Eva Jiřičná: Kreslit si do šuplíku nestačí

Je první dámou české architektury. Nositelkou Řádu britského impéria. Její práci můžete najít v Londýně, New Yorku – i ve Zlíně. Eva Jiřičná. Komunisti ji vyštvali z vlasti, kam se dnes pravidelně vrací. A navzdory renomé a celosvětovému zájmu zůstává skromná; chce, aby její projekty hlavně dělaly lidem radost. Nemá touhu postavit si „pomník“ na zelené louce. „Když už toho máte za sebou víc, zjistíte, že historie je jedna nedělitelná linka a my jsme její neoddělitelnou součástí, ať už je jakkoli klikatá. Já ráda navazuji na něco, co nám bylo zanecháno předcházejícími architekty, umělci nebo jejich klienty. Ráda se cítím součástí toho procesu, že historie někde začala, někam směřuje a já jsem její malý dílek.“ Kam tedy vlastně směřujeme?

Chladné sklo a tvrdý beton. To jsou materiály typické pro díla světově uznávané architektky Evy Jiřičné. Ona sama taková není. Působí křehce, mluví tiše, o svých slovech přemýšlí. A nerada vynáší tvrdé soudy. „Mě by zajímalo, zda mohli architekti těchto projektů vůbec stvořit cokoliv jiného než sedlovou střechu,“ odpoví na otázku, zda o špatném českém vkusu svědčí rozrůstající se satelitní městečka.

Nejvíc do úzkých ji dostanete, když se zeptáte na stavbu, která je podle ní v Česku nejkrásnější. „Nejhorší jsou vždycky superlativy. Jeden den se vám líbí víc něco a druhý něco jiného. Člověk sám dorůstá. Když jsem studovala, tak secese byla pro mě nejhorší architektonický styl, protože je příliš zdobná a mě učili minimalisti. Ale když dnes vidím Obecní dům, tak každý detail je propracovaný. A hlavně vidíte i za tu stavbu, jak se vyvíjel ten konkrétní styl, z čeho vycházel…,“ začne obšírně a vy ztrácíte naději, že by dospěla k jediné budově. Ale nakonec se projeví jako správná rodačka ze Zlína. „To, co vytvořil Tomáš Baťa díky tomu, že si přizval nejlepší architekty, bylo úžasné. A pokud bych musela vybrat jedinou budovu, tak zlínský Památník Tomáše Bati, který vznikl po jeho smrti, je pro mě jednou z nejgeniálnějších staveb, která ve své době neměla ve světě obdoby,“ říká dáma, která tvrdí, že nostalgii nepropadá, ale že si ji užívá.

Neo: Většinu času trávíte v Londýně a do Prahy sice často, ale jen dojíždíte. Je nějaké místo, kam vždycky zajdete, protože je pro vás zamilované?

Víte, že ne? Já se snažím přijet vždy na celé dva dny, aby to stálo za tu cestu. A pak jsem v jednom kole. Většinu času jsem v kanceláři, nebo jedu někam udělat prezentaci nového projektu, jako teď do Frýdku-Místku. Takže čas na návštěvu zamilovaných míst nemám. To bych mohla dělat, kdybych se jednou dostala do stavu, kterému se říká penze. Třeba pak budu chodit po svých oblíbených místech.

Ale mám je. Jsou většinou spojená s nějakou vzpomínkou. Někde jsem si hrála s tatínkem, jinde jsme objevovaly Prahu s mojí kamarádkou. To jsme mimochodem dělaly tak, že jsme četly Staré pověsti české a pak se šly podívat, jestli se to místo v nich popsané dá ještě objevit.

Ale asi nejraději to mám na Letné. My jsme tam bydleli. Chodila jsem na Letenskou pláň, kde stál cirkus, krmit zvířata. Ten pak vyhořel a za zpěvu budovatelských písní „tak už máme, co jsme chtěli“ se pláň přebudovávala. A pak nás v roce 1951 vystěhovali. Tehdy ministerstvo vnitra zabíralo tamní byty pro své lidi, aby to měli blízko. A náš byt se jim hodně zamlouval, protože jej zařizoval můj tatínek, který byl také architekt. Využili tehdy chvíle, kdy byla moje maminka v porodnici s bratrem. Přijeli s náklaďáky, a co se jim nehodilo, odvezli. Mě a sestru si k sobě vzala babička, a pak jsme dlouho vlastně nebydleli nikde. A přes to všechno je pro mě Letná nejhezčí. Moc ráda se tam vracím, protože miluju tamní výhled na Prahu, byť tam pak zacláněl Stalin.

Neo: Ten je naštěstí pryč a krásný výhled na panorama Hradčan zůstal. Ten obdivuje snad každý, kdo do Prahy zavítá. Ale to je věc, která tu stojí skoro stovky let. Je tu nějaký dům, budova, kout, která podle vás stojí za to a jejíž věk se nepočítá na staletí?

Já když studovala, tak mě učili profesoři, kteří byli součástí českého funkcionalismu a konstruktivismu, tedy do meziválečné epochy. Třeba Jaroslav Fragner, který postavil palác Dunaj na Národní třídě. Nebo krásné budovy dalších architektů na Václavském náměstí, než je zničili. Teď je to katastrofa. Ale byla to nádherná přehlídka starých a nových budov. Dům Baťa nebo Bílá labuť, to byly nádherné ukázky pokrokového architektonického myšlení. Z období funkcionalismu má Praha velké množství krásných budov, které naneštěstí byly zničeny až po komunismu, než začal být Památkový ústav schopen zkázu zastavit. Ukázkovým příkladem toho, jak poničit krásnou budovu, je Darex přímo na Václavském náměstí. Je to pro mě vlastně strašně bolestné o tom mluvit.

Neo: A co budovy, které vznikají dnes?

Staví se docela hodně – byty, kanceláře –, třeba na Žižkově. Ale to jsou věci, které architektonicky nemají žádnou hodnotu. Do dějin architektury určitě nevstoupí. Myslím si, že je to i tím, že komunismus zničil několik generací architektů. Oni se začali učit, jak na to, až po roce 89. A druhá věc je, že systém povolování staveb a ochrana památek je takovou svěrací kazajkou, že se tu těžko něco pokrokového tvoří. Takže když někdo přijede do Prahy a chcete mu ukázat něco neotřelého, tak ho vezmete k Tančícímu domu, a pak ho vezmete k Tančícímu domu, a nakonec ho vezmete k Tančícímu domu.

Ale nechci být jen pesimistická. Je fůra věcí, které jsou takzvaně dobré. Ale nad hranicí průměrnosti nevyčnívá nic.

Neo: Vyčnívají ale budovy na Pankráci a kvůli nim nám UNESCO hrozí, že vyjme Prahu ze svého seznamu kulturního dědictví…

Já tomu moc nevěřím. UNESCO se dívá na věci velice logicky. Já se potkala s několika představiteli této organizace. Určitě se nedívají na moderní architekturu jako na zlo. Jim nevadí, když je budova vysoká nebo moderní.

Když byla soutěž na novou budovu Národní knihovny, kterou nakonec vyhrála takzvaná Chobotnice Jana Kaplického, tak v té komisi se mnou seděla německá architektka jako reprezentantka UNESCO. A ta byla velmi dlouho proti Kaplického projektu a důsledně proti němu hlasovala. V poslední fázi najednou hlasovala pro Kaplického. Já se jí pak překvapeně ptala, co se stalo, co se změnilo. A ona mi řekla: „Já jsem o tom přemýšlela, chodila každý večer Prahou, pozorovala ji. A pak jsem si řekla, proč by Praha vlastně nemohla mít jednu legrační moderní budovu.“

Takže když slyším, že nám UNESCO něčím hrozí, tak tomu moc nevěřím. Podle mě jde spíš o to, kdo s kým mluví. A jestli si to umí vzájemně vysvětlit. Nechci nikoho osočit, ale překvapilo by mě, kdyby jim skutečně vadil Pankrác, který se památkové zóny vlastně vůbec nedotýká.

Neo: Vy jste řekla „legrační budova“. Tedy něco, co by narušovalo tradiční architekturu. Je to něco, čeho se my v Česku bojíme, a lpíme si možná nostalgicky na konzervativních stavbách?

Víte, když já přišla před 50 lety do Anglie, tak to byla, co se stavitelství týče, nejkonzervativnější země vůbec. Můj první projekt byla dvoupatrová budova na břehu Temže. A museli jsme z ní tehdy udělat jednopatrovou, protože zazněl názor, že vyšší by mohla zakrývat výhled na katedrálu svatého Pavla. A na tu jsou tam extrémně pyšní. A když se podíváte na Londýn dnes, tak je skoro jako New York. Plný moderních vysokých budov. A rozhodně to neškodí starému Londýnu, který kvůli tomu nezanikl, naopak. To se podařilo díky mladší generaci, která nebyla tolik konzervativní. Zkrátka společnost se postupně vyvinula. Někomu to může být líto z nostalgických důvodů, ale málokdy potkáte někoho, kdo by řekl, že Londýn je ošklivé město. A takový vývoj snad nastane i u nás. Stačí pochopit, že čas můžete zastavit jen na malou chvilku. Jinak každé město je jako kynuté těsto. Ono kyne, a i když se ho snažíte nacpat zpátky do hrnce nebo sudu, tak vám vykyne na jiné straně.

A Praha je teď právě na začátku toho pochopení. S novým metropolitním plánem se zdá, že se trochu pootvírají dveře modernějšímu uvažování.

Příkladem, že to jde, je třeba Karlín. To byla příšerná část Prahy. Pak ale přišla povodeň a z místa, kam nikdo nechtěl zavítat, je moderní čtvrť. Teď je jen třeba přijmout fakt, že to musí jít i bez té potopy.

Neo: Je to opět jakási daň za 40 let totality, že jsme nejenom neměli prostor pro architekty, ale sami jsme si neměli jak vypěstovat nějaké architektonické cítění?

Určitě to je jedním z faktorů. Ono tehdy jsme si spíš všichni přáli, aby se nic moc nebudovalo, protože to, co vznikalo, za moc nestálo. Třeba takový hotel Internacionál, kdyby padl, tak neuroním ani slzu. Já když tam procházela interiéry, tak to pro mě byla čirá hrůza. Ale jsou lidé, třeba mladí studenti architektury, kteří si myslí, že to je to pravé. A byla by škoda, kdyby se nám všem líbilo totéž.

Jenže když se nic moc nestavělo, tak se architekti neměli na čem učit. A učíte se jen na dokončeném projektu. Když si kreslíte do šuplíku, moc se neposunete. Zároveň když se nestaví zajímavé stavby, tak se to nenaučí ti další – stavitelé, statici, dodavatelé a tak dále. Celý ten mechanismus byl rozbitý a dodnes se dává dohromady.

A druhá věc je, že stará Praha byla po celou tu dobu jediná hodnota, kterou jsme měli. Proto se jí mnoho lidí zarytě drží i dnes. Já samozřejmě nic ničit nechci, ale každé město musí mít možnost se rozvíjet, jinak umírá. A byla by velká škoda, kdyby se z Prahy stal jenom skanzen pro příští generace.

Neo: Přesto v řadě lidí nostalgie po těch časech přežívá. Vy jste řekla, že pro Internacionál byste neplakala, ale našla byste nějakou stavbu z té doby, která přece jen byla zdařilá?

Když si odmyslím ten příšerný bazén, který byl k němu přistavěn, tak hotel Intercontinental na Dvořákově nábřeží a na něj navazující hotel President. To je vidět, že tam byl schopný architekt. Nebo třeba obchodní dům Kotva byl ve své době velmi cenný. Dnes jen sešel časem a použitím.

Takže ne všechno bylo špatně. Ale budova Federálního shromáždění vedle Národního muzea nebo Nová budova Národního divadla… to jsou naopak věci, pro které by mi slza vážně neukápla.

Neo: Už jste zmínila Kaplického chobotnici. Teď se mluví o vzkříšení tohoto projektu, že by měl přece jen, byť v upravené verzi, vzniknout. Jak se na to díváte vy?

Já se domnívám, že ten projekt byl udělán v určité konstelaci, politické, společenské, historické. Udělal jej na Letenské pláni a první náčrt toho „oka nad Prahou“ vznikl v době, kdy na Hradě byl Václav Havel, kterého Kaplický velmi obdivoval. A to oko se dívalo právě na Hrad.

A hlavně byla to knihovna. Teď se mluví o tom, že by tam Národní knihovna něco možná skladovala, ale má mít více účelů. A to je velmi obtížné. S tím projektem by se dalo pracovat, pokud by to skutečně měla být knihovna, na tom samém místě. Problém je ten, že si málokdo uvědomuje, že vyhrát soutěž je jen začátek trnité cesty. To je jako s šaty. Když si koupíte látku a uděláte si výkres, jak mají vypadat, tak to je jako vyhrát architektonickou soutěž. Ale při šití změníte tu šev na rameni, tu délku sukně a někdy i víc, když zjistíte, že látka pracuje jinak, než jste čekali. Kdyby teď na tom Kaplický se svou kanceláří pracoval, bůh ví, jak by to vypadalo. Třeba by to vypadalo přesně tak, anebo by se budova zásadně měnila.

A další otázkou je, kdo to zaplatí. Musí to mít jasného investora, který bude připraven na to, že cena, která tehdy byla v projektu, už vůbec nemusí odpovídat realitě.

Já bych Praze velice přála, aby se takový moderní projekt zrealizoval, ale je otázkou, zda by se s tím ztotožnil Jan Kaplický a zda se toho ujme někdo seriózní, aby se to povedlo.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Mikulášem Kroupou o ztrátě paměti a zlu, které napáchali komunisté

» S Italem Carminem Rodi Falangou o tom, jak poznal Čechy

» S finančníkem Gabrielem Eichlerem: Dá se stát řídit jako firma?

» S Ivanem Kralem o posedlosti hudbou

» S hokejovým trenérem Jandačem: Proč už nejsme špička

» S mecenášem Janem Školníkem o obnově Broumovska

Neo: Bylo by to možná i trochu nostalgické. Propadáte vy sama někdy nostalgii?

Já jí nepropadám, já si ji užívám.

Neo: Já se ptám proto, že vy jste řekla, že raději pracujete se starobylými domy, ke kterým dotváříte nové stavby. V čem je to pro vás lákavější než stavět na zelené louce?

Když je člověk mladý a vyjde ze školy, tak si myslí, že může změnit svět tím, že postaví novou budovu na zelené louce a všichni tam budou chodit a obdivovat ji, jak je to unikátní dílo. Když už toho máte za sebou víc, tak zjistíte, že historie je jedna nedělitelná linka a my jsme její neoddělitelnou součástí, ať už je jakkoli klikatá. Já ráda navazuji na něco, co nám bylo zanecháno předcházejícími architekty, umělci nebo jejich klienty. Ráda se cítím součástí toho procesu, že historie někde začala, někam směřuje a já jsem její malý dílek.

Neo: Je pro vás rozdíl tvořit pro malé město nebo pro velkou metropoli?

Není. Vždycky je to úkol a vždycky jde o lidi. Jestli jsou z velkoměsta, nebo z vesnice, je jedno. Všichni si zaslouží, aby se jimi někdo zabýval a udělal pro ně to nejlepší, co je v jeho silách. Zadání se může lišit podle velikosti, ale odpovědnost je stejná. A na konci je vždy jediná věta, a to, jestli jsem schopna těm lidem, pro které je stavba určena, přinést radost.

Neo: Platí při tom zadání, o kterém mluvíte, že jednou z našich národních vlastností je touha nevyčnívat? Tak nás totiž často hodnotí cizinci, kteří zde žijí…

Já mám pocit, že to je spíš u veřejných staveb a týká se to těch, kteří je schvalují. Nechtějí, aby něco moc vyčnívalo nebo vybočovalo, protože obhájit si to je velká zodpovědnost.

Neo: A jaký podle vás máme my Češi k architektuře vztah? Vycházím z takové drobnosti. Když vyjedete za hranice na západ nebo Pobaltí, tak graffiti nenajdete na historických opravených budovách… zdobí industriální stavby nebo zříceniny…

To podle mě opět souvisí s komunismem, kdy byli všichni proti všemu. A zůstává to v nás, že všechno je špatně a je proti tomu třeba bojovat. Tady když sednu na letišti do taxíku, tak hned mi taxikář začne vyprávět „paní, tady to stojí za houby, jeden den prší, jeden den fouká vítr, jeden den je vedro, paní, to je blázinec…“

Každý národ má svoje. Třeba v Americe je to druhý extrém. Všecko je úžasné. Podle nich Donald Trump zastavil jadernou válku, byť vůbec nehrozila. A když vás poprvé potkají, hned vám povyprávějí, v čem všem jsou dokonalí. Tady v Česku je to opačně, tady se dozvíte, co vše je špatně.