Amerika Trumpa přežije, dejme mu šanci, říká diplomat Martin Palouš

Poněkud to připomíná kulometnou palbu. Trump vydal pokyn stavět zeď na hranici s Mexikem. Trump zavede databázi muslimů. Trump obnoví tajné věznice CIA a mučení v nich. Trump přestává přijímat uprchlíky ze Sýrie. Trump hrozí Číně použitím moci. Trump chce odstoupit od klimatické dohody. Trump podepsal příkaz o odchodu USA z Transpacifického partnerství… Výčet kroků, které stihl nový prezident USA učinit během prvních třiceti dnů v úřadu, je fascinující. A, pohledem země závislé na silných spojencích, mírně řečeno znepokojující. Dlouholetý diplomat, někdejší mluvčí Charty 77 a nyní hostující profesor na floridské univerzitě Martin Palouš přesto soudí, že na paniku je ještě brzy. „Můžeme mít strach ze světa, který přichází. Ale v takovém případě se zbavujeme možnosti mu lépe porozumět. Rozumné je zachovat si vlastní zdravý rozum a kritický odstup od toho, co se děje. Dejme mu šanci.“

Připravit se na rozhovor o světě podle Trumpa se už po prvních dnech od uvedení nástupce Baracka Obamy do Bílého domu ukázalo jako věc nemožná. Neuplynula téměř hodina, aby se na soupisku témat, o kterých by stálo za to s bývalým českým velvyslancem v USA a poté dlouholetým vyslancem ČR při OSN v New Yorku Martinem Paloušem hovořit, nepřidalo další.

V okamžiku, kdy výčet otázek začal připomínat dort pejska a kočičky, protože právě takhle do formy na moučník přihazuje agendu Donald Trump, bylo jasné, že tudy cesta nevede. Protože to podstatné leží nad balíkem avizovaných změn.

Neo: Co se to prosím vás děje? Čeho jsme to svědky?

Je fakt, že to, co teď vidíme – tu smršť exekutivních opatření –, lidem bere dech. Ale jestli někdo čekal, že se Donald Trump změní, až se stane prezidentem, že bude jaksi více prezidentský, že se v něm zjeví dotyk ušlechtilých Abrahamů Lincolnů a dalších, v jejichž řadě se objevil, tak se asi nedočká. Bylo by to čekání na Godota, který nepřijde. Donald Trump se nezmění.

Já bych si jako první položil otázku, zda Trump je jen hybnou příčinou tohoto všeho, nebo spíše je jeho zvolení prezidentem Spojených států důsledkem hlubších změn, které probíhají nejen ve Spojených státech, ale po celém světě. To by ovšem vyvolalo debatu, která by vydala nejen na jeden stručný rozhovor, ale i na celé přednášky či dokonce knihy. Totiž, jak se stalo, že tento člověk mohl být zvolen americkým prezidentem, když jsou Spojené státy zemí s tak dlouhou tradicí demokracie se všemi jejími atributy? Jak se stalo, že mu hlasy odevzdalo dostatečné množství lidí? Že ho nakonec volili nejen obyvatelé zapadlých vísek v Západní Virginii, ale i někteří z voličů hlásících se k „americké kavárně“, patřící k „elitám“, tedy k lidem, kteří promýšlejí věci v širších souvislostech a perspektivách? Donald Trump k těm všem evidentně našel lepší způsob komunikace. Efektivní natolik, že překonal veškeré slabiny či charakterové vady, které má. Je to boháč, patřící bez pochyby do klubu horních deseti tisíc, který nikdy nebyl člověkem z fabriky, a přitom jako by i těmto lidem hovořil ze srdce daleko lépe než kdokoli jiný.

Neo: Počkejte, vy jste si nemyslel, že se po inauguraci jaksi zklidní? Že něco jiného je rétorika během vyhrocené kampaně a něco jiného reálná politika z Oválné pracovny?

To byl předpoklad odvozený od tezí, které lze najít ve všech možných příručkách. Aby byl někdo zvolen, musí v kampani nejprve cílit na své entuziasty, budovat si bázi oddaných příznivců a jejich pomocí projít primárkami. A pak v samotné prezidentské kampani se už musí začít posouvat směrem do „středu“, aby rozšířil svůj elektorát, a stávat se postupně prezidentským typem (becoming more presidential). A v inauguračním projevu se už musí objevit jako prezident sjednotitel.

To se ovšem nestalo, Trump všem vyráží dech a nám, co máme zkušenosti s komunismem, nemůže současné volání po trumpovské jednotě nepřipomínat husákovskou verzi téhož z období naší „normalizace“. Kdy všichni ti, kdo nejsou ochotni sjednotitele velebit, jsou automaticky považováni za jakési rozvratníky a škůdce.

Mimochodem, kdesi jsem se dočetl, že Václav Klaus mladší prohlásil, že také chce být obhájcem normálního světa vůči globální, od tohoto světa odtržené a jemu odcizené elitě. To samozřejmě na první pohled zní velmi sympaticky – všichni přece horujeme pro normální svět. Ale není to spíš také tak trochu ten hlas normalizačního typu, který zde z minulosti tak dobře známe? Který odmítá jakékoli otázky jdoucí po podstatě věcí a dokolečka tvrdí, že všichni, kdo takové otázky kladou, jsou odtrženi od reality, od toho, jak ji vidí a co chce lid; že jsou to rozvratníci, jsou ztroskotanci, zrádci a zaprodanci…?

Takže ano, můžeme si spolu vyměňovat názory, v čem všem nesouhlasíme s Donaldem Trumpem. Můžeme mít strach ze světa, který přichází. Ale dejme si pozor, abychom tím pádem nezbavovali sami sebe možnosti lépe tomuto světu porozumět. Za všech okolností usilujme o to, abychom si zachovali náš vlastní zdravý rozum a určitý kritický odstup od toho, co se děje. Dejme Trumpovi čas, dejme mu šanci. Nechť ukáže, co jako prezident Spojených států udělá.

Neo: Udělá Ameriku „znovu velkou“, ale za jakou cenu?

Předpokládal bych, že i takový televizní showman jako Donald Trump má určité sebereflexivní schopnosti. Vzhledem k jeho přemrštěnému soustředění sama na sebe a narcisismu lze sice pochybovat, v jaké míře. Na druhou stranu má ale kolem sebe tým lidí, kteří na jeho vůz naskočili a teď v něm jedou. A navíc – Republikánská strana, kterou nyní ovládl, rozhodně není homogenní těleso a mezi vlivnými republikány je mnoho těch, kteří Trumpovi oponují a jimž se jeho styl protiví. A na prvním místě: v USA vládne stabilizovaný demokratický systém fungující již po víc než dvě stě dvacet let.

To, že se v 70. letech nechali znormalizovat Češi, bylo dané geopolitickou situací, malostí českého národa obklopeného všemi realitami tehdejší doby. Trump je však stále prezidentem nejmocnější demokratické země světa. Jemu nic nevelí se něčemu přizpůsobovat. On je tím, kdo má nyní k dispozici všechny mocenské páky a může rozhodovat.

Zatím můžeme odfajfkovávat jeden trapas za druhým. I mnozí z rozumnějších členů jeho týmu asi zírají a nevědí, co si o tom či onom Trumpovu kroku a zejména o používání Twitteru mají myslet. Občas je od nich slyšet takové výroky, že Trumpovo prezidentství bude zcela jedinečné, odpovídající jeho osobnosti. Vyčkejme, co s nimi tato Trump show, která se rozjela od jeho prvního dne v Bílém domě, udělá. Vezměte si vystupování Seana Spicera (mluvčí prezidenta, pozn. red.). Když ho vidíte, jak na svých denních brífincích poněkud prkenně odpovídá na dotazy novinářů a ty všetečnější odmítá a jejich tazatelům bere slovo, působí to až absurdně. Je tam spousta kauz, které budí negativní reakce, na nichž bychom se snadno shodli – třeba Trumpem vyvolaný spor o počet lidí, kteří se účastnili jeho inaugurace, či jeho exekutivní příkaz začít vyšetřovat údajné volební podvody –, ale pořád bych nechal jakýsi prostor něčemu dalšímu. A také bych vyčkal, jak se zachovají všichni ti druzí okolo něho; zda budou mít aspoň nějaký umravňující či jakkoli jinak pozitivní vliv na to, jak se bude chovat Trump sám.

Neo: Zpacifikuje ho někdo?

Otázkou je, jak zareaguje jeho bezprostřední okolí. Otázkou je, jak zareaguje americký politický systém. Jak zareaguje soudní systém, jak se například vyrovná s otázkou jeho konfliktů zájmů. A v mezinárodním kontextu, jak zareagují všichni jeho partneři. Každý z nich má šanci využít situaci ve svůj prospěch. První z nich je britská premiérka Theresa May. Na tapetě je mexický prezident, který to má komplikovanější, protože spor o to, kdo bude platit zeď, je nejen kafkovsky surrealistický, ale i politicky velmi výbušný a vzhledem ke komplikované historii bilaterálních vztahů mezi Spojenými státy a Mexikem i nebezpečný.

Pak je tu otázka, co se odehraje, až se vypraví do Evropy. Evropa se bude muset zamyslet sama nad sebou a přestat si stěžovat. Co se odehraje, až začne řešit NATO? Tady bych se modlil za rozumný, to jest vstřícný přístup všech jeho evropských členů, včetně České republiky – zde mám na prvním místě na mysli otázku příspěvků do Aliance. Evropské země by si na svou bezpečnost měly trochu víc přispívat a hlavně dodržovat to, co si samy mezi sebou dohodly. Prostě již nelze být jen pasivními pasažéry jakéhosi vlaku, který se řítí neznámo kam. Na všechny nové hrozby je třeba společně uvážlivě, ale rozhodně reagovat. To všechno jsou otázky, které jsou dnes podstatné.

Neo: Mně připadá podstatná vlna nacionalismu, která se od USA šíří. America first. I v dalších zemích chce určitá část politiků mít národ na prvním místě; volby čekají Německo, Francii… Jsme svědky toho, že končí politika, kdy velmoci řeší problémy jiných zemí a hledí jen na sebe? Kdy už nikoho nebudou zajímat, já nevím, kubánští disidenti?

Byl to tuším Josef Váchal, kdo přišel s veršíkem, jak se „svět řítí do ďáblovy řiti“. Možná skutečně tancujeme poslední tango na vrchní palubě Titaniku, který se již začal potápět, a za chvíli přijde ono ‚zachraň se, kdo můžeš‘. Ale možná to tak není. Nemusí to tak být z mnoha důvodů.

Primárně je třeba, aby se každý člen mezinárodního společenství rozumně a odpovědně staral v dnešní znejistěné globální situaci sám o sebe. Tím vůbec nemyslím, aby se stal ještě větším sobcem, než jakým byl doposud – nemyslícím na nic jiného než na své údajné, v případě malých států pochopitelně silně parochiální „národní zájmy“. Myslím to přesně naopak: starat se rozumně a odpovědně o sebe znamená chovat se dostatečně udatně, s rozmyslem, nepanikařit, jednat s citem pro realitu a současně se za žádných okolností nevzdávat svých elementárních hodnot a zásad. Člověk může mít pochopitelně pochybnosti, zda mechanismy moci jsou nastaveny tak, aby jednotliví hráči na mezinárodní scéně – Česká republika, Evropská unie – dokázali takovéto činy vyprodukovat. Do poslední chvíle je po mém soudu nutné tomu věřit, mít naději. A pocitu, že už nám stejně nic nemůže pomoci, se prostě nepoddávat.

Neo: Říkal jste, že je to scénář, který nemusí z mnoha důvodů nastat. Jaké jsou to důvody?

Evropská, chcete-li západní civilizace má přece přes veškerá svá aktuální ohrožení stále ještě v rukou podstatné trumfy. Ať už je to věda, technologie a na tom postavená koncepce hospodářství, toto vše stojí na lidské svobodě, kterou tato civilizace zrodila, která formovala její historii od svých počátků v antice do dnešních časů. Svět prostě svobodu potřebuje. Svobodu myšlení, svobodu projevu, svobodu rozhodování, svobodu překročit sebe sama a otevřít se novým výzvám. Toto je evropské dědictví, kterým dnes disponuje celý globálně propojený svět; které má stále v sobě obrovský potenciál a jako takové představuje základní zdroj naší naděje.

Různí liberální experti jsou dnes z toho, co se v USA děje, silně rozčarováni. Ale i oni se domnívají, že Spojené státy Trumpa přežijí. Existuje tu demokratická tradice. Signál, že znormalizovat Ameriku jako Československo za Husáka nelze, lze vidět třeba v nedávných demonstracích za práva žen, které byly počtem účastníků daleko masivnější než radostné shluky lidí, které doprovázely Trumpovu inauguraci. To, že se tu rodí vážná opozice a že to Trump nemusí mít v demokracii jednoduché, je nabíledni.

Totéž platí o Evropě. Říká se, Evropa je už na pokraji nějaké nové katastrofy. Tak samozřejmě. Kdyby zvítězila celá ta parta nacionalistů od Geerta Wilderse po Marine Le Pen, mělo by to určité důsledky. Ale já chci optimisticky věřit, že se tak nestane, ale i kdyby se stalo, že ani oni nejsou a nechtějí být fašisty onoho ražení, které známe z minulosti – se všemi důsledky, které jejich pokus přebudovat „prohnilý liberální řád“ v „Novou Evropu“ přinesl. Mají možná jakousi podivnou vizi budoucnosti, se kterou se rozhodně neztotožňuji, ale je otázka, co by se stalo, kdyby jako noví vládci evropských států byli konfrontováni s realitou.

Neo: Hodně populární se zdá být i další karta, kterou Donald Trump vytáhl – boj proti politické korektnosti. Kterou v Česku praktikuje už delší dobu prezident Zeman. Je to správně, prostě přestat klást na lidi vyšší nároky?

Když se člověk pohybuje v americkém univerzitním prostředí, je tu politická korektnost opravdu jevem zvláštním. Opět až absurdistánsko-kafkovským. Věřit, že když se vymyslí nějaké nové termíny a zakážou se říkat staré, že se tím změní i skutečnost, je nesmysl. Tady se politicky korektní člověk pozná podle toho, ne že se chová slušně, ale že používá všechny ty správné výrazy, které se právě nosí; že tím signalizuje do světa, jak i on sám je hluboce uvědomělý, to jest politicky korektní a pro jistotu, aby se nedostal do obtíží, samostatně nemyslící. Moc sympatické mi to není.

Lidé by se měli daleko hlouběji, přirozeněji a intenzivněji zabývat problémy samotnými, nikoli slovy, kterými tyto problémy nazvou. Takže pokud bojujeme proti politické korektnosti, měli bychom bojovat za normální zdvořilost, slušnost.

Uvedu příklad. Nedávno jsem četl, jak se pan prezident někde v Domažlicích na besedě se studenty vyznal ze svého obdivu k Trumpovi. Řekl, že je to politik, který má koule. To není jen hrubý výraz, který bych asi na veřejnosti nedoporučoval používat, je to i výraz skutečně sexistický. Pokud by se měla útočením na politickou korektnost otevřít stavidla pro politický diskurz tohoto typu, hluboce bych s tím nesouhlasil. S čím ale naprosto souhlasím, je, že političtí korektníci by se měli zbavit, pokud možno co nejrychleji, zvyku myslet si, že mají monopol na pravdu, a chovat se s arogancí školitelů z komunistického agitačního střediska blahé paměti.

Neo: Donald Trump a jeho lidé poměrně razantně vystartovali po novinářích. Mluvčí jim v podstatě vyhrožoval, že je čeká postih, protože „kalí nadšení“ z nového prezidenta. Co si o tom myslet? Není to tak, že si spočítali, že skutečné novináře nepotřebují, protože mají zbytečně moc otázek, a jim na propagaci stačí sociální sítě a nějaká ta spřátelená televize?

Opět bych to spíš považoval za stadium vývoje. Experiment. Uvidíme, kam to bude pokračovat. Zatím je zajímavé sledovat denní brífinky mluvčího Spicera, který se musí naučit s žurnalisty komunikovat a nepůsobit jako orákulum poskytující pouze úředně certifikované informace o alternativních skutečnostech. A pak je zajímavé sledovat, jak se se situací vyrovnávají ve Fox News (stanice blízká republikánům, pozn. red.). Jejich zavedenou tradicí je kritizovat CNN a všechna ostatní média, nadávat na liberální mainstream, vůči němuž jsou v opozici. Teď však, když se s Trumpem konečně dostali k moci, asi už ti osvícenější z novinářů, co pro Fox News pracují, trochu cítí, že také nemohou ve své oddanosti k novému prezidentovi jít až příliš daleko. Že pokud začnou být jako pan Kojzar v Rudém právu (Jaroslav Kojzar, autor vylhaných textů o odpůrcích režimu, pozn. red.), mohlo by se jim to vrátit jako bumerang.

Jinak – komunikace mezi žurnalisty a prezidentem je v USA nedílnou součástí politické kultury a politického procesu. Teď se holt nastavují nová pravidla a vytvářejí nové zvyklosti. Tipoval bych si, že nakonec se Donald Trump novinářů, které častuje těmi nejhoršími jmény, stejně nezbaví. A nezbaví se jich třeba i proto, že se jich nebudou chtít zbavit jeho republikánští kolegové.

Neo: Chytnu vás za slovo – že se Bílý dům musí naučit odpovídat na otázky novinářů. Vážně musí? V době, kdy lidé hojně konzumují zprávy jen přes titulky, co jim vyběhnou ve feedu na sociálních sítích, je otázka, jestli ještě je poptávka po faktech. Jestli se spíš nehledají konspirační teorie.

Za to tak trochu mohou sami novináři. Byli první, kdo se začal tomuhle novému světu přizpůsobovat vymýšlením si bombastických titulků k přitažení pozornosti veřejnosti. Ale žurnalismus jako takový je v lidském světě stabilizovanou aktivitou, a když se příliš zprofanuje a změní v něco jiného, lidé si toho hned všimnou. Dneska se tím, co produkuje prezident Trump a jeho tým, občas i velmi baví. Krásně to bylo vidět, když přišla paní Conway se svým výrokem o alternativních faktech. (Trumpova poradkyně Kellyanne Conway v televizi tvrdila, že prezidentův mluvčí nelhal, jen poskytl alternativní fakta, pozn. red.)

Neo: Obrat alternativní fakta je geniální, to se musí nechat.

Má i filozofický rozměr (směje se). Každý, kdo chce svůj výklad skutečnosti představit jako ten jediný pravdivý, si k tomu přinese svoje fakta. Obžalovaný u soudu má taky svoje fakta. Ale pak možná někdo jiný řekne, moment, to nejsou všechna fakta, tady jsou ještě další…

Na jedné straně je pravda, že v lidském světě je všechno takto relativní, ale takováto argumentace přece má své meze. Tohle je bezpečná cesta, jak celou společnost zlikvidovat. Říct si, že holt každý má svou „subjektivní“ pravdu a na oné kdesi se skrývající a žádným subjektem nepropagované „objektivní“ pravdě vůbec nezáleží, či dokonce že žádná taková pravda neexistuje? Že je dnes čas přestat se zajímat o zásadní rozdíl mezi fakty a jejich interpretacemi, či jinými slovy zalézt si do své bubliny a tam si v klidu pěstovat své iluze?

Ne. Pokud stále ještě chceme držet nějaké elementární principy, na nichž byla naše svobodná společnost vytvořená, pak musíme objektivní pravdu hledat. Třídit fakta, vážit je a pídit se, co je za nimi. Pravda má historickou sílu prosazovat se. Ale lidi v tom musí pomáhat.

Neo: Jenže co chcete dělat v situaci, kdy prezidenti – ať už Trump, nebo Zeman – zkrátka neříkají pravdu, a pokud je někdo opraví, dostane nálepku zpovykaného chytráka, co nikdy nepracoval rukama, nebo tak něco. Pražská kavárna, to je svého druhu nadávka.

V Česku je bohužel nízká úroveň politické diskuse. Já tady v USA strašně rád při cestách autem poslouchám stanici NPR, National Public Radio. Pobírá nějaké příspěvky z veřejných zdrojů, ale vesměs je placena z dobrovolných příspěvků posluchačů. A je to úplně bezvadná stanice, jejímž poslechem se dá průběžně a nenásilně neustále politicky dovzdělávat. Je radost to poslouchat, i když ne se vším a s každým člověk nutně musí souhlasit. Způsob, jakým se zde o všem diskutuje, je věcný, klidný a také anglosasky zdvořilý.

V Čechách se daleko snáz pouští huba na špacír a nadává se na odpůrce. Masaryk kdysi dávno říkal: „To jsou ti panští kočí, kteří na dvoře vedle hnoje po sobě práskají biči a všechny ty smrduté výkaly okolo nich jen lítají“. Něco takového zde – vzhledem k zavedeným zvyklostem a politické kultuře – dost dobře možné není.

I proto se domnívám, že se nakonec Bílý dům naučí na otázky novinářů odpovídat. Na svobodu projevu se Donald Trump zkrátka sáhnout neodváží. Možná že neposlušní liberální žurnalisté budou trestáni tak, že budou mít sníženou možnost komunikovat osobně s Jeho Veličenstvem a jeho dvorem, ale je otázka, zda se tím nakonec nepotrestá samo Jeho Veličenstvo.

Neo: Jaké téma teď nejvíc ve Státech rezonuje?

Návrat do starých dobrých časů, kdy Amerika byla „first“, kdy po prériích cválali kovbojové a Old Shatterhandové s Vinnetouama bojovali proti banditům… (směje se) Nechci to karikovat, ale je tu jasná snaha vrátit se kamsi zpátky.

V reálu ale není kam se vracet. Ano – když chcete vést svůj národ, svůj tým, za který máte do budoucna odpovědnost, nejdříve se musíte jaksi sebrat, vystřízlivět. Všichni teď byli delší dobu na opojném mejdanu, kdy po sobě metali slova a o svět se nestarali. Teprve poté, co se srovnáte, můžete vyrazit dopředu. Vzít svět takový, jaký je, a najít v něm šanci pro to, k čemu se hlásím. Zjednodušil bych to do spojení „americká svoboda“. A pak odpovědnost. A pak vše ostatní, co na to navazuje. Pořád si myslím, že Amerika s Trumpem šanci má. Připadá mi přitažené za vlasy myslet si, že by se z ní mohl stát normalizační guláš, jaký my dobře známe ze 70. let.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Jakubem Horákem o politickém marketingu

» S byznysmenem Janem Dobrovským o pražské kavárně, Židech a českém plebejství

» S Radkinem Honzákem o světě, který neví roupama, co dělat

» S Markem Dalíkem: Jediný rozhovor, ve kterém řekl vše

» S Janem Dražanem: O čem přátelé Václava Havla nemluví

» S architektem Petrem Hlaváčkem o Praze – městě, které mohlo být

» S Vladimírem “Lábusem” Drápalem o undergroundu a setkání se Zemanem

» S Tomášem Březinou: O cestě tam (ANO) a zase zpátky (byznys)

Neo: Trump ten návrat do minulosti popisuje jako „naše výrobky“, „naši lidi“, „automobilky zpátky“ a podobně. Jako hesla to chápu, ale nerozumím, jaký to ekonomicky dává smysl.

Naprosto nedává. Je to stejné, jako byste si srovnala za sebe všechny Husákovy projevy skládající se z toho, jak budeme prohlubovat socialismus, a hledala v tom smysl. Donald Trump řekl, že třeba automobilový průmysl má vytvořit nová pracovní místa. Jenže v posledních letech byl v tomto segmentu padesátiprocentní nárůst míst. A teď je automobilový trh přesycený. To stejné přijde, pokud se budeme bavit o mexické zdi. To je úplná absurdita. Četl jsem vyjádření jakéhosi experta pro záležitosti migrace přes mexickou hranici. Dodal konkrétní čísla, ze kterých vyplývá, že patroly na hranicích jsou relativně úspěšné a že mu osobně není jasné, k čemu má zeď sloužit. Protože většina lidí do USA neproniká přes volná území.

Odpovědi zatím nejsou. Trumpův tým dosud komunikuje na úrovni hesel z předvolebních slibů, a když v tom hledáte racionalitu, nedoberete se jí.

Neo: Což o to, pokud jde o automobilky nebo další vnitrostátní otázky, ať si to vyříkávají jakkoli dlouho. Ale když začne šlapat v tak citlivé věci, jako jsou sporné ostrovy v Jihočínském moři, to málem zavání válkou, nemyslíte?

Můžeme se navzájem strašit a říkat si, že tenhle člověk chodí po světě s jaderným kufříkem. A že je div, že po ranním tweetu ještě ten knoflík nezmáčkl, protože si v tu chvíli usmyslel, že to je to správné řešení. No pak nám nezbývá než se začít modlit, protože Donald Trump skutečně má statut nejmocnějšího muže světa; doufejme, že ho nějaká takováhle šílenost, eskalace, která nikam nevede, nenapadne.

Jisté je, že všechny jeho výroky či prezidentské výnosy – ať už jde o Jihočínské moře, o zrušení Transpacifického partnerství, o diktování Číně, o zeď na mexické hranici, kterou Mexiko zaplatí – budou mít reálné konsekvence. A je otázka, zda tyto konsekvence budou v Bílém domě vyhodnocovat a na základě toho vypracují svou strategii, nebo zda budou jen tvrdošíjně budovat americké primadonství a organizovat další a další prvomájová shromáždění, kde budou lidé s vlajkami řvát Amerika first.

Neo: Když dnes projíždím české zpravodajské servery, každý z nich vydá každý den třeba pět, šest, sedm zpráv o Trumpovi a jeho krocích. Vycházejí velké texty o každém i malém posunu. Myslíte, že nás to tak trápí proto, že s naší historickou zkušeností už před sebou skoro vidíme opancéřovanou zemi, která nás hodí přes palubu, rovnou do ruské sféry vlivu?

Já této dnešní české fascinaci rozumím a nic špatného na ní nevidím. Jen bychom si měli dát větší pozor na naše vlastní normalizační zvyklosti, které v nás zůstaly zakořeněny. Koukáme, co se ve světě děje, a nevíme, kterou vlajku máme vytáhnout, jestli tu levou, nebo tu pravou, tak máme raději připravené obě. Abych to shrnul, měli bychom vnímat to, co se okolo nás děje, jako jistou příležitost k vlastnímu jednání. Hlavně bychom neměli podléhat tomu, abychom posléze obviňovali všechny ostatní za naši bídu, když se zase jednou ve svých očekáváních a odhadech zklameme a nic rozumného neuděláme.

Mimochodem, pokud si náš prezident s americkým prezidentem v jakémkoli smyslu padli do oka, tak to považuji za pozitivní věc. Samozřejmě lze dát kontaktu mezi „českým Trumpem“ a americkým Trumpem ironizující obsah, či se toho dokonce děsit, ale mít dobré vztahy se Spojenými státy je pro Českou republiku zásadně důležité.