Egyptolog Bárta: Svět, který už neexistuje, nám říká, co nás čeká

Kdyby zůstal ve škatulce egyptolog, byl by nejspíš obecně velebeným českým mozkem. Jenže postupně začal zjišťovat, že v dávné civilizaci pod pyramidami a pískem leží víc paralel s naší společností, než by nás kdy napadlo. V tu chvíli se pro část intelektuálů stal hlasatelem apokalypsy. „Vyčítají mi, že se na základě studia kolapsů snažím tvrdit, že vše skončí. Málokdo pak chápe, že kolaps je ‘pouze’ ztráta komplexicity, lidé zůstávají, akorát benzín může stát čtyřikrát víc a jogurtů není 500 druhů, ale třeba 30,” říká šéf Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta, který se kromě výzkumu v poušti věnuje léta kolapsům a transformacím civilizací.

Jeho jméno si každý spojí s archeologickými objevy českých vědců v Abúsíru, se svědectvím o době, kdy žili stavitelé pyramid. Ale Miroslav Bárta je také tím, kdo před pár lety podepsal petici Vědci proti strachu a lhostejnosti, která byla odpovědí na protiimigrační a protimuslimskou rétoriku politiků. A sbírá ocenění za publikace, v nichž se věnuje příčinám vzestupů a pádů civilizací.

Neo: Co pro vás byl impuls vystoupit před lety za hranice egyptologie a začít se věnovat širšímu tématu zániků civilizací a kolapsům?

Zajímavá otázka, ale ne přesně vystihuje podstatu onoho „proč”. Jsem přesvědčen, že archeologie je strategická věda pro 21. století: jako jediná vám dá u civilizací a lidí měřítko dlouhých časových řad, které se nedá okecat. Máte tam začátek, vrchol, transformaci a další vzestup. Je to jediná věda, kde vývoj civilizací vidíte komplexně na základě dlouhých časových řad.

Zároveň je archeologie výsostně politická věda. Z úplně jednoduchého důvodu, protože civilizace, které tady existovaly před šesti sedmi tisíci lety a existují dodnes – v jiných podobách, v jiných místech –, vždycky řešily stejné nebo podobné problémy. Musely se vyrovnávat s přebytkem nebo nedostatkem energií, ať už to jsou peníze, nebo záplavy mohutných řek, které jim umožňovaly investovat do vzestupu státu nebo civilizace. Musely řešit sociální uspořádání společnosti, majetkovou nerovnost, roli elit a jejich fungování, nebo nefungování. Musely řešit vliv zájmových skupin, protože v okamžiku, kdy ve společnosti začaly docházet zdroje, v jakékoliv civilizaci nastával velký vzestup zájmových skupin. Něco, co jsme velice dobře archeologicky zdokumentovali v Abúsíru, když jsme našli hrobku jednoho z prvních známých nepotiků na světě jménem Ptahšepses (nepotismus – forma protekce, preferování příbuzných, pozn. red.).

Archeologie ukazuje, jak lidé stavěli svůj symbolický svět, jak lidé či zájmové skupiny budovali svoji prestiž, jak se vyrovnávali a adaptovali na proměnu klimatu. To všechno jsou naprosto moderní věci, akorát mají jiné formy, jiný průběh. Archeologie má obrovský politický potenciál, nastavuje nám zrcadlo, protože spousta věcí už tu byla a nějak proběhla.

A ten moment se tak u mě vlastně vyvinul přirozeně. Měli jsme postupně ambici vybudovat co největší mezioborový ústav tohoto typu, nejen u nás, ale i v zahraničí, a začali jsme vozit do Egypta matematiky, fyziky, přírodovědce, techniky. Zajímalo nás, k čemu ta jednotlivá data – to mikro, které archeologie každodenně odkrývá –, mohou být. Začali jsme srovnávat civilizace v čase a prostoru, začali jsme studovat, zda existují jejich společné vývojové rysy, pokud ano, jaké a proč. Jako student nebo doktorand jsem vůbec nepočítal, že bych se jednou vyslovoval k takovým věcem, ale snad je to teď jasnější. Archeologie má výhodu, že nepoužívá metody sociologie, neptá se lidí na ulici, nemáte ankety, ale máte data společensko-vědní, technické a přírodovědné povahy. A takový multidisciplinární výzkum často umožňuje dát dohromady informace o společnosti detailnější, než byste mi třeba vy byl schopen říct o své rodině před sto lety. To je dnes archeologie, jak ji děláme my.

Neo: Ale pořád jste mohl zůstat v rámci oboru, ne?

Měl jsem jiné ambice, mikro dává smysl pouze tehdy, pokud ho začleníte do nějakého makra – a k tomu potřebujete srovnávat civilizace, jedině pak získá na významu. Mám oblíbený příměr: Když Chagall dělal slavná okna v remešské katedrále, jeho okno získává na významu, pouze když do něj zasadíte všechny součásti. Dáte jednu pryč a okno přestane dávat smysl.

Neo: Tvrdíte, že se nacházíme na vrcholu civilizace. Z čeho tak soudíte?

Jednak subjektivně, protože se máme opravdu skvěle. Objektivně to vychází i z posledních publikací OECD o kvalitě života za posledních 200 let. Úroveň vzdělanosti, konektivity jednotlivých civilizací nebo částí světa, úroveň vědecko-technického pokroku, zdravotnictví. To všechno nemá v minulosti obdoby. V Japonsku někdo něco řekne, za minutu to víme tady a za půl hodiny o tom český novinář napíše zprávu na Seznam. Dokážeme neskonale prodlužovat dobu dožití člověka, je to jen otázka peněz. Začali jsme ve 20. století dělat první krůčky ve vesmíru. Vezměte si bouřlivý rozvoj IT technologií, průmyslu 4.0. Nebo způsob, jakým dnes země musejí kooperovat, protože tenhle telefon sice je brandovaný firmou v USA, ale součástky se vyrábějí na celé planetě, to samé s auty, knížkami… Zároveň jedním dechem dodávám: myslím si, že blikají varovná červená světla. Nicméně jsme první civilizací v dějinách, která je globální a má všechny možné zdroje a nástroje omezovat negativní vlivy působící na náš vývoj. Prostě proto, že je známe a víme, byť jen do jisté míry, na jakých principech fungují.

Neo: Vrchol signalizuje, že se blíží sestup, ale zároveň může mít vrchol různou podobu. Může vypadat jako stolová hora či jako hora o několika vrcholech…

Je tam možný rozcestník. Žádný strom neroste do nebe. Když se podíváte na historii energetických zdrojů, tak my jsme v posledních desetiletích neudělali žádný zásadní pokrok. Máme stále ropu, máme jadernou energii, máme určitý mix vodní, větrné a slunečních zdrojů – a tam jsou velké otázky, vodní není v tuhle chvíli tak zajímavá, vítr buď je, nebo není, a slunce je na tom podobně, akorát solární energii díky našim politikům dotuje celý národ. U zdrojů energie se počítá tzv. ERoEI, což znamená, kolik energie získám za jednu vydanou jednotku energie. Zatímco před sto lety se na jednu jednotku vydanou u ropy vyrobilo 100 barelů, dneska je to čtvrtina – ekonomická výhodnost ropy je na 25 % v porovnání s před 100 lety. Velice výhodné relace jsou u vodní energie, což ve střední Evropě není vůbec významné, jaderná energie zcela jistě do budoucna bude důležitou cestou, i když jen jako součást energetického mixu. O biopalivech se bavit nebudeme, to je bezcenná diskuse, stejně jako u fotovoltaiky. Podle mého názoru na vrcholu jsme a můžeme tam zůstat, pokud v dohledné době uděláme velký technologický skok, právě v oblasti energie. Energie je všude kolem nás, ale nejsme schopni ji dlouhodobě uskladňovat. Pak můžeme pomýšlet na to, že naši složitost nejen udržíme, ale i zvýšíme. Bez objektivně levného zdroje energie není možné dál růst. Podobně je to i s technologiemi. Málokdo ví, že většina patentů, na kterých stojí dnešní technologie, vznikla před rokem 1930.

Neo: Nebo?

Anebo naopak bude pokračovat to, co se děje. Budeme konzumovat čím dál víc a jenom udržet tu složitost je čím dál dražší. Vezměte si rostoucí náklady na provoz zdravotnictví, školství, veřejné správy. Mandatorní výdaje představují 80 % státního rozpočtu, obrovské číslo. Před sto lety to bylo v nejvyspělejších zemích 10 %. A tenhle trend nemůže pokračovat dál než do 100 %. Do toho tu máme klimatickou nestabilitu. Zkrátka, jsme na velkém rozcestí a sami si vybereme.

Neo: Když říkáte „v dohledné době”, co to pro archeologa znamená?

Do dvaceti let. Jedna generace. Ceny všeho letí nahoru. A pokud stát bude mít jen stávající zdroje, jejichž efektivita se snižuje, tak to nebude mít z čeho zaplatit. Vezměte si příběh mandatorních výdajů. Donesete domů 10 tisíc a 8 tisíc musíte hned rozeslat, což je v pohodě, když není velká inflace, je levné jídlo jako dneska, funguje vám auto, nevytopí vám byt a neklekne pračka a lednička zároveň. Ale když se to všechno sejde, najednou zjistíte, že 2 tisíce korun jako volné prostředky je strašně málo. A tak je to i se státy nebo civilizacemi, které jsou v pohodě, dokud se nic neděje. Pak ale mohou přijít vnitřní krize, nárůst mandatorních výdajů, byrokratizace, nepotické skupiny, lobbismus a vnější síly typu migrace vyvolaná změnou klimatu nebo čímkoliv jiným.

Neo: Vy samozřejmě máte nejblíž k Egyptu, ale když se vezmou všechny dnešní rysy, v kterých se spatřují různé paralely s dávnými civilizacemi, dá se říct, které té civilizaci jsme nejblíž?

Nedá. Protože složité civilizace podléhají zhruba sedmi zákonům. A ty jsou neměnné, jsou mírou vývoje jakékoliv civilizace.

Neo: To jsou?

Všechny civilizace nebo společnosti jsou konečné. Zatím není žádný případ, že by něco trvalo věčně. Vždycky když končí, obvykle následuje kolaps, ten však neznamená konec, vyhlazení, vymření, ale jen transformaci. A co je velice zajímavé: na začátku i u vzestupu jakéhokoliv složitého systému je obvykle válka. Ke změnám ve vnitřním vývoji civilizací či společnosti dochází skokově, a ne lineárně. Typické příklady: rok 1989. Ale ta cesta je dlouhá, existují tam vnitřní procesy a samotná změna pak může být velice rychlá – arabské jaro, francouzská revoluce…

Každá civilizace podléhá Herakleitovu zákonu: to, co ji přivede na vrchol, je obvykle to, co ji přivede do krize. Nazval jsem tuto zákonitost podle Herakleita, protože byl patrně první myslitel, který se tímhle fenoménem zabýval, v 5. století př. Kr.

Každá civilizace potřebuje pro svou existenci funkční společenskou smlouvu založenou na vzájemné interakci a respektu jednotlivých komponentů. A tam se pozná, zda elity fungují, nebo ne. Společenská smlouva je mnohem důležitější než uctívaný HDP. Tady blikají ona světla. Tak frapantní selhání společenské smlouvy jako 900 tisíc lidí zadlužených tak, že se z toho možná nedostanou ani do konce života, nemá obdoby. Už ve středověku se vědělo, že zodpovědnost nemá jen ten, kdo si půjčuje, ale i ten, kdo půjčuje. My jsme na to chtěli zapomenout. A to je velká delegitimizace elit. Veliký průšvih. Každá civilizace je založena na sdílených hodnotách a implicitním právu a zvycích. Pokud není, tak se to celé rozpadá, pokud ty lidi něco nespojuje – a nemluvím o fotbalové Spartě. Všechny civilizace nebo společnosti jsou determinovány schopností nebo neschopností adaptace na proměny vnějšího prostředí. A každá civilizace je limitována objektivně levnými zdroji energie. A to je těch 7 zákonů, které fungují a vždycky budou. Protože v důsledku nejde o dosažený stav IT a technologií, ale o mentální vývoj člověka, o jeho hlavu. Opravdu platí, že mírou všeho je člověk. A pokud nám IT nabídne možnosti, které lidský mozek a společnost nedokážou vstřebat, tak je úplně k ničemu.

Neo: Václav Cílek mi říkal, že v jednu dobu už začal mít pocit, že lidi těmi kolapsy civilizace začíná strašit až moc a že u nich začíná převládat deprese. A soustředil se spíš na pozitivní stránky kolapsů, regeneraci, že civilizace nekončí, ale transformuje se. Zažil jste podobný pocit i u sebe?

To se v archeologii řeší přes patnáct let, naprosto správně. Já ničím nestraším. Naše civilizace se svým způsobem liší, jak jsme propojení a máme přístup k veškerým znalostem a technologiím. Když budeme chtít, přirozený cyklus vzestupů a pádů můžeme moderovat. Ale zatím se to prostě neděje.

Ovšem dějiny civilizací nejsou v první řadě ničím jiným než dokladem, že člověk vždycky přežil, uspěl. Když se před 12 tisíci lety vypnul Golfský proud, lidstvo bylo – ne poprvé a asi ne naposledy – na pokraji vymření. Pokles teplot o 5 až 8 °C, velká rána. A přesto to člověk „dal”. A právě proto možná přesně v té době vznikají první doložené megalitické stavby na světě, Göbekli Tepe. V době, kdy člověku bylo nejhůř. Místo toho, aby si lidi řekli, rozhoduje jen jídlo a válka, postavili vysoce symbolické stavby. Člověk si uvědomil, že je něco, co ho přesahuje, měl ambici dostat se za limity pozemské existence v čase i prostoru. A to je jedna z věcí – říkám tomu vertikalita –, kterou jsme ztratili. Kdo z nás se dnes podívá na nebe? Kdo si přes den uvědomí, že jsou věci, které nás přesahují? Kdo je ochoten vyjádřit víru, že po smrti může naše existence, ta energie nějak pokračovat? Že myšlenka je nesmrtelná? My si myslíme, že tím posledním výdechem naší ubohé, přesto tak uctívané fyzické schránky všechno končí, rezignovali jsme na ambice něco po sobě zanechat. A to je další lekce z historie. Když společnost rezignuje, když se jí náboženstvím stanou římské amfiteátry, fotbalové stadiony, nebo konzum, je to začátek konce. Ale my to víme!

Neo: Ale to, že to víme, evidentně nestačí…

Elity musí přesvědčit lidi, že je na čase něco dělat. Naše elity udělaly jedině to, že tuhle zemi čím dál víc zadlužují, že máme naprosto zničené školství, jsme montovnou pro vyspělý svět, neumíme – až na výjimky – vyrobit a prodat finální produkt. A lidé jsou naštvaní. Už proto, jakým způsobem elity ve světě odsunuly řešení finanční krize 2007–2008. Místo aby problém řešily, nechaly to zaplatit lidi na daních. Ztratily legitimitu. Potřebujeme elity, které přesvědčí lidi. A to je ta společenská smlouva, aby vám většina věřila. A ne jako v Praze při povodních v roce 2002, kdy v devět večer vrcholní úředníci magistrátu tvrdili, že mají všechno pod kontrolou – a o půl hodiny později se málem utopila narvaná souprava lidí metra na Florenci. To jsou maličkosti, od nichž se staví společenská smlouva. Buď svým reprezentantům, ať už jde o politiky, vědce, podnikatele, věřím, nebo nevěřím. A pokud se to pojítko vytratí, tak je konec. To je alfa a omega.

A poslední věc, na niž je specialista EU – v kterou věřím ve smyslu otevřeného trhu, volného pohybu osob a sdíleného prostoru hodnot. Ale to, jak zglajšachtlovala vysoké školství, že každý má nárok studovat vysokou školu? De facto tak dneska vytváříme papírově legitimní skupinu lidí, kteří by se za normálních okolností na kvalitní vysokou školu nedostali. Jenže se díky tabulkovým normám dostanou. A pak získají papír, na základě něhož se mohou nominovat do funkcí s rozhodovacími pravomocemi. Na základě toho, že nestudovali úplně poctivě, že dostali papír ze školy, která není na tom úplně nejlíp, přijdou do rozhodovací funkce, řeší problémy ne tak, jak by je měli řešit. Začarovaný kruh. To všechno souvisí, to nemůžete oddělit.

Neo: Máme doklady z historie, že se lidstvo na křižovatkách poučilo z chyb?

Bohužel ne. Ale my tu možnost máme.

Neo: Mění se česká společnost v posledních letech?

Naše společnost žije čím dál víc v bublinách. Čím dál víc se radikalizuje ve smyslu, že se vyhraňuje a vyhledává „vůdce”, kteří velice stručně, velice jednoduše shrnou jakýkoliv problém. Není na škodu vyjadřovat se koncizně a formulovat jasně myšlenky, ale spousta problémů dnešního světa nemá takový charakter, aby se dala vysvětlit ve dvaceti sekundách a pěti větách. Svět je čím dál složitější, orientovat se v něm je strašlivý problém, jsme zahlceni informačním šumem. Každý člověk ze svého dne, kdy nespí, věnuje zhruba stejný čas jako pro dobu spánku příjmu nějakých informací. Kolik promile z těch informací má relevanci ještě druhý den? Nicméně mozek si jimi zaplníte. A většina populace nemá formální trénink na zacházení s informacemi, to jsou lidé zahlcení každodenní agendou, životem a po nich tohle nemůžete chtít. A tím, že svět je čím dál nepřehlednější, rozkmitanější z jedné extrémní polohy do druhé, tím víc lidé vyhledávají takové veřejné figury, které jim dají jasný návod. Už o tom psal Kundera v Nesnesitelné lehkosti bytí, nejhorší je mít spoustu možností. Když lidem řeknete, takhle to je, spousta lidí tím vezme zavděk. A to s sebou přináší naše doba.

Neo: Kolapsy a transformace civilizací jsou populární téma. Na druhou stranu u části dejme tomu liberálního intelektuálního prostředí jste to vy i třeba právě Cílek začali schytávat, že jste věrozvěsti apokalypsy…

Právě proto, že si lidé přečetli tu nálepku: hlasatelé zániku. Kolaps má v různých oborech v různých kontextech různé významy. V přírodních vědách skutečně označuje zánik, vyhynutí dinosaurů před 65 miliony let, to je kolaps. Ale ve společenských systémech znamená kolaps až na výjimky – pokud nerozdáte kmeni indiánů deku infikovanou virusem neštovic, takže 90 % kmene vyhyne – transformaci. Staří Egypťané nikdy nebyli vyvražděni. Ta populace je víceméně stejná, jenom přijala jiný civilizační charakter, jiné formy. Zanikla staroegyptská civilizace, kterou charakterizoval určitý soubor sdílených hodnot, symbolů, náboženství, ale lidé byli stejní. V jižní Evropě dodnes žijí genetičtí potomci nositelů římské říše. To je ten velký omyl. Ale tohle je samozřejmě pro spoustu intelektuálních deviantů velice neschůdné pole vyžadující myšlení, takže řeknou: oni kážou, že všechno zanikne a bude konec.

Neo: Ale přece se nedá říct, že všichni tihle kritici jsou lidé, kteří nepřemýšlejí…

Tak proč to dělají? Pokud přemýšlejí, tak v tom je záměr. Já na nikoho neútočím, jsem člověk, který je zvyklý na vědeckou debatu. Pokud vám tedy nepošlou přes Facebook oprátku. S tím už jsem se taky setkal. Tomu se říká svobodná debata. Všechno je hatefree, ale pokud máte názor, který nekonvenuje, tak vás usmaží. Vědecká debata spočívá v porovnávání názorů a argumentů. Že někdo má jiný názor, neznamená, že je nepřítel na život a na smrt. Ale bohužel tohle je paradigma, které u většiny lidí převládá. Má jiný názor, tak ho musím zadupat do země.

Neo: Proč se úroveň veřejné debaty změnila?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti

» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci

» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu

» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

» Moje století. Vzpomínky pilota první třídy

» S dramaturgem Jiřím Chalupou o dětech, televizi a víře v dobré konce

Nevím. Asi je taková doba. Karel Čapek o tom krásně mluvil, než ho národ dohnal ke smrti. Jednoho ze svých největších myslitelů. Čapek říkal: „Někdy padají hradby pouhým křikem. Ale pouhým křikem se nedá postavit nic.” Velice krásná zkratka dnešní doby. Lidé by o tom měli přemýšlet.

Neo: Vás osobně by nelákalo vstoupit do politiky? Vím tedy, že jste se před pěti lety objevil ve správní radě Babišova think tanku Institut pro politiku a společnost. Co vás k tomu vedlo?

Nic není černobílé. Pan Babiš, který tehdy ještě nebyl politik, ale podnikatel, byl jedním z prvních, kdo si přečetl naši knihu o kolapsech z roku 2011 a měl o téma velký zájem. Někdy o rok či dva později mě poprosil společně s dalšími lidmi, abych udělal půldenní seminář. On na něm seděl, byl velice vnímavý. Když založil think tank, řekl jsem: Ano, rád to udělám – zdůrazňuji, že jsem za to nikdy nedostal ani korunu. Na přednášce, která zahajovala činnost think tanku, jsem říkal několik věcí. Mimo jiné, že think tanky nikdy nemohou být – pokud splňují to, co si myslím já – úzce politicky zaměřené a nikdy nepovedou k vytvoření elity, k vytvoření nových lídrů. Lídři se tvoří svým životem, ne tím, že sedí v think tanku. A Pavel Telička či Eduard Outrata, kteří byli taky členy, pro mě byli zárukou, že to k něčemu povede. Think tank měl a dodnes má velice zajímavý program, bezvadné besedy. Má samozřejmě svůj profil, a když mi ve správní radě vypršel mandát, byli navoleni noví představitelé.

Neo: A proč už tam nejste?

Protože nechci být svázaný s žádnou politickou stranou. Proto jsem taky přestal být formálně podporovatel Starostů, i když věřím v paradigma regenerace společnosti právě na základě toho, co oni dělají odspodu. Jsem jejich velký neformální příznivec i nadále, ale politicky jsem nezávislý. A tak to zůstane do konce mého života, čímž odpovídám na vaši první otázku o vstupu do politiky. Já dnes ve svých 49 letech vím, že abych mohl volně přemýšlet, je pro mě ideální být vědec, který by neměl být ani formálně příslušníkem žádného politického proudu. I když se cítím napravo od středu, to je moje vnitřní přesvědčení.

Neo: Pokud se vrátím k vaší práci a k egyptologii: Jaké nezodpovězené velké otázky týkající se starého Egypta čekají na odpověď? Jsou tam ještě nějaké velké „záhady”?

Jasně, obrovské množství. Ty dějiny trvaly přes 3000 let, v rozšířenějším pojetí víc než 5000 let. Obrovský úsek historie, ohromný počet památek a informací chybí.

Ale když se podíváte z jiného úhlu na to, co nás v současnosti obklopuje, také o tom nevíme vůbec nic. Existuje třeba tzv. ekonomický cyklus, který v průměru trvá sedm let. Už ve Starém zákoně stojí sedm hubených, sedm tučných let. Cyklus se za poslední století postupně prodlužuje. Aktuálně už zažíváme rekord současného cyklu a je otázka, o kolik měsíců může být delší než ten předchozí rekordní. Ale proč to tak je? Proč takový cyklus netrvá třeba dvacet let? Úplně jednoduchá otázka, na niž nikdo nemá odpověď. Pak existuje padesátiletý cyklus, který pravděpodobně taky funguje. Proč? Nikdo neví. Máme cykly v přírodě, máme Bondův cyklus, plus minus 1500 let, proč? Nevíme. Proč se Golfský proud někdy vypne, někdy ne? Co to je El Niňo, které přichází každých 3–7 let pravidelně? Odkud se vzala voda? Svět kolem nás, který je de facto důsledkem nějakého historického vývoje v dlouhých časových řadách, skrývá otázky na každém kroku.

Proto archeologii rád přirovnávám k astronomii. Astronomové nezkoumají aktuální svět. Všechno, co na nebi vidí, už neexistuje. Nicméně ten svět, který sice už neexistuje, ale nechal tam svou stopu, je klíč k budoucnosti. Ale pro to musíte dobře znát dlouhé časové řady, které nastolují nějaké trendy. Nejsou determinující, vždycky je velký prostor pro člověka a jeho jednání. Nejsme zajatci minulosti, ale minulost je velká pomůcka.

Neo: A nějaké konkrétní sny v Egyptě máte?

Samozřejmě. Vysloveně egyptologických snů je několik. Může to být Imhotepova hrobka, což byl autor stupňovité pyramidy, první pyramidy vybudované v dějinách Egypta. Nebo slavné pohřebiště posvátných býků z 3. tisíciletí př. Kr., o kterých nikdo neví, kde jsou, možná se skrývají v Abúsíru. Může to být objev úplně nového typu architektury, hrobky. Nebo něco, na co se v současné době chystáme, a to je výzkum nejstaršího města sjednoceného Egypta, Memfidy. Tam se opravdu dá čekat cokoliv. Snů je hodně. Ale nejhorší je, když se vám sen splní. Ideální je, když se k němu přibližujete, ale sen stále žije svůj život, protože to je ten motor, který vás pohání.