidět. Když jste diabetik, je vám přes 80, vy byste možná věděl, jak máte jíst, ale prostě na to nemáte. Prostě si to z toho důchodu, který vám tento stát dá, nemůžete dovolit. Přestože jste to letadlo pod názvem zdravotní pojištění financoval.

Druhá věc je, že se stále zdokonalují systémy zdravotního výpalného. Například e-recept. E-recept je neuvěřitelný socanský, dutými hlavami protlačený paskvil, který degraduje moji odbornost na přepisování dlouhého písemného e-kódu nejen z mobilu do počítače. Pokud ze mě stát dělá debila na úrovni přepisování kódu, nutí mě, abych si nakoupil speciální software, 3D laserové snímače a platil licenci, že to vůbec můžu dělat třetí straně, je typická forma státní šikany. Drtivá většina těch, kteří se na tom podíleli, by moji odbornost nikdy nevystudovali, protože na to nemají, ale paskvil je na světě. Oni tvrdí, že něco ušetří. Neušetří vůbec nic. Protože není karta pacienta. Ta prý bude, takže eufemisticky řečeno, nejdříve vystřelíme oko a pak ho budeme léčit.

A vedle toho vám paralelně běží neuvěřitelné plýtvání léky, kdy vy za týden naplníte v lékárně prošlými léky popelnici. Párkrát jsem to počítal, a když jsme se dostali na částku sto padesát, dvě stě tisíc korun, tak jsme toho nechali. Když umře starý člověk, příbuzní vám přinesou plnou tašku neprošlých léků, kterou měl třeba dědeček doma. A průměrná cena těch tašek se pohybuje kolem patnácti tisíc. Vynásobte si to počtem žijících pacientů a jste v miliardových obratech, kdy to stát cpe do lidí, do skříněk u nich doma, a nikomu to nevadí. Stejně to neužívají, nebo si to syslí. Neexistuje totiž zpětná kontrola. Těch sedm set milionů, co chtějí na e-receptu ušetřit, já ušetřím s prstem v nose za jeden měsíc a úplně bez problému. Stačila by k tomu jednoduchá pravidla. Vím například, že kvůli e-receptu skončí pravděpodobně koncem letošního roku jenom v části Prahy 13 čtyři doktoři. Samozřejmě že máte pacientky, kterým přijde na mobil recept na antikoncepci a jsou z toho u vytržení. Jenže důchodci chytré mobily nemají. Ani ty normální si neumí e-recept vytisknout, nosí nám to na A4. Navíc vy jako lékař potřebujete jednou za čtvrt, za půl roku toho kompenzovaného pacienta vidět a trošku si s ním dát práci. Ten e-recept nikomu život nezachrání. Navíc se nepočítalo s praxí a teď se zjišťuje, že patnáct procent receptů se nevyzvedává. Lidé jdou k lékaři a pak se na to vykašlou. Nic se neděje.

Neo: Jaká je u nás spotřeba léků?

My patříme mezi špičku v Evropě. Francouzi, v těsném závěsu my a pak Němci. Třetina péče je vyžádaná, třetina péče je zbytečná a zbytek je plus minus. Ale ten systém to musí zpracovat, protože existuje zákonná povinnost. Když vás někdo vyzve, tak se tím musíte zabývat. A pacienti zjevně chtějí, protože neexistují žádné překážky. V okopech jsou doktoři a na ně útočí šturmem každodenně milion lidí, skáčou do okopů a mlátí je, obrazně řečeno, hlava nehlava. Kde nejsou pravidla, je chaos.

Zdravotní poplatky měly smysl. Já bych to zavedl nějakou jednoduchou variantou okamžitě. Dobře, jdeš do nemocnice, ne platbu za pobyt, ale platbu za to, že tam budeš. Je jedno, jestli tam budeš měsíc nebo čtrnáct dní, ale ty nám zaplatíš pět set za malý výkon, tisíc korun za velký, děti zdarma. Protože tak to prostě je. Alespoň si rozmyslíš, jestli to skutečně pro tebe má význam, nebo nemá. Za pohotovost zaplatíš automaticky dvě stovky. Protože chodit si na pohotovost pro léky je špatně. A jestli ti bylo špatně ve čtvrtek dopoledne, tak jsi to nemusel nechat dojít na pátek večer nebo sobotu v noci. Nechal bych první dva recepty zadarmo. Každý další recept bych napálil padesát korun za výdej. Systém by se vyčistil od neuvěřitelného zneužívání. A byly by peníze pro sestry. Nebo – léčíš se s vysokým tlakem a jsi pořad víc a víc tlustý, fajn, první rok máš vše plně hrazené, ale pokud nespadne tvoje váha pod 30 BMI, platíš 25 % ceny léků, nazdar. Lidé péči konzumují, nic pro své zdraví nedělají, čest výjimkám.

Neo: Může to takhle, jak je to dnes nastavené, fungovat dál?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté
» S Italem Carminem Rodi Falangou o tom, jak poznal Čechy
» S finančníkem Gabrielem Eichlerem: Dá se stát řídit jako firma?
» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou
» S hokejovým trenérem Jandačem: Proč už nejsme špička
» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

Stávající stav nemůže dlouhodobě fungovat, musí dojít k jeho zhroucení. Ono se to podle mne už zhroutilo, jenom se to tváří, že se to ještě nezhroutilo. Ještě to navenek funguje, ale připadá mi, že je tam velké množství předstírané péče. A je to za neuvěřitelnou cenu obětí lidí, kteří za to nejsou zas tak úžasně placení. Třeba ten bércový vřed, kdy se pacienti točí v kruhu zlepšení, zhoršení, zlepšení, zhoršení. Dokola, roky. To není léčení, to je péče o ránu. A vy vlastně jenom pořád mastíte, mastíte. Taková nekonečná léčba.

Nemoc je příběh. Vysoký tlak je příběh o vás, o vašem způsobu života, práci, rodině, výživě, prostředí, ve kterém jste. Protože kvalita života je dána tlakem vnějšího okolí, ne genetikou, jak se nám snaží namluvit. A doktora to často vůbec nezajímá. Vy jste k němu přišel, jeho zajímá rodné číslo, sjetina z holtru, a řekne: Tak pane Vomáčka, je to tak a tak. A vy do toho spadnete a pěkně do konce života budete baštit léky na tlak. V horším případě lékaři naskočí léky, které mu tam někdo tluče do hlavy, které ale s vámi a vaším příběhem nemají nic společného. V lepším případě mu tam naskočí léky, které on má z praxe vyzkoušené, a věří, že jsou pro vás vhodné. Není to individualizovaná léčba, je to stádová léčba, je to lék první volby. To sice není úplně špatné. Na druhou stranu je to institucionalizace léčby, kdy vy už nepřemýšlíte o tom člověku jako takovém, ale o nemoci toho člověka a tu nemoc podmiňujete léčbou dalšími léky. V 90. letech brali pacienti 2 až 3 léky, dnes 5 a více.

Příklad – lék na bolest. Když ti dávám lék na bolest, protože máš bolesti kolenou, tak ti zároveň dám lék na žaludek. Ale neřeknu ti, že to je krátkodobá léčba, nechám tě na tom roky.  A vy tím lékem najednou vypnete největší filtr v těle, který obsahuje kyselinu chlorovodíkovou, která je tam evolučně proto, aby se z pusy do trávicího traktu, kde je ten váš jedinečný mikrobiom, nedostalo nic, co by ho poškodilo. Ten filtr je kyselý, vy ho vypnete, a když to baštíte třeba rok – mám třeba pacienty, kteří to baští sedm let –, tak se pomalinku zmodifikuje celé to prostředí a začínají se objevovat věci, které tam dříve nebyly. Histaminová intolerance, nějaká autoimunitní reakce, drobnosti, které pomaličku začínají vystrkovat růžky, a začíná se tam vytvářet nemoc. A je to třeba způsobeno tím, že jste přišel z akutní fáze do chronického užívání. A kdykoliv se přejíte a máte reflux pálení žáhy, tak si fláknete tu tabletku. Moc vám ani nevadí, že vám ten reflux časem naleptá jícnovou trubku. Když vám ji naleptává pravidelně, tak si vinou působení žaludeční kyseliny způsobujete nějakou prekarcenózu. Bodejť by ne, kdybych vás tou kyselinou pocákal, tak vás to popálí. Ale ti chlapi to tak neberou, škytnou a jdou si vzít další tabletku. Tabletka funguje, původně byla na něco jiného a krátkodobého, ale roky se nepočítají. Oni nevědí, že pravidelné užívání té tabletky vede třeba k nedostatku hořčíku, vápníku, nebo vitaminu B12, že jim stoupají hodnoty hormonu prolaktinu, porostou jim prsa a ztratí erekci, proč taky? Na to máme jiné tabletky.

Děje se institucionalizace léčby. Vy jste hříčka v rukou lékařského systému. Jde pouze o administrovanou péči. Vy jste tam přišel s vysokým tlakem, proženou vás kolečkem, aby měli jistotu, že něco nepřehlédli, a nakonec vás to vyplivne a dá vám to nějaké doporučení, nasadí vám nějakou léčbu. A tím to pro vás skončí. Jenže k vysokému tlaku se přidá cukr, k cukru se přidá cholesterol a máte klasický trojboj. K trojboji se přidají další, jedete čtyřboj, pětiboj, a najednou se z toho něco zhmotní víc než normálně a jste v pytli. Medicína u chronicity ztrácí výkonnost, protože se pořád vracíte. Nejste tam jednou za půl roku nebo za rok, ale jste tam každý měsíc, protože máte skutečně problémy. V tom okamžiku je to pro ně časově velmi náročné. A protože takových lidí je strašně moc, je čas tím, co v medicíně chybí. Proto mají na pacienty tři, pět minut.

Neo: Nezpůsobuje mimo jiné tato situace příklon lidí k alternativní medicíně? Tam na pacienta čas mají.

Tam na ně mají čas, navíc si s nimi ještě povídají. A to funguje bezvadně. Původní myšlenka návratu k rodinným lékařům byla správná. On zná vaši maminku, tatínka, možná i dědečka, babičku, ví, jak se v rodině nemoci přenášejí nebo co se tam objevovalo, zná rizikové faktory, a pokud je to dobrý praktik, dokáže to odhadnout. Zná váš příběh. Dnes jste jenom číslo – rodné číslo a číslo pojišťovny.

Myslím si, že ve fyziologické regulační medicíně je určitě obrovský potenciál. Strašně jsme se zaměřili na ty super léky, nebo na něco, co někdy někdo vymyslí, uvaří nějaký zázrak a ten všechno vyléčí. Tak to nebude, tak to nefunguje. Ve způsobu, jak funguje organismus, ve fyziologické regulační mašinérii, tam jsou ty ozdravné procesy, tam je ta kapacita toho se vyhojit, uzdravit. Kdybychom se na všechno vykašlali a neházeli našemu tělu klacky pod nohy, tak ono by to tělo vydrželo zdravé poměrně delší dobu, než je tomu v moderní společnosti. My to už prohráváme, protože my sice kolem sebe máme relativně bezpečné prostředí a dostatek jídla, ale na druhou stranu nás to zabíjí. Ztratili jsme veškeré reflexy nutné k přežití. Exces kalorií a skladba kalorií je obrovská, k tomu se přidává nicnedělání. Ale tělo je dynamika, do které obrazně můžete zapsat jakoukoli informaci. Když vás poplácám po zádech, tak ten sval to ví, ta informace tam zůstává. Podle intenzity, jak jsem vás poplácal.

Neo: Takže Reiki, léčebná duchovní energie, funguje?

No jasně. Medicína, a nejenom ta, i věda, má neuvěřitelnou tendenci všechno podobné shazovat. Všechno, co si nedovede představit nebo vysvětlit, nesnaží se to ani předstírat. Na to doplatí, protože svět je úplně někde jinde, nebo zčásti začíná být někde úplně jinde. Západní Evropa v těchto přístupech ztrácí. A bude dál ztrácet, protože je zabedněná v Evidence Based Medicine. Ukažte těch tisíc pacientů, kterým jste zahojil bércový vřed? Já nemám na to, dělat studii s tisíci pacienty. Já mám dobrou vůli, jakou měli lidé před X stoletími, když dostali nějaký nápad, myšlenku, kterou odpozorovali, a řekli si, tohle by mohlo nějak fungovat, a zkusili si to. Tak vznikla spousta věcí, i v medicíně. 60 % našich léků není z laboratoří, ale jejich základem jsou přírodní látky. Třeba pan lékárník Pemberton vzal koku a kolu a byla z toho Coca-Cola. Dodnes to všichni pijí a vymyslel to lékárník. Dříve se medicina lékarničina považovala za určitý druh umění.

Neo: Nojo, ale v té Coca-Cole už dnes taky koka není.

Už tam není koka a není tam ani ta kola. Tenkrát to musel být neuvěřitelný úlet. Proto to od začátku tak dobře fungovalo. To jste se napil a lítal jste jak čamrda. To už dneska nejde. Kokain byl donedávna, v minulém století v lékárně, protože to bylo oční anestetikum při měření nitroočního tlaku. Kokain se stal předlohou řady anestetik. Ještě za první světové války se běžně používalo opium. To všechno vycházelo z toho, že si to někdo odpozoroval a vymyslel.

Když se díváte na staré lékopisy, třeba Franze Josefa za Rakouska-Uherska, je vám smutno, jsou to nádherné věci, které bych chtěl mít dnes zase v lékárně. A byly funkční. Z mého pohledu byly dokonce některé mnohem lepší než to, co dnes používáme. Léčba kašle a podobných nemocí, které lidi obtěžují. Ale nejsou suroviny, není, kdo by to zpracoval. Jsou komplikované předpisy.

Neo: Nejsou suroviny? Protože farmaceutický průmysl znemožňuje využívání takových přírodních, tradičních látek?

Ne úplně, ale trend je nastavený. Zpátky to asi nejde. Ale byly to krásné materiály, v lékárně to vonělo. Odlévali jsme čípky, globule, dělali jsme sirupy, kašlačky, dýchačky, pilule, cokoliv. Ale to je všechno pryč. Lidi si dnes jdou koupit šípkový čaj za 45 korun. Přitom vám šípek roste na každé mezi. Oni si ho neutrhnou, neusuší. Nebo si kupují lípu. Říkám, proč si svůj květ lípy nenatrháte? Já si svoji lípu natrhám. Vím, kde rostla, byla celý den v květu, hučelo to včelami, tak jsem si natrhal lípu, usušil a mám na zimu lípu. Koukají na mě jak na blázna.

Neo: Lidé dnes vůbec nechodí do přírody.

Ne, tam jsou klíšťata. Tam hrozí nebezpečí, že byste mohl umřít na zápal mozkových blan.

Neo: Co by měl člověk pro své zdraví dělat?

V životě máte největší prospěch z několika věcí. Z dobré stravy, kdy ale občas hladovíte. Z fyzické, svalové práce, což je alfa a omega zdraví. Pokud vám ta svalová kamna nefungují a není tam nějaký metabolický obrat – ne extrémní, žádné posilování, běhání –, klasická fyzická práce v tom smyslu, že dneska musím shrabat zahradu, zítra posekat dříví, máte problém. Občas si můžete dovolit i nějaký kalorický exces. A třetí věc je duševno, krásno. To znamená, že jestliže v životě nemáte přístup ke krásnu, literatuře, vzdělání, krásné hudbě a tak dále, tak jste na tom špatně. Tyto tři věci stačí. Ještě rodina a podpora uvnitř.

Neo: Kdo se tím dneska řídí?

Nikdo, lidé spolu nefungují, nežijí spolu, nekomunikují spolu, netráví spolu čas. Občas jsou v nějaké zájmové skupině lidí, kteří třeba sportují, ale to je stejně pořád málo.

Neo: Mezi prací na poli a sportem je až takový rozdíl?

Je to jiný rozměr pohybu. Jsou to jiné pohybové vzorce. Já tomu říkám 3-D pohyb. Když jdete po chodníku, je to 2-D. Běh v terénu ne. Po zpevněné dráze ano. Jakmile musí mozek vypočítat, kam tu nohu položí, když běžím z kopce a jsou tam kameny, tak účinnost pohybu je řádově vyšší. Protože nervové dráhy zapojují i ty svalové snopce a orgány, které by za jiných okolností tělo vypnulo. Tělo se chová v rámci přežití tak, aby ho to stálo co nejméně práce a námahy. Šetří sílu, protože neví, jestli zítra najdete jídlo, které vám zabezpečí kalorie na další den. Ne jako dneska, kdy si skočíte do obchodu něco koupit, když máte hlad. Tak to nebylo. Tam se vytratila vazba na přežití. My jsme designovaní na určitou formu kontinuálního nedostatku. Určitá míra stresu, nepohody je pro výkonnost organismu žádoucí. Naši předci to věděli, i proto měli třeba postní den. Dnes jdete k doktorovi se zaraženými prdy, protože vás to stresuje.

Neo: Kdysi jsem četl, že na jednom japonském ostrově žije největší množství dlouhověkých lidí. A že důvodem jejich dlouhověkosti je, že si udržují permanentní pocit hladu.

Ten ostrov je Okinawa. Oni tam mají několik pravidel. První je, že nechávají patnáct, dvacet procent jídla na talíři. To je z toho důvodu, že když jíte, tak se vám o pár minut zpožďuje zpětná vazba. Jste sice sytý, ale ještě to necítíte. Na to, jak je regulovaný příjem potravy, jsme taky přišli teprve před pár lety. To je v medicíně poměrně nová věc. Druhá věc je, že se ti lidé neuvěřitelně socializující, funguje tam směnný obchod. Jídlo si sklidí, najdou, uloví. Skladba jejich potravinové pyramidy je výborná, jedí například hodně ryb. A potrpí si na sociální vztahy. Společně si jídlo uvaří, společně ho snědí, a taky nemají žádný majetek. Mají jen ty své chatrče. Známá americká studie o Okinawě je celkem dobře udělaná. V rámci výzkumu vědci vycházeli ze starých císařských záznamů třeba o tom, kdo dostal kolik rýže. Na tom ostrově je dvakrát víc stoletých lidí než ve vyspělé Evropě. Mysleli si, že najdou nějaký recept na dlouhověkost, ale nenašli. V podstatě to je jednoduchý život. To je ta hlavní zpráva. Není tam tolik rakoviny, demence a kardiovaskulárních onemocnění.

Taky si všimněte, že lidé, kteří zažili neuvěřitelné útrapy, příkoří, uranové doly, lágry nebo koncentrák, se mnohdy dožijí vysokého věku. Třeba čeští letci z RAF, to jsou devadesátníci v relativně velmi dobrém mentálním i fyzickém stavu. Vedle toho máte zbořeného šedesátníka, který je rád, že dojde na záchod, a už bere pět šest léků. Oni si ten svůj nedostatek přenesli do svého života a v podstatě neměli zapotřebí hodovat. My hodujeme. Permanentně. My se uhodujeme k smrti.

Neo: Naše civilizace se vyznačuje přebytkem všeho.

Já vždycky říkám: vypadáš jako prase, žiješ jako prase, skončíš jako prase. Příklad: Jdete s dítětem do bazénu a polovina lidí není obézních, ale monstrózně obézních. A vy se na ně díváte už jako na nemocné lidi. Protože jsou už polymorbidní – nemocní z podstaty. Říkáme jim vorvani. A nejvíc dekadentní je vorvaň s vytetovanou tlapkou na rameni. Normálně mi do vorvaňů nic není, ale pokud využívají možností solidárního zdravotního sytému a čerpají od těch zdravých, co přispívají a starají se o sebe, tak je něco špatně.

Neo: Předpokládám, že honba po penězích bude mít taky nemalý vliv na zdravotní stav populace. Naštěstí situace v Evropě ještě není taková jako ve Spojených státech, kde to vypadá, jako by lidi nic jiného než peníze nezajímalo.

Všimněte si, že v dokumentárních seriálech jako Gold Rush, Bering Sea Gold, ve kterých se těží zlato – mě to baví sledovat –, je komentář vždycky stejný. Hrdina otevře ráno víka a vypadne z něj jedna jediná věc: dneska musím vydělat nějaké peníze, abych uživil svoji rodinu. Konec příběhu. To tady není, ale už se tam dostáváme. Spousta lidí dělá věci, které dělat nechce, a je z toho nešťastná, polyká antidepresiva, z toho je pak nemocná. Dělají to proto, že mají hypotéku, děcka chodí na soukromou školu, platí kroužky, zájmy, sport. Rodiny se rozpadají, protože na sebe nemají čas. A lidi už to nedávají fyzicky, ani mentálně, ani lidsky, ani finančně. Každý pátý v lékárně je na antidepresivech a bude hůř. Míra mentální a fyzické odolnosti je pod bodem mrazu.

Neo: Nepramení z toho podvědomého pocitu, že takový životní styl je špatný, frustrace?

Oni to podvědomě cítí, ale nedokážou to pojmenovat. Pak ty frustrace ventilují. Třeba nemocí. Nemoc je cesta. A průběh nemoci může být různý. Těsně před hrobem se paradoxně může člověk cítit velmi dobře. A je zajímavé, že vy můžete tu nemoc jít tou samou cestou zase zpátky. Trvá to sice mnohem déle, ale jde to. To znamená, že po té samé cestě můžete jít zase zpátky do zdravého stavu. Existuje ale úroveň, kde už to nejde, kde už je to moc namáhavé, třeba v případech rakoviny. Součástí mé pomoci, terapie je, že se klienti v procesu pochopení své nemoci v podstatě stanou velkými odborníky. Oni nekonzumují péči, ale začnou ji chápat a spoluvytvářet. Začnou si uvědomovat, že ta nemoc je jejich. Dokonce jim velmi často začne docházet, proč vlastně jsou nemocní.

Když klientům děláte průvodce nemocí, tak je vlastně čapnete za ruku a řeknete: roztroušená sklerózo, pojď, já ti to všechno ukážu. To se ti stalo z toho důvodu, tuto léčbu máš z toho a toho důvodu. Oni se na mě koukají jak tele na nový vrata a říkají: jé, to mě vůbec nenapadlo, jo, toto byl ten prolaps, to se to zhoršilo. Ale to medicína nechce dělat. Tady máš léky, to si budeš píchat do břicha. Toto je nejnovější super lék, je drahý, musí být dobrý. A když to nebudeš chtít, tak tě vyřadíme z centra, léči se, jak chceš.

Ve společnosti panuje podprahová neutichající šikana a strach. Pod tímto tlakem tu nemoc zhmotníte během chvilky. Dokud ti lidi nemají děti, tak to ještě jde. Ale jakmile založíte pokolení, začnete být vázaný konvencemi, začnete se bát o práci. A strach, úzkost je velký průšvih, který stojí za celou řadou dalších nemocí. Existuje taky velká míra sebepoškozování. Mnozí mají pocit, že jsou supermani. V osmnácti si poraní koleno, velká sranda, popsaná sádra, přijde první operace, druhá operace, což znamená, že ve čtyřiceti máte artrózu. A nejenom kolena, ale i kyčle. Je tam posunutá biomechanika a ty změny jsou pak nevyhnutelné a trvalé. Kvalita života je vlastně suma prohřešků minulých vyjádřená sumou zdravotních komplikací budoucích. V Kristových letech, v třiatřiceti, pětatřiceti se to zlomí a pak už jenom počítáte ztráty. Jde jen o to, kolik prohřešků za těch pětatřicet let máte. Konec příběhu. Ten, kdo se choval slušně, tak u takových pacientů vidíte, že jsou v relativně dobré kondici do poměrně vysokého věku. Ten, kdo to tam valil ve velkém, u toho vidíte, že kvalita života začne dramaticky upadat, ten člověk pak tráví život po nemocnicích.

Když něco vymýšlím, tak vycházím ze znalosti oboru. K nemoci přistupujete opačným přístupem, jako k příběhu. Když se vám líbí knížka nebo film, tak je to proto, že má silný příběh. To samé se děje s nemocí. Potřebujete čas na příběh, abyste ho poznal. Ale doktor otevře knížku na nějaké stránce a vidí jen tu stránku, protože na knížku nemá čas. A venku v čekárně má dalších 30 knížek.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít