Jiří Chalupa: Hlavní je věřit na pohádky

Pro jednu generaci českých a slovenských dětí se dramaturg a scenárista Jiří Chalupa stal zosobněním dětství. Čtyřicet let se věnuje výrobě dětských pohádek a pořadů. Stojí za slavnými díly jako Princové jsou na draka nebo Anděl páně. Do vzpomínek dnešních dospělých se ale dostal hlavně jako první moderátor a také spoluautor slavného Studia Kamarád, které Česká televize vysílá od roku 1980 dodnes. „Je to nezasloužené, rozhodně si nemyslím, že jsem tak dobrej, ale je pravda, že mě dodnes často zastavují na ulici, v metru mladí lidé a říkají: Já jsem na vás vyrostl. A já jedněm říkám: No vždyť si to pamatuju, viděl jsem tě na tom křesle. A druhým říkám: Je to na vás vidět, to je jasný,” říká Jiří Chalupa. Na prahu Vánoc, času pohádek, odemykáme rozhovor s Jiřím Chalupou z letního speciálu tištěného magazínu Neovlivní.cz.

Je podepsaný pod jedním z největších fenoménů televizní tvorby pro děti. Kdo by neznal jůheláckou hlášku „Kamarádi, máme vás rádi!“? Původně měl být přitom Jiří Chalupa pod Studiem Kamarád podepsán jen jako dramaturg a scenárista. Jenže vybraný moderátor práci na poslední chvíli odřekl a Chalupa musel do studia, nestihl se ani oholit. Jeho přístup k dětem, kdy s nimi skrze obrazovku dokázal mluvit jako rovný s rovnými, malé diváky oslovil okamžitě. A Chalupa u dětské televizní zábavy zůstal po celý profesní život.

Studio Kamarád. Foto: Česká televize

Neo: Jak vlastně vnímáte děti před televizí? Třeba v porovnání s tím, když jim někdo čte.

To mě trošku bolí. Mám totiž strach, že tu sice ještě jsou děti, které milují knížky, ale ubývá jich. Děti mají dojem, že čtení je dlouhé, nudné, že na videu všechno vidí rychleji a plněji. Já se ale snažím vysvětlit svým vnoučatům, že to není pravda. Že když překonají prvních pár stránek, tak se dostanou daleko hlouběji do příběhu a mohou ho prožít mnohem živěji než v sebelepším filmu. Tohle mě trošku trápí.

Neo: Ono jde ale často i o rodiče, ne? Večer je přece snazší pustit pohádku než ji číst…

Určitě ano. Já vnoučatům čtu, rodiče jim také čtou. O prázdninách jim čtu celé knížky, večer o tom pak mluvíme, hrajeme si na to, žijeme to, blbneme. Člověk nesmí být vážnej, to by se zbláznil. To určitě ví i vaše šéfredaktorka, Sabina Slonková.

Neo: To je jasné, proto si povídáme o pohádkách. Jsou krásné a je krásné, když na ně můžeme věřit.

To je důležitý moment, co jste řekla, to je klíčová věc – věřit na pohádky. Svého času, ještě v totalitě, byla člověkem, který měl pohádky v sobě, Štěpánka Haničincová. Ona reprezentovala pohádku, ona byla v ní. Na jakési předvánoční oslavičce tady v televizi mluvil jeden šéfredaktor o pohádkách jako o výrobě. A já jen říkal: Ale ta Štěpánka, ona pohádkám věří, ona věří těm jejich ideálům. A on se úplně pohoršil a říkal: No to snad ne, dospělý člověk přece nemůže věřit pohádkám! A to je strašný, to mě zaskočilo.

Samozřejmě že nemůžeme věřit, že přiletí drak – i když teda draků kolem nás je spousta (smích). Co je klíčové, je ideál z pohádky. A to, že takovému ideálu přestáváme věřit, je největší problém téhle společnosti. Nemáme ideály, kterým bychom věřili.

Neo: A vnímáte tohle i z dětí?

Myslím, že děti tuhle víru v pohádku neztrácí, to bych byl zklamaný. Samozřejmě žijí v současném světě, taky jednou chtějí mít prachy, ale v pohádky věří.

Neo: Mimochodem, zneužíval jste někdy tuhle dětskou víru? Říkal jste dětem, že jestli budou zlobit, přijde si pro ně čert?

Ne, tohle jsem nedělal. Nevadí mi, když to někdo dělá, ale u mě samotného by mně to přišlo laciné.

Neo: A je to proto, že vy sám v rozhovorech říkáte, že se těchto postav vlastně pořád bojíte? Zlých draků, příšer a čertů?

(smích). Určitě jo. Já bych ve své pohádce nepřipustil jednoznačné zlo. Samozřejmě tam musí být nějaké zlo, pohádka je ostatně souboj dobra se zlem, ale mám rád, když to moje zlo je trochu jiné – třeba lidská blbost nebo něco takového.

Jiří Chalupa (72 let)

Dramaturg a scenáristy Jiří Chalupa na Světu knihy v roce 2013. Foto: Matěj Baťha/Wikimedia
• Dramaturg a scenárista České televize, v minulosti Československé televize.
• Byl prvním moderátorem původního Studia Kamarád, jehož koncept pomáhal také vymýšlet. Pořad, který proslul i díky postavičkám Jů a Hele nebo Mufa, trhal roky rekordy v popularitě.
• Je autorem scénářů k osmi pohádkám a jako dramaturg se podílel na téměř 50 filmech, z nichž většinu tvoří také pohádky. Podílel se na slavných pohádkách jako Co takhle svatba, princi?, Princové jsou na draka, Anděl Páně a Anděl Páně 2.
• Mimochodem, pohádka Princové jsou na draka s Ivanou Andrlovou a Janem Čenským se dostala do hledáčku cenzorů. „Jednou přišla přímo z ministerstva vnitra stížnost, pisatelům vadila postava Draka Šestnáctihlavce, protože těmi dračími hlavami prý autor nepochybně myslel šestnáct republik Sovětského svazu. Když jsem řekl, že ani nevím, že má šestnáct republik, odpověděli, že nemá, ale kdysi měl… Naštěstí to bylo tolik absurdní, že to muselo dopadnout dobře,“ zavzpomínal před časem Chalupa.

Neo: A udělal jste někdy pohádku, kde by dobro nevyhrálo?

To nejde. Leda by to musela být remíza, ale pak by musel být druhý díl, kde by dobro vyhrálo. Jinak by to právě bylo o ztrátě té víry v pohádku.

Neo: Takže i když jsou pohádky drsné, hrubé, tak dobro by mělo vždycky vyhrát.

Jo, jinak bychom popřeli ten žánr.

Neo: Vy máte dvě vnoučata, že?

Ano, přesně tak.

Neo: A jak velká?

Kluk můj zlatej, který se jmenuje Milan, má 12 let, na podzim 13. Říkám mu Svaťák. Od narození byl totiž úplně svatej, jak byl hodnej, a už mu to zůstalo. Holka se jmenuje Monika a té je 10.

Neo: Tak to už s nimi asi nechodíte na pohádky, že ne?

Kdyby tady byli, tak určitě řeknou, že na pohádky ještě chodí. Ale takhle – když točíme pohádku, tak je na natáčení beru, aby se podívali, to se jim líbí. Monika si pohádky i nahrává a pouští si je. U Svaťáka už to s pohádkami není takové, do jeho světa už vstupují různí youtubeři a vlivy jako Minecraft (počítačová hra, pozn. red.), ale třeba i to, že on sám chce točit vlastní videa a zkouší to.

Neo: A když vidíte, čím se baví on, čerpáte z toho třeba i inspiraci? I když tedy vím, že jste se zaměřoval na pohádky spíš pro menší děti.

To ano, ale nejenom. Zaměřoval jsem se na tvorbu pro děti, ale vždycky jsem šel naproti i větším dětem. Nemyslím teenagery, ale třeba ty kolem deseti až čtrnácti let a také rodinné filmy. Ostatně česká pohádka je rodinná, úplně nejrodinnější.

Neo: Ale inspiruje vás tedy zábava vašeho vnuka nějak?

Je to pro mě poučení, snažím se to pochopit. On mi to pouští, chodíme do různých her, tak vidím, jak to funguje. Ale všechno má stejný grund, vždycky je to nějaká hra a vlastně není tak podstatné, jestli to jsou piškvorky, nebo Minecraft. To zprostředkování je samozřejmě jiné, modernější, ale já určitě nejsem ten, kdo by říkal: To ne. Na druhou stranu jsem ten, kdo říká: Teď si to půl hodiny hraj a pak si půjdeme zakopat.

Neo: Na jaké pohádky jste s nimi chodil, když byli mladší?

Když jsme chodili do kina, tak jsme absolvovali filmy jako Jak vycvičit draka, Já padouch a takovýhle typ. Musím se přiznat, že jsme nikdy nebyli na klasických pohádkách. Já jsem navíc člověk, který málo chodí do kina. Takže vnoučata jsou prostředek, jak se do kina dostanu. Postupem času chodíme na náročnější a náročnější filmy. Jsem spokojenej.

Neo: A co si o dětské tvorbě současnosti myslíte? Jak vnímáte třeba zahraniční pohádky pro malé děti, jakými jsou Mašinka Tomáš, disneyovky a tak dále?

Zastávám názor, že hlavně je dobře, že to děti můžou vidět. Ony samy si najdou cestu k tomu, co je bude víc a míň bavit. Udělat kolem nich plot a říkat jim – tohle je pro tebe dobrý, tohle je pro tebe blbý, to je hloupý… to není správná cesta. Dítě by mělo vidět všechno. Mělo by si projít tím, že se zblázní třeba do Mašinky Tomáše, chce to vidět pořád dokola a potom přejde zase na něco jiného. Děti mají takové periody. V dítěti se to skládá. Samozřejmě ale, že se děti snažím jemně ovlivňovat a věci, které se jim líbí a nejsou to zrovna kumštýřský kousky, se snažím prokládat něčím hodnotnějším. Vzít je třeba do divadla, chodím s nimi do Ypsilonky a tak.

Neo: Sledovala vaše vnoučata Studio Kamarád, které slaví už 38. narozeniny a u jehož zrodu jste stál?

To je neuvěřitelné, že? Ale k otázce – dcera určitě ano, ta to musela sledovat, protože to ještě byla doma a já doma sledoval každý díl, protože jsem musel, měl jsem to na starost. Jednou jsem ji i vzal do studia jako dítě, které vystupovalo. A viděla mě tam jako moderátora.

Vnoučata když byla malá, tak to také sledovala. Ale dneska už ne. Občas se jich ptám, ale už to pro ně není.

Neo: A čím to je, že Studio Kamarád dokázalo dodnes přežít?

Ono se hodně proměnilo. V první fázi byl jeho princip povídat si s dětmi. Nemít je u televize, aby se na ni dívaly jako na kino, ale aby to bylo kontaktní, abychom si s těmi dětmi povídali, abychom jakoby slyšeli jejich názory, reagovali na současnost. To se proměnilo. Teď hrajou úplně zásadní roli loutky. Ony teda hrály roli vždycky, ale teď ještě víc, se stylizovanými texty a je to hravé, fantazijní a nejde už o takový kontakt s dětmi. Teď už je studio budované jiným způsobem. Vím to, ještě dnes to někdy píšu.

Muf supermuf. Generace dětí baví svými naschvály a hláškami typu: Jůheláci nekňubáci. Foto: Česká televize

Neo: A jak vám děti v začátcích na Studio Kamarád reagovaly? Psaly třeba dopisy?

Hodně. Což jsme nečekali. Na začátku jsme z pořadu nebyli ani nadšení, bylo to takové napůl, ale říkali jsme si, že to zkusíme. Nevěděli jsme, jestli to není blbost, ale ohlas by úžasnej. Pro každého televizního člověka je štěstí, když se svým pořadem zažije úspěch. Někdy je ten úspěch takový nenápadný, někdy žádný, ale tohle bylo výjimečné. Ten úspěch byl jednoznačný. Přicházely dopisy, kam jsem přišel, tak byly ohromné ohlasy ze všech stran.

Neo: V prvních letech jste Studio Kamarád moderoval. Leckdo o vás říká, že jste se stal symbolem dětství jedné generace. Berete to tak?

Je to nezasloužené, rozhodně si nemyslím, že jsem tak dobrej, ale je pravda, že mě dodnes často zastavují na ulici, v metru mladí lidé a říkají: Já jsem na vás vyrostl. A já jedněm říkám: No vždyť si to pamatuju, viděl jsem tě na tom křesle. A druhým říkám: Je to na vás vidět, to je jasný.

Jsem za to šťastnej, ale vím, že je to nezasloužený. Ohromný podíl na tom měly ty objevitelské loutky. A pak ten koncept; to, že si s dětmi někdo začal tímto způsobem povídat, vedl s nimi řeč o tom, co zažívaly… Snažili jsme se totiž být i co nejvíc aktuální. Dnes je pořadů šílené množství, tehdy jsme byli v podstatě jediní.

Neo: Jaké jste měli v 80. letech podmínky pro výrobu dětské zábavy?

Pohádek vznikalo hodně, i když jednodušších. Neznali jsme v podstatě exteriér, všechno se točilo ve studiu, ale bylo jich hodně. Podmínky nebyly špatné, lhal bych, kdybych řekl opak.

Pokud jde o politické vlivy, tak to už je jiná. Není to tak, že bychom denně byli pod tlakem, ale samozřejmě jsme věděli, že určité věci nemůžeme říkat. Vždycky bylo nebezpečí to, že kdyby někdo chtěl, stejně to mohl politicky zneužít. Mohlo třeba vadit, že jsme na straně dětí proti dospělejm.

Neo: Což ale leckomu i vadilo.

To ano. I dnes to vadí některým psychologům. Tehdy ale občas někdo vystoupil a řekl: To prostě nejde, aby Muf radil dětem a dělal si legraci z dospělých. A někteří funkcionáři strany to skutečně a vážným hlasem říkali. Tohle bylo horší než bezprostřední politické tlaky.

Neo: Je i dnes důležité stát na straně dětí?

Myslím, že je to strašně důležité. Děti to potřebují. Být na straně dětí v první řadě znamená brát je vážně, chápat je, mluvit s nimi, jako by byly dospělé. Protože ony mají stejné vjemy, žijí ve stejném světě, dýchají stejný vzduch, mají své vlastní trable a tak dále. A jestliže my jako dospěláci mávneme rukou a řekneme: Já mám své starosti, musím do práce vydělat peníze, nech mě být a neotravuj, tak to je strašný. Tím děti odhazujeme a děláme z nich někoho méněcenného, nedůležitého, a to je špatně. Brát děti jako sobě rovné, to je první aspekt toho, být na straně dětí.

Neo: Jak moc je jiné, když dnes vyrábíte zábavu pro děti oproti 80. letům? Je náročnější děti zaujmout?

Určitě je to náročnější, už proto, že mají mnohem širší nabídku. Tím nemyslím jen Déčko, jiné stanice, videa, ale myslím tím i počítače, tablety, mobily. A tato zařízení jsou právě velice kontaktní a děti se do toho strašně rychle dostanou.

Ale když já něco dělám, tak nikdy nepřemýšlím způsobem, jak na to, aby to děti zaujalo. Vždycky jde o to, aby to zaujalo mě, lidi v mém okolí a pak to zaujme i ostatní. Musím to dělat s vlastním zaujetím.

Neo: A co humor v pohádkách?

Ten je zásadní. Pohádku bez humoru snad ani neumím napsat. V pohádce musí být moudrost a humor. Jsem odpůrcem takových těch velkých romantických pohádek, kde jsou zakletý, nadpřirozený bytosti, strašidla… Chápu jejich hodnotu, ale nedělal bych je. Ale je to i proto, že se těch strašidelných věcí bojím, bál bych se ve studiu.

Neo: A co hodně efektní, trikové pohádky?

Je zajímavé, že tohle pro mě není moc důležité, ale pro děti ano. Můj vnuk když za mnou chodí a chce, abych s ním vymýšlel scénář a točil videa, tak jeho představa je plná triků. Jsou tam pasáže, kdy on vysvětluje, kde jaký trik bude, jak se budou prolínat – hraje to pro něj klíčovou roli. A já mu říkám: Hele, Godard natočil U konce s dechem na kameru z ruky a je to geniální film. Když si vezmeme kamerku, budou tam tři kamarádi, tak i z ruky natočíme úžasné věci. A on mi na to řekne: Dobrý, dobrý, dědo, ale já potřebuju tohle a tohle… Zkrátka pro děti téhle generace hrají triky mnohem větší roli než pro mě.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S hudebníkem Romanem Holým: Tiše doufám, že lidé prokouknou
» Se spisovatelem Danem Hrubým: Mýt o idylické staré dobré Praze
» S gastroexpertkou Hanou Michopulu: V jídle prosím nepodvádět!
» S architektkou Evou Jiřičnou: Kreslit do šuplíku nestačí
» S kriminalistou Josefem Marešem: Lidé jako Harry Hole u policie nejsou
» Se spisovatelem Jiřím Kamenem o fenoménu českých houbařů

Neo: Už jste s vnukem něco natočil?

Ano, ale ještě to nemáme sestříhané. On natočil video s kamarádama, takový fantasy, musel jsem mu na to pořídit zelené klíčovací plátno…

Neo: Když mluvíte o natáčení videí s vnukem, jak jste si s vnoučaty vlastně hrál?

Hodně. Oni bydlí o patro výš ve stejném domě, takže byli na dosah. Když bylo vnukovi čtyři, pět, šest let, tak to bylo absolutní. Měli jsme doma postavenou loď Narnii, ještě dneska tam máme postavených několik divadel i s oponou, která se dají osvítit. Vnuk měl doma vlak, ve kterém nás s manželkou vozil, tohle imaginární hraní hrálo velkou roli.

Neo: Když bych vzala ty současné pohádky, vy jste se podílel na natáčení veleúspěšné pohádky poslední doby Anděl páně 2. Jaká to byla práce?

Humor v ní hrál velkou roli. Dělal na ní Jirka Strach, se kterým velmi rád pracuji. Ale máte to jako se vším. U jedničky by nikdo neřekl, že to bude takový trhák. Brali jsme to normálně. Ale Jirka to výborně natočil, herci byli úžasní a lidé to bezvadně přijali. Byli na to naladěni, trefa do černého, přesně tohle lidi potřebovali.

Neo: Dvojku jste točili po jedenácti letech, že?

Ano, Jirka Strach strašně dlouho hledal cestu, jak by ta dvojka měla vypadat. Vždycky jsme se do něčeho pustili, ale pak jsme to nechali. Nebylo to ono a my to nechtěli dělat za každou cenu. Pak se vynořil nápad Marka Epsteina a zafungovalo to výborně.

Neo: A bude i třetí díl?

Upřímně to nevím. Kdybych měl říct svůj názor, který ale není vůbec relevantní, tak myslím, že ne.

Neo: Někde jste říkal, že byste si chtěl udělat pohádku Dlouhý, široký a bystrozraký. Ještě to platí?

To pohádka vzniká, ale já se na ní nepodílím.

Neo: A je nějaká pohádka, kterou byste si ještě určitě udělat chtěl?

Štíhlý Jů a zavalitý Hele z paloučku pohádek. Výtvarník Stanislav Holý se inspiroval v Sezamové ulici. Foto: Česká televize

Nemůžu říct. Jako dramaturg bych byl šťastnej, kdybych dostal námět na pohádku, která by byla jiskrná, nová a vtipná. A jako autor zatím žádnou nepíšu.

Neo: A jak vlastně hledáte náměty na pohádky? Vymýšlíte nové, nebo listujete Němcovou a Erbenem?

Bývaly doby, kdy jsme se hodně vraceli ke klasikům a hledali zapomenuté náměty, dneska už to tak ale úplně není. Spíš se snažíme o původní pohádky, nebo vzdálená pohádka na motivy něčeho.

Neo: A co jsou vaše nejoblíbenější pohádky?

Princové jsou na draka! Jak jinak. A mohli bychom jmenovat všechny moje (smích). Byly by mezi tím ovšem i pohádky Jirky Stracha, ten má šťastnou ruku a umí to nahlídnout shůry, a Karla Janáka, který má úžasný vztah k dětem.

Neo: A co staré pohádky?

Ze starých pohádek miluju Byl jednou jeden král, ta je moje nejoblíbenější. A pak Pyšná princezna, to je moje věčná klasika.

Neo: A na co se můžeme těšit? Vy děláte i ty štědrovečerní, že?

My teď děláme už jen vánoční pohádky a televize je drží pod pokličkou. Takže já nemůžu říct podrobnosti. Nicméně je to taková jakási volná adaptace jednoho kousku ze starých českých pověstí.

 

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít