„Nesmíme moc počítat s Bohem. Ale možná, že Bůh počítá s námi“

Byla vychována přísně ateisticky. Přesto se herečka Daniela Kolářová několikrát v rozhovoru odvolala na Desatero a křesťanské hodnoty. A když jsem jí rozhovor poslal k autorizaci, chtěla, aby končil citátem z předmluvy z knihy Jitro kouzelníků, kdy jeden ze dvou autorů krátce píše o svém otci a o tom, co mu nedlouho před svým skonem řekl. Přiznávám, nesplnil jsem přání. Jeho slova jsou titulkem tohoto textu.

Zjednodušeně se dnešní stav české společnosti popisuje jako propast mezi takzvanou pražskou kavárnou a venkovem. Střet světů pražské intelektuálky a vesnického mladíka byl i jedním z motivů dnes už klasické komedie Léto s kovbojem s Jaromírem Hanzlíkem a Danielou Kolářovou v hlavních rolích, kteří partnerskou dvojici vytvořili v řadě snímků i televizních inscenací.

„Byli jsme tehdy hrozně populární. A na nás oba tlačili, abychom vstoupili do komunistické strany, což jsme nezávisle na sobě odmítali. Tak nás rozesadili. Nejen ve filmu nebo v televizi, ale i na divadle,“ vzpomíná dnes Daniela Kolářová, když popisuje, že člověk si má stát v životě za svým.

Ona sama kvůli tomu měla dva roky nepsaný zákaz objevit se ve filmu a televizi vůbec. „Tím odloučením od Hanzlíka mě tak nějak nahnali ke Svěrákům, což bylo velké štěstí v mém hereckém životě. A herecký osud na štěstí závisí až nezdravě,“ dodává dáma, která se při zmínkách o dnešním vzrůstajícím vlivu komunistů rozhorlí natolik, že třískne sklenicí vody o stolek.

Mimochodem tytéž prázdniny, kdy točila Léto s kovbojem, pendlovala s ročním synem ještě na druhé natáčení. Filmu Na samotě u lesa, kde právě prvně utvořila dvojici se Zdeňkem Svěrákem.

Neo: Jednou jste řekla, že se vám stal „úraz“ herectví. Co vám na vašem povolání přijde zraňující, že jej takto popisujete?

Protože jsme závislí na mnoha okolnostech a lidech, se kterými se setkáme a s nimiž pracujeme. Od počátečního nadšení, kdy vám stačí radost z první čtené zkoušky v prvním angažmá, se učíte rozumět divadelní práci. Potkáváte dobré i méně dobré režiséry, špatné i kvalitní hry. Učíte se orientovat v mezilidských vztazích uvnitř divadla. Jste-li v angažmá, jste součástí souboru a musíte respektovat pravidla domu. Nemůžete si vybírat hru, roli ani režiséra. Jste obsazený a basta!

Když zjistíte, že text hry, kterou dostanete do ruky, je hloupý, budíte se každé ráno se sevřeným žaludkem. A na zkouškách děláte možné i nemožné, protože víte, že nastane den D a přijdou diváci. Občas se stanou zázraky, profesní Vánoce tomu říkám, a zkoušíte sakra dobrou hru s dobrým režisérem a výbornými kolegy.

Jenomže když se ohlédnu, musím po pravdě konstatovat, že takových šťastných okolností bylo méně nežli těch průměrně skousnutelných a mizerných. A tak, aby se jeden nezbláznil, držíte se jako klíště toho kvalitního a nechcete slevovat.

Zkrátka jsem došla k rozhodnutí, že v příštím životě bych ráda studovala zahradní architekturu, abych o konečném návrhu a realizaci rozhodovala sama.

Neo: Zjevně vám chybí mít věci pod kontrolou, což je v případě herectví, které je velmi prchavé, asi těžké. Byla jste vůbec někdy sama se sebou spokojená?

Ne, to jsem nebyla. I po letech, když třeba přijdu z divadla a náhodou zahlédnu, že dávají v televizi nějaký film, kde hraju, tak to vydržím maximálně dvě minuty. Nebo to překousnu jen kvůli kolegům, kteří už zkoušejí v hereckém nebi, a sebe přestanu vnímat.

Neo: Napadá mě ještě jedna zraňující věc pro perfekcionistu, jako jste vy: Když se musí zrušit představení. Což se vám teď stalo vůbec prvně kvůli zdraví. Jinak je vaše generace pověstná tím, že se klidně na revers necháte na představení vozit z nemocnice. Kdy vám bylo na jevišti nejhůř?

Nejhůř mi bývalo občas psychicky. Když víte, že hrajete mizernou hru, špatně zrežírovanou a vy musíte mít tu drzost s tím vyjít před diváky. A aspoň se pokusit nějak to celé obhájit před zaplněným vinohradským divadlem. A stejně víte, že to nejde. A domů jdete jako zpráskaný pes.

Neo: A přesto jste až dodnes žádné představení nezrušila, nehodila jste se marod…

To by z mého pohledu bylo velmi neprofesionální a moc mě trápí, že to teď jinak nešlo. A jsem vděčná týmu Studia Dva, že to dokázali velmi rychle vyřešit a najít náhradní termíny. Ale musela jsem odvolat ještě dvě představení v Divadle U Valšů a jedno ve Viole.

Víte nějaká rýma a zvýšená teplota nemohla nikdy být důvod pro zrušení představení. Panovala absolutní disciplína k vyprodanému hledišti. Nikdy nešlo o vás jako o jedince, ale o divadlo jako o fungující organismus závisející na každém z nás. A proto mne současná situace tak zaskočila a doufala jsem, že to tak nebudu muset udělat.

Neo: Mladší herci ale takovou disciplínu, aspoň jak to vnímám já, nemají. Ti klidně, když to přeženu, kvůli „rýmičce“ účinkování odvolají…

Ono to dnes funguje jinak než dřív. Řada z nich nechce být v angažmá. Hrají v různých nekonečných seriálech, protože by sotva jinak poplatili složenky. To se totiž v kultuře nezměnilo, že jsou platy herců hanebně nízké. A k tomu třeba hrají na různých malých i větších scénách. Přebíhají a necítí zodpovědnost za soubor a „své“ divadlo.

Neo: To mi přijde jako něco, co by se dalo říct vlastně o celé společnosti. Co se to s námi stalo?

Asi je to tím, že se všechno začalo přepočítávat na peníze a byznys. Když zůstanu u divadla, před revolucí bylo velmi obtížné inscenovat hru s obsahovým přesahem. Ale všichni – od dramaturgie přes režii až po herce – jsme se o to s velkými obtížemi snažili. A publikum na představeních reagovalo na jednotlivé narážky a hledalo podtexty. A někteří lidé šli na takovou hru kvůli tomu i opakovaně. Pro mladší ročníky bych si dovolila připomenout, že za totality tu existovala velmi tvrdá cenzura.

Když se překonala doba těsně po revoluci, kdy všichni měli jiné starosti než chodit do divadla, zavládl směrem od pražského magistrátu jednoznačný požadavek. Mít plný sál. Najednou uváděné hry začaly ztrácet hloubku a jakýkoliv přesah. Klouzaly po povrchu a snažily se oslovit co nejširší spektrum diváků. Když se ukázalo, že publikum bude reagovat a chodit na hloupé, mnohdy vulgární vtipy, tak se ještě přidalo.

A to mluvím o divadlech, která dostávala veřejné peníze, nešlo o ryze komerční projekty. A i tak začalo jít o tržby, ne o kvalitu.

Kultura je dlouhodobě v politických kruzích opomíjená. Podívejte se jen, jak se v posledních letech vybírali ministři kultury. Vždycky až naposled, protože to není silový nebo ekonomický resort. A současný odchod neodchod ministra kultury je pliváním do tváře české

kulturní sféře. Poslední rozumný, a hlavně dbající na to, aby se kultura přihlásila k etice a morálnímu poselství, byl Daniel Herman.

Celkově se jakákoli kultura a morálka z politiky vytratila, stal se z ní pragmatický prachsprostý kšeft. V čele vlády s tichou účastí komunistů nás reprezentuje člověk, který byl členem totalitní komunistické strany a „zázrakem“ se po revoluci stal miliardářem.

Neo: K němu své naděje upínají dle odborníků lidé, kteří jsou zklamáni porevolučním vývojem. Ti, již čekali, že jim svoboda přinese něco víc, a to se nestalo. Vy sama jste, ač patříte do opačného tábora, rozčarována…

Možná je to i tím, že jsme národem ateistů. Před revolucí se tu říkalo: Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Po sametovém převratu jsme dostali svobodu a spousta lidí to pochopila tak, že se dá krást bez skrupulí.

Přesně si vzpomínám, jak to probíhalo. Psal se rok 1992. A přišly druhé svobodné volby, v nichž hlavním tématem byla ekonomická transformace. Já byla dva roky před tím poslankyní České národní rady za Občanské fórum, které se postupně rozdrobilo na ODS, ODA a Občanské hnutí. A právě s Občanským hnutím jsme kandidovali do voleb s programem, v němž jsme prosazovali právní rámec transformace, který vypracoval profesor Jan Švejnar. ODS a ODA prosazovaly svobodný trh bez přívlastků. Zvítězil svobodný trh bez přívlastků a následovalo to, co bylo bez skrupulí možné. Kradlo se.

Pamatuji si, že jsem intuitivně tušila průšvih, jenom jsem tiše doufala, že se to nestane. Stalo se.

Neo: Byla to doba, kdy jste přišla o iluze a zakázala jste si jim propadat?

Ano. Ale po určité době rekonvalescence jsem si zakázala být zklamaná a setrvávat v takovém stavu. Došla jsem k tomu, že já osobně můžu dodržovat cosi jako Desatero. To je docela paradoxní zjištění, protože jsem byla od školky vychovávána jako ateistka. Ale došla jsem svou životní neplacenou praxí k závěru, že nemusím znát církevní zákony, a přesto se můžu pokoušet žít jako křesťanka. Nemusím proto patřit do žádné církve.

I proto jsem byla ráda a pořád jsem, že jsme se stali členem Evropské unie. Já to totiž třeba i díky literatuře a dějinám vnímám tak, že kromě výhod, jako je volný pohyb nebo obchod, jsme se přihlásili ke kultuře křesťanství. A to je pro mě důležité. Protože, jak kdysi napsal Dostojevský: „Kde není Boha, je dovoleno všechno.“

Stačí se podívat, jak komunisté v totalitě jen tak ničili nebo měnili životy. I já tehdy za normalizace zažila mnoho pochybností nebo morálních stresů. Bylo určité období, kdy jsme byli s Jaromírem Hanzlíkem jako herecká dvojice populární. A straníci v divadle nás tlačili ke vstupu do KSČ. A byla jsem ráda, že jsme oba odmítli. Nátlak se stupňoval až tak, že byl vydán jakýsi nepsaný direkt neobsazovat nás jako dvojici. Později jsem to pojmenovala tak, že nás rozsadili.

Neo: A jak i s touto zkušeností vnímáte, že komunisté jsou těmi, kdo drží vládu Andreje Babiše?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S lékařem Rastislavem Maďarem: Proč jsem očkovaný na všechno

» S plovárníkem Vlastimilem Jirsou: Všechno nemusí vydělávat

» S kameramanem Josefem Hanušem: O slunci, senu a lidech na pár facek

» S herečkou Annou Geislerovou: Aňo, bude líp

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» Se zpěvákem Ivanem Hlasem: I Bejby by se bouřil

To je právě onen pragmatický politický kšeft. Jemu je to úplně jedno. On s tím režimem spolupracoval. Proto mu nevadí je vzít v podstatě do vlády. Asi mu to připadá méně riskantní než se dát dohromady s Tomiem Okamurou, s kterým ale skrytě spolupracuje stejně. A právě tento obchod je to, co nás posouvá k morálnímu dnu.

Neo: Vy jste i přirovnala současné dění k tomu, co se odehrávalo v 80. letech. Myslíte, že třeba demonstrace proti premiérovi dávají jakousi naději, že přece jen na tom společnost není tak zle?

Myslím, že v této chvíli vedeme boj o samotnou podstatu demokracie. Jestli zůstaneme ve společenství evropských křesťanských hodnot, nebo se posuneme zase zpátky na Východ. A to, že lidem není jedno, že se to tu děje, je povzbuzující.

Neo: A je šance spojit tu dnešní rozdělenou společnost?

Chci doufat, že ano, ale myslím, že nás dá dohromady nějaká hrozící katastrofa. Nic jiného než veliký malér totiž lidi nesjednotí.

Neo: Mimochodem i s ohledem na představení, které hrajete s Martou Vančurovou ve Studiu Dva, v němž jste se na divadelních prknech už podruhé sešly v domově důchodců… Říká se, že vyspělost společnosti se pozná i podle toho, jak se chová ke slabým a starým lidem. Jak jsme podle vás na tom v tomto ohledu?

Proti letům před rokem 1989 o hodně lépe, ale není to zásluha cílené politiky. Ta naléhavá potřeba vzniká v občanské společnosti a je toho ještě potřeba mnoho dopilovat a docílit. Sledovala jsem nedávnou debatu v parlamentu, zda stát najde peníze na sociální služby. Souboj ministryně práce a ministryně financí jsem vnímala jako boj na život a na smrt. Ocenila jsem buldočí umíněnost paní ministryně práce Maláčové a konečný kompromis byl úlevný. Ale není to koncepční příslib do budoucnosti.

Takže je to zase občanská společnost, která vysílá politikům signály, co je třeba v sociální oblasti. Ať už jsou to charitativní spolky u diecézí, sestry z nemocnic, které ve volném čase navštěvují potřebné v domácí péči, nebo projekty, jako je Cesta domů. Měla jsem s jejich službami osobní zkušenost, když jsem doma pečovala o svého manžela; bez jejich pomoci bych to zvládala těžko, nebo vůbec ne. Děkuji, děkujeme.