© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Pokud se v zemi děje cokoli, co zavání spojením kultura-Francie, můžete si být celkem jistí, že si o události přečtete z pera novinářky Lidových novin Jany Machalické. Rytířky Jany Machalické, měli bychom dodat. Kulturní publicistce byla minulý týden za dvacetiletou práci udělena pocta, francouzský velvyslanec jí jménem ministryně kultury předal vysoké státní vyznamenání, insignie Řádu umění a literatury. S Janou Machalickou jsme si povídali nejen o lásce k Francii, ale především o proměnách české kultury a angažovaných umělcích.
Jen těžko šlo začít rozhovor s dlouholetou oporou kulturní rubriky Lidových novin Janou Machalickou čímkoli jiným, než bouří, která se na scéně rozpoutala po víkendovém předání hudebních cen Anděl. Umělci, nejhlasitěji zpěváci Lenka Dusilová a David Koller, během živého přenosu kritizovali prezidenta Miloše Zemana a následně i jeho předchůdce Václava Klause a vicepremiéra Andreje Babiše za to, že republiku svým chováním táhnou na Východ (více zde »).
Jana Machalická, kulturní publicistka Lidových novin. Foto: Mafra; se svolením JM.
Následovala smršť urážek zpěváků na sítích, v novinách se objevily glosy, že hudebníci neměli právo ceny zneužít k prezentování vlastních názorů. Společností znovu zarezonoval “despekt k angažovaným umělcům”.
“Moc těmto debatám nerozumím. Pro mě je zcela normální, že umělec má své názory a chce je říct na veřejnosti. Neříkala bych tomu angažovanost, protože tak, jak se v této souvislosti o angažovanosti mluví, to má jasně pejorativní nádech. Vrátila bych ty, kteří se tak pohoršují, do listopadu 1989. Kdyby tehdy umělci a studenti uměleckých škol neříkali, co si myslí, tak se režim mohl klidně ještě nějakou dobu držet,” říká kulturní publicistka Jana Machalická. “Je úplný nesmysl umělcům vyčítat, že řekli svůj politický názor. Člověk, který je veřejně činný, má nárok říct, co si myslí. To má ostatně v demokracii každý, že. Zřejmě je pro ně situace stejně frustrující jako pro řadu jiných lidí. Vyslovili názor určité části národa.”
Neo: Proč je kolem toho takový rozruch? Pamatuji si z dřívějška různé výstupy umělců – proti Knížákovi, proti Klausovi, proti Paroubkovi po zásahu na CzechTeku… Ale nevylilo se tolik zla, jako teď po pár větách Lenky Dusilové a Davida Kollera.
Situace se rapidně zhoršuje, lidé jsou rozeštvaní a pan prezident k tomu valnou měrou přispívá. Miloš Zeman proklamoval, jak bude lidi sjednocovat, ale dělá všechno proto, aby je stavěl proti sobě. Lidé se nechtějí rozumně dohodnout, chtějí se hádat a plivat po sobě, své názory hájí se smrtelnou nenávistí. Česká společnost se bohužel fašizuje. Zatím to zažíváme jen v kyberprostoru, ale co až to vyskočí do reality? Na Slovensku už mají Kotlebu, který si jako místní politik dovolí zastavit divadelní představení, protože mu nevoní. A ono mu to projde.
Za posledních dvacet let se obrovsky zvětšil veřejný prostor. Na internetu se každý může vyjádřit k čemukoliv, ať už o tom něco ví nebo ne. Dřív jsme měli takovou staromódní komunikaci, které se říkalo psaní dopisů. A ta nebyla tak komfortní jako zapnout počítač. Člověk musel sednout, napsat dopis, koupit známku, obálku a jít do schránky nebo na poštu. Dneska otevřete počítač a vyspíláte komukoli za cokoli, protože vy přece máte ten jediný možný správný názor. Když se člověk podívá, co se odehrává v internetových diskusích, tak ho vážně jímá děs.
Mně to vždycky hrozně deprimuje, protože největší sprosťáci jsou zároveň i největší hlupáci, lidé polovzdělaní s jednoduchým viděním světa, takoví ti voliči stran, které nabízejí nejjednodušší recepty. Je to jako když se otevřou žumpy. Nedávno jsem si ověřila, že je to skutečně rok od roku horší, dvě třetiny internetových diskusí obsahují žalovatelné příspěvky.
Neo: V případě Andělů ale nešlo jen o diskutéry. I někteří z vašich kolegů sedli a napsali glosy, že předávání cen je o hudbě a politické proklamace tam nemají co dělat. A například i s dovětekem, že když umělci přenos neplatili, neměli tam co propagovat svoje myšlenky. Jak na to odpovědět?
Lenka Dusilová během svého vystoupení na Andělech. Foto: J Morc / Shutterstock.com
To, o čem mluvíte, je zvláštní názor. Zřejmě podle hesla ‘herče hraj a drž hubu’. Jak to, že národ křičel nadšením, když herci a umělci v listopadu 1989 hubu nedrželi a říkali, co si myslí o komunistickém režimu? Předtím podepisovali Několik vět, petici za propuštění Václava Havla. Tehdy to směli, národ jim to povolil a teď jsou najednou trapně angažovaní? To je taková jakešovská rétorika, že? Trochu deja vu: Zagorová, nic proti ní, je to hodná holka, ale podepisuje.
Máme občanskou společnost, rodila se těžko a dlouho a umělec jako osoba pohybující se ve veřejném prostoru má právo zveřejnit svůj občanský postoj. Lenka Dusilová velmi spontánně řekla, jaké jsou její pocity a dokonce to sdělila velmi korektně – podsouvat ji cokoliv jiného je nesmysl. A co už vůbec nechápu, že to někdo dává do souvislosti s penězi, to je úplně krátké spojení potměšile naznačující, že umělci jsou paraziti. To ale už tvrdili bolševici.
Držet hubu a krok
Neo: Proč má v Česku spojení “angažovaný umělec” tak pejorativní nádech? Když se podíváte ven, tam angažovanost umělců berou jaksi normálně. Třeba Bono je sice frontman U2, ale je samo s sebou, že také jezdí debatovat s bankéři do Davosu a bojuje proti chudobě v Africe.
Lidé v Česku mají zvláštní, dvojlomný vztah k umění a umělcům. Na jedné straně je vzývají a hltají zprávy o nich v bulváru, média chtějí, aby byli přímo arbitry toho či onoho, protože čtenáři jsou na to zvědaví. Zároveň lidé umělce nenávidí, závidí jim úspěch, a když to vyhřezne, obecné mínění praví, že umělci se flákají a berou obrovské peníze…
A pak jsou tu ještě česká specifika. Divadlo a dramatické umění mělo a má v našem prostředí značnou politickou váhu a dokázalo měnit – nebo aspoň ovlivnit – politické poměry. Neznám jinou zemi, kde by to takhle fungovalo, ale v Čechách a na Moravě je divadlo v posledních 250 letech spojeno se všemi politickými vzruchy. Skoro v každém městě, vesnici fungovalo ochotnické divadlo, divadlo se výrazně podílelo na emancipaci jazyka, na národním obrození. A v druhé polovině 20. století bylo často místem odporu proti režimu, naposledy herci a divadelníci výrazně přispěli k pádu komunismu. A to tedy opravdu nebyly jen události 17. listopadu, to byla systematická eroze po celou dobu, která se vystupňovala v druhé polovině 80. let. Jenže tohle úzké spojení politiky a umění u nás vede ke zjednodušování až zkreslování faktů.
Neo: O čem přesně teď mluvíte?
Oblíbené klišé – čeští herci se vždycky prostituovali. I za toho protektorátu hajlovali v Národním. V době heydrichiády byli nahnáni do historické budovy Národního divadla, kde měli demonstrovat loajalitu Říši. Je z toho fotka, jak celé hlediště stojí se zdviženou rukou. Jenže to je jen jedna část výpovědi. Ta druhá je, že za Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo a neúčast na tomto shromáždění se rovnala schvalování atentátu na Heydricha a za to byla smrt zastřelením dotyčného a celé rodiny. Ráda bych v této situaci viděla ty dnešní mravokárce, kteří tak rádi poukazují na prodejnost umělců. Zrovna dnes, když si spousta lidí ve firmách nechá líbit kdeco, jen aby nepřišli o své pěkné platy.
V české historii najdeme spoustu umělců, kteří neztratili tvář, nenechali se zlomit. Bylo mnoho herců, kteří nikdy nezasedali na stranických schůzích v televizních inscenacích, prostě na to neměli žaludek. Hrát v prorežimních slátaninách, to byla věc osobní volby, zrovna tak dnes nikdo nemusí hrát v hloupých seriálech. Ale život je složitý a já si netroufám tohle soudit. Život nikdy není černobílý, vždycky má víc odstínů, spousta věcí je jinak, než jak se zdají. Pro ilustraci uvedu méně známý příběh Karla Högera, o kterém jsem se dozvěděla od jeho ženy Evy, která mi půjčovala dokumenty týkající se hercova sporu s ředitelem ND Přemyslem Kočím. Dala mi k dispozici materiály, které dokládaly, že byl ve spojení s partyzánskou skupinu na Moravě a dělal jim spojku. Přesně v té době, kdy zvedal ruku v Národním.
Jana Machalická |
 |
| • Po vysoké škole působila v 80. letech na Akademii věd, později v Divadelním ústavu. |
| • Do Lidových novin přišla v roce 1996 a s malou přestávkou zůstává redakci věrná. V oné přestávce působila jako dramaturgická poradkyně v divadle Labyrint, byla členkou komise Pražského divadelního festivalu německého jazyka a také komise pro Cenu Thálie. |
| • V LN začínala jako jako kulturní zpravodajka, nyní se profiluje zejména jako divadelní recenzentka, v novinách vycházejí ovšem i její politické glosy. Kulturní rubriku v minulosti i vedla, nyní se připravuje na repete. Vbrzku má nahradit odcházejícího Jiřího Peňáse. |
Neo: Čili ta pachuť u slova angažovanost: Máme ji proto, že máme v hlavách zmanipulovaný obraz minulosti?
Máme rádi jednoduché nálepky a zkreslený výklad minulosti jde takovému vidění naproti. Hajlovali, tak to byli kolaboranti. Hráli v prorežimních kusech, byli to zbabělci, kteří se zaprodali.
Ujišťuji vás, že čeští umělci nejsou o nic víc prodejní než v jiných zemích. A pak – každý by si měl zamést před vlastním prahem. Ti dnešní křiklouni byli za minulého režimu pěkně zalezlí a drželi hubu a krok a to platí i o řadě našich politiků.
Od muzikálů přes politické agitky ke kauzám
Neo: O kultuře píšete s malou přestávkou dvacet let. Jak se za tu dobu řemeslo posunulo? Je to tak, že na psaní recenzí platí víceméně pořád stejná měřítka, nebo vás technologie, internet, záplava informací někam posunula?
Tlak na to, aby se tiskly atraktivní materiály, které přitáhnou čtenáře, je přirozený. V kulturní rubrice Lidových novin pracuji už 19 let, měla jsme mezitím dvouletou „pauzu“ v divadle. Naše rubrika si nakonec vždycky udržela profilaci, v níž se klade důraz na kritickou reflexi jednotlivých oborů, na analytičtější texty a komentáře. Záležitosti komerční sledujeme jen okrajově a myslím, že to Lidovkám sluší, naši čtenáři to od nich čekají a mělo by to být tak i nadále.
Nemůžeme konkurovat internetu zpravodajstvím. Něco se stane na Aljašce a za pět minut o tom víme v Praze. My ale můžeme události komentovat, analyzovat, psát o souvislostech, vést rozhovory. Ideální stav je, když se umí o lehčích věcech napsat analytičtější formou a o závažnějších věcech zábavněji.
Když jsem v roce 1996 do Lidových novin přišla poprvé, probíhal muzikálový boom, který odstartoval Dracula, každý ze showbyznysu se tehdy viděl, jak zbohatne. Jakmile se ohlásil nový muzikál, bylo třeba o něm psát, chodit na tiskovky a poslouchat tvůrce, jak tvrdí, že právě jejich telefonní seznam, který převedli do muzikálové podoby, bude ze všeho nejlepší. Bylo to otravné a zavádějící: člověk šel na tiskovku a vyrobil v podstatě píárový materiál, z toho ani nic jiného nešlo dělat. No jo, ale pak ten kousek viděl a jako recenzent měl dost často úplně jiný názor než tvůrci. Uznávám, že to pro ně muselo být hrozné zklamání, ty recenze číst.
Tohle naštěstí pominulo. V dnešní kulturní rubrice si lze držet specializaci jen do určité míry, prostě musíte být v zásadě připravená napsat to, co je zapotřebí. Nemůžete si v redakci sedět jako luxusní recenzent, který si obejde jen to svoje a s nadhledem a elegancí pak napíše svůj vznešený názor a je mu úplně jedno, co bude potom, jestli s ním nebude mluvit ani noha od stolu. V našem prostředí se určité autocenzuře člověk neubrání. Kdysi byl v Praze na návštěvě proslulý britský divadelní kritik Michael Billington z Guardianu. To byl příklad exkluzivního a obávaného recenzenta. Představa, že by musel chodit na tiskovky, byla skoro legrační. Viděl, napsal a nejel přes to vlak.
Neo: Říkáte, že jste se zbavili píárového psaní. Ještě něčeho se kulturní rubriky zbavily?
Po muzikálech se do umění vrátila politika, což je dobře – v první části 90. let bylo v tomto směru určité vakuum, všichni byli k těm novým poměrům loajální, zkrátka byli jsme srozuměni, že teď se musí budovat a ne kritizovat. To všechny přešlo a začaly se psát politické hry, výtvarní umělci se zapojili a tak podobně. Jenže někdy je to hodně utilitární, jen prázdná provokace a je třeba rozlišovat. Jednu dobu to ale bylo velmi žádané a muselo se to sledovat. To už je také pryč.
Myslím, že se asi všichni shodneme na tom, že dnes je velmi potřebné psát o tzv. kulturních kauzách, ty do novin patří, a i když je to neuvěřitelné, někdy zveřejněním dokáže něco zlomit nebo předejít nejhoršímu. Mám pár takových zkušeností a skutečně mě těší, že když před léty házel Pavel Bém a Praha 6 klacky pod nohy Dejvickému divadlu – a myslím, že by ho tehdy rádi zlikvidovali – podařilo se tímto způsobem všechno zvrátit.
Neo: Kdybyste měla říct, co teď kulturu nejvíc trápí, co by to bylo?
Neexistence pravidel. Jednoznačně se ukazuje, že žijeme ve světě bez pravidel pro fungování kulturních institucí. Každá radnice, která zřizuje divadlo, si s ním v podstatě může dělat, co chce. Když se rozhodne, že divadlo zruší, nebo mu nadiktuje, co mají hrát, projde jí to a není dovolání. Stačí se podívat na kauzy z posledních let, třeba Činoherní studio v Ústí nebo teď Městské divadlo v Kladně. Třeba Praha má vědomě dvourychlostní systém provozování divadel a nikoho to netrápí, před čtrnácti lety vyhlásila transformaci divadel a dodnes ji nedokončila. Část divadel jsou příspěvkové organizace, část jede na granty a jsou oproti těm prvním značně znevýhodnění. A tak podobně.
Neo: Musím přiznat, že netuším, co se děje na Kladně. Co se děje na Kladně?
Takto: boj o Činoherák v Ústí ukázal, jak byla ústecká radnice nekompetentní a jakou svévoli si dovolila. Naštěstí jim to zlomilo vaz – poprvé a zřejmě i naposled. To samé se v podstatě děje teď na Kladně, bohužel po tom neštěkne pes. Starosta se tam chová jako bolševický papaláš se vším všudy. Město je majoritním vlastníkem společnosti k provozování divadla, takže si tam bude dělat, co chce, bude komandovat, jak má vypadat dramaturgie, bude tam jen takový šéf, který bude poslouchat radnici. To je přece chucpe. Nikdo z komunální reprezentace by na takové způsoby neměl ani pomyslet.
Neo: Trochu jsme se obloukem vrátili k “parazitům” a logice: My to platíme, vy poslouchejte.
Ale oni to neplatí ze svého, pouze to spravují. Jsou to správci veřejných peněz, veřejných institucí. Kdyby se aspoň podařilo zformovat kulturní politiku státu, aby bylo jasné, na co se klade důraz. U nás se stále vedou spory o to, kam mají směřovat veřejné peníze. Ale přece to, co je umělecky progresivní, posouvá vývoj, je výlučné, usiluje o výpověď, se má podporovat, protože to nemusí být i divácky vděčné. Stát má povinnost takové umění podporovat, živé umění je součástí kulturního dědictví a musí se vyvíjet.
Umění nemá být jen zábava. Asi se shodneme, že dobře udělaná konverzační komedie je prima, ale že by to někam cokoliv posouvalo, to asi těžko. A pak – všechny ty lidové, zábavné kusy, muzikály, estrády si přece vydělají. V Praze je soukromé divadlo, které provozuje ryzí komerci, má prakticky pořád vyprodáno a kapacita jeho sálu je šest set míst. Jeho vedení, pokud vím, nikde neskuhrá o peníze, prostě podniká v divadelním oboru a výborně vydělává. A to je v naprostém pořádku. Přesto bych i těmto divadlům poskytla dotace, protože i ona v celém systému plní svou funkci. Ale když není peněz dostatek, přednost musí dostat to progresivní.
Co dělá pan ministr?
Neo: Říkala jste, že kulturu dnes trápí neexistence pravidel. Co ministr kultury Herman? Nevšimla jsem si, že by se za ty dva roky nějak projevil. Nemá ambici měnit věci v resortu?
Žádné zvláštní výsledky za ním nevidím. Ministerstvo dostalo za úkol přípravu zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře, dokonce snad je tento požadavek v programovém prohlášení vlády. Před necelými třemi lety se stal ředitelem Národního divadla Jan Burian s tím, že první scéna projde kompletní organizačně provozní transformací. To, jak u nás Národní divadlo funguje, je do jisté míry reziduum minulosti, vzorem by měly být vídeňské scény, které fungují jako divadelní holding. Jenže nám k takovým změnám chybí legislativa. Měl být ten zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Za tři roky Burianova ředitelování se příprava zákona nikam neposunula. Příští rok jsou volby, to nebude nikdo dělat – až na volební agitaci – nic, takže moc času nezbývá.
Neo: A to mi povězte: Proč nenastoupí ti angažovaní umělci? Nemyslím to zle, ale když přijde Babiš a začne mávat s EET, zvedne se skupina živnostníků – hospodští – a začnou mluvit o tom, jak zavřou hospody, že je to zničí. V kultuře chybí klíčový zákon, ale kdo o tom vlastně mluví?
Umělci jsou velmi nejednotní. Asi nikomu se nepodaří dát dohromady výtvarníky, divadelníky, hudebníky, aby se brali za stejnou věc. Nejkompaktnější skupinou jsou divadelníci, což bylo mnohokrát vidět – třeba když přišel pražský radní Richter s nápadem na dotace na prodanou vstupenku. To najednou vstali všichni jako jeden muž a byl z toho pěkný kravál.
Takže tu máme dílčí „rebélie“, vždycky nějaký hlas volající z pouště, ale všechny ty různorodé skupiny se nespojí. Bohužel, vidím v tom trochu český rys „koza chcípá ve vedlejším chlívku, tak budu opatrný, aby nechcípla i mně.“
Neo: To je dost depresivní.
V čem já sama vidím velkou naději, jsou mladí umělci. Všech uměleckých oborů. Jsou nesmírně agilní a šikovní, mají nápady, které nás třeba i štvou, ale musíme je ocenit, protože jsou kreativní a dělají to jinak. A nenechají se zastrašit. Když jim někdo peníze nedá, tak prostě jdou, najdou si nějakou na první pohled zničenou budovu, třeba povodní vymletý barák pod Štvanickým mostem, zadaptují si to a začnou tam hrát. Vykřešou z nějaké ruiny výstavní síň. Nakonec ten grant získají a dělají si to po svém. Není to bůhvíjaká existenční jistota a mohou to dělat jen lidé do určitého věku, protože těžko takhle budete někde poskakovat donekonečna. Jednoho dne vám ta energie dojde a taky už třeba budete mít rodinu a budete ji muset živit.
Být rytířkou
Neo: Před týdnem jste se stala rytířkou Řádu umění a literatury. Jak se to stane, že česká novinářka dostane takto vysoké francouzské státní ocenění?
Snímek z předání insignií rytíře Řádu umění a literatury. Na snímku (zleva) Marie Kinsky, Jana Machalická a Jean-Pierre Asvazadourian, velvyslanec Francie v České republice. Foto: Mafra, se svolením JM.
Je to velmi dlouhá procedura. Zhruba před čtyřmi roky se mi ozvala kolegyně z Francouzského institutu, jestli bych měla něco proti tomu, kdyby mě na tento řád navrhla. Já proti tomu samozřejmě neprotestovala (směje se). Sepsala jsem životopis, který chtěli, odevzdala jej. Řád uděluje francouzská ministryně kultury, celé to musí projít francouzskou administrativou, schvaluje se to na mnoha úrovních. No a loni na podzim mě informovali, že řád získám. Předával mi jej minulý týden francouzský velvyslanec, spolu se mnou ještě ocenili paní Marii Kinsky.
Neo: Když bych chtěla vědět, koho z umělců z Francie má teď smysl sledovat, koho byste mi poradila?
To se pořád mění. Z divadla bych vám poradila zajít do Odeonu, tam se nikdy nemůžete splést. To platí i o Comédie-Francaise, kde jsme nedávno viděla skutečně stylově vytříbenou inscenaci hry Edvarda Bonda. A také je spousta zajímavých věcí na privátních scénách. Určitě bych doporučila festival v Avignonu, který jsem měla možnost víckrát navštívit, zejména v posledních letech. To je určitý průřez jak francouzskými, tak evropským divadlem. Teď došlo k výměně ve vedení festivalu, vedla jej velmi ambiciozní dramaturgická dvojice, které se vyčítalo, že je příliš experimentální, příliš intelektuální – jevilo se mi to podobně. Nový šéf Olivier Py to vrací k idejím Jeana Vilara, což myslím Avignonu patří lépe.
Neo: Pro vás je francouzské umění srdeční záležitostí odjakživa?
Chodila jsem na devítiletku s rozšířeným francouzským vyučováním, což je dnes běžné, ale za mého mládí nikoli. Byla to základní devítiletá škola Ostrovní v Praze, od třetí třídy jsme měli francouzštinu každý den a ještě náslechy. A podstatně to ovlivnilo můj život, pokračovala jsem ve studiu jazyka i dál na střední škole a univerzitě .
Neo: Láska k prokletým básníkům?
No, na té devítiletce to byla spíš láska k Gérardu Philipovi, Alainu Delonovi nebo Brigitte Bardot (směje se). Byly jsme malé holky, co mluví francouzsky a nosily jsme rypáčky pěkně nahoru, tak výlučné jsme si připadaly. A šíleně nás to bavilo. Mně to zůstalo na celý život.
Od mládí jsme milovala francouzský film, od toho je už jen krůček k divadlu. Chodila jsem za školu do kina Ponrepo, kde se promítaly poválečné francouzské filmy, které šly mimo běžnou distribuci. Nebyly ani otitulkované, většinou byly simultánně překládané, což byla tehdy velmi bizarní záležitost, všechny dialogy jedním monotónním hlasem. Ovlivnilo mě to i v tom, jakou profesi jsem si vybrala.
Neo: Dokážete alespoň zhruba odhadnout, kolik textů jste francouzskému umění věnovala?
Dělala jsem spoustu rozhovorů, ale kolik, to vám nepovím. Namátkou s Carrièrem, Truffautem , Ardantovou, s mnoha lidmi, kteří u nás nejsou až tak známí… Naposledy jsem měla velký rozhovor s Aznavourem, když tu před pár dny koncertoval. Kdykoli se tu za posledních sedmnáct let v Česku něco dělo kolem francouzského umění, určitě jsem o tom psala. Nedávno jsem se koukala, kolik toho mám v Newtonu (archiv médií, pozn. red.), ale tam nejsou věci z odborných časopisů. A bylo to šílené hausnumero.
Neo: Vyjmenovala jste několik velkých jmen francouzské kultury, ale když jsem si vás před rozhovorem cvičně hodila do Googlu, co vyplulo jako první, bylo: “pořídila rozhovor s Karlem Gottem, ve kterém promluvil o iluminátech”. To vás asi pronásleduje, že?
Teď to zase někdo vytáhl, přitom už to bylo dávno zapomenuté (směje se).
Karel Gott je laskavý a hodný člověk, za normalizace třeba finančně pomohl kamarádům, kteří byli v nemilosti, například Pavlu Landovskému. A nikde to neroztruboval. Pokud se ptáte na ilumináty, kteří podle něj vládnou světu, tak on se tím pořád zaobírá a přečetl o tom spoustu knih a vyvozuje z toho své závěry. Což se dnes nejrůznějším lidem hodí do krámu, proto to znovu vytáhli.
Neo: Druhá věc, kterou na vás prozradí veřejné zdroje: Že prý máte od herce a taky politika Vítězslava Jandáka přezdívku. Kyselice. Proč?
Nevím, jeho myšlenkové pochody můžu jen odhadovat. Zřejmě proto, že jsem kritická a nepíšu vlažně. Kyselice má zřejmě znamenat, že se na všechno kyselím. To je samozřejmě odplata za to, co jsem psala, když byl ministr, ale jeho mise na ministerstvu kultury byla hodně komická, ne pardón tragikomická.
Tenhle výpad byl ovšem v souvislosti s tím, co jsem napsala o filmovém Odcházení Václava Havla. Tehdy také přišel na to, že jsem gruppenführer Pravdy a lásky. A také se vyslovil k Odcházení, ale s kritikou to nemělo nic společného. Pan Jandák je nízký a sprostý člověk a jediné, o co v tomto případě šlo, bylo urážet Václava Havla. To byl styl, jakým o Havlovi psávalo Rudé právo. Může být spokojený, protože Václav Havel tehdy už nebyl v dobrém fyzickém a psychickém stavu a těmto výpadům, kde Odcházení byla jen záminka, nedokázal čelit a jeho zdraví to myslím výrazně zhoršilo. Panem Jandákem pohrdám.