Ivo Pospíšil: Čerta je třeba si držet od těla celý život

Ivo Pospíšil patří mezi nejvýznamnější postavy českého undergroundu. Pohyboval se v okruhu kapel Plastic People a DG 307, následně založil a řídil kultovní skupinu Garáž. Restartoval kariéru Ivana Krále, kterému dělal manažera. Po roce 1989 zakládal v Praze legendární klub Radost FX. Posledních deset let pouští muziku jako Tea Jay Ivo. Hraje hudbu padesátých a šedesátých let, hlavně černošský rock ‘n’ roll. Jak říká: „Nabízím lidem cestu ke kořenům, kdy hudba ještě měla sílu.“ Odemykáme rozhovor z letního speciálu Neovlivní.cz.

 

Sešli jsme se v Klukovicích na západním okraji Prahy. Jen kousek od místa, kde máma Ivo Pospíšila provozovala hospodu Na Zavadilce. Tam to za komunismu všechno začalo. Paní Pospíšilová dovolila Ivovým kamarádům z The Plastic People of the Universe Na Zavadilce koncertovat a tím začala i synova cesta k muzice.

Neo: Když se ohlédnete, máte na to období jen hezké vzpomínky?

Myslím, že určitě. Těžší chvíle člověk rychle zapomene a ty lepší zůstanou. Navíc jsem dospíval, bylo mi čtrnáct, patnáct a snil jsem o tom, že bych chtěl mít jednou holku, s kterou bych tu strávil zbytek života. A měl jsem pocit, že s tou hudbou by to bylo nějaké snazší. Hudba mně vlastně ukázala smysl života a cestu.

Neo: A to je?

Pro mě to je objevování hudby. Pořád ji studuji, snažím se ji maximálně cítit a to, co cítím, poslat dál. K lidem, kteří se k tomu normálně nedostanou. A zároveň aby to byla zábava, aby to bylo příjemné, aby se lidi u toho smáli a tancovali.

Neo: Říkáte sice, že objevujete, hledáte. Ale tehdy na samém začátku jste se sám nasměroval do undergroundu díky lidem, kterými jste se obklopil. Co vás na nich přitahovalo?

Bylo to v době, kdy nastupovalo dost těžké temno, a já jsem potkal lidi, kteří to ustáli. Když stáli na té křižovatce, nějak se rozhodli. Mohli se ostříhat, změnit název kapely a hrát dál, což by třeba takový Mejla (Hlavsa, legenda undergroundu, spoluzakladatel Plastiků, pozn. red.) hrozně chtěl. Ale přece jen ty vlasy a změna jména… Tak se rozhodli, že si půjdou svojí cestou.

Neo: Že neuhnou…

Tak. Pro mě to bylo velmi inspirativní, nasměrovalo mě to vlastně na zbytek života. Už jsem měl základ v rodině, kdy děda byl v sociální demokracii a taky neuhnul. Ke komunistům nepřestoupil. Matka byla taky dost ostrá. Na mojí vojenské přísaze si při Internacionále v první řadě sedla. Všichni stáli a koukali. Takže zaprvé to bylo trochu v rodině, ale tihle kluci jako Mejla, Zajíček a Brabenec (Pavel Zajíček a Vratislav Brabenec – další klíčové postavy undergroundu z Plastic People, pozn. red.) mě natolik inspirovali, že jsem si řekl, s nimi chci být, to je ta moje smečka.

Neo: Ono vám to vydrželo do dneška, že?

Bohužel… (smích). Čerta je třeba si držet od těla celý život. Stejně jako jsem za minulého režimu od kamarádů nepřijal pozvání pro Garáž na Rockfest, tak jsem nedávno odmítl pozvání od jiných kamarádů na dýdžejing vánočního večírku PPF. Závěr je pro mě ten, že sice pouštím největší pop padesátých let, ale v této zemi to je stále underground.

Neo: Čím to je?

Ivan Král na to říkal, že to je nedostatek základního vzdělání. Ale základní vzdělání v Americe znamená, že lidi si písničky, který já pouštím, zpívají se mnou. A tady je to o tom, že je ti lidé nikdy neslyšeli. Takže těch čtyřicet let, kdy tu vládli komunisti, většina národa nehledala, nechodila na burzy a nesnažila se vysledovat trendy v muzice. Ale abych byl upřímný, u nás to občas taky bylo o náhodě. Koupili jsme si třeba desku Velvetů a mysleli jsme si, že Velvet Underground je program. Program opozice vůči establishmentu a teprve po roce 1990 nám docvaklo, že to vlastně byla z nouze ctnost. Že oni taky chtěli prachy, chtěli být komerčně úspěšní, ale nepodařilo se jim to a Andy Warhol byl zase natolik chytrý, že to dokázal přetavit v úspěch. To bylo geniální. Bohužel taky díky Andymu ale lidi už dnes dostávají návody k tomu, co mají dělat, místo aby hledali. On to tak těm lidem připravil.

Neo: Jak to myslíte?

Třeba ty jeho plechovky, které znali ze samoobsluhy. Nesnažil se je nutit k přemýšlení, usnadnil jim to. Našel tu cestu, aby svoje produkty snáz dostal k lidem.

Neo: A to je špatně?

Myslím, že ve finále ano. Protože pokud člověk není dost silná osobnost, aby to bral jen jako informaci, ale bere to jako návod, tak se dostáváme k té nejhorší věci, která teď probíhá. A to je změna vnímání lidí. Před pádem komunismu a před tím, než se sem nahrnula spousta věcí a informací, většinou zbytečných, tak si všeho vážili. Všechno vnímali daleko intenzívněji a hlouběji.

Když jsem si koupil na burze desku za tři stovky, co jsou dnes tři litry, dalo by se říct, sešli jsme se nad ní všichni. Poslouchali ji, koukali, co je na ní napsáno, čuchali jsme k ní. Byl to svátek a byl to svátek informace. Z té desky člověk všechno věděl, vážil si jí. Navíc ty informace měly čas dozrát, než sem přišly. Když se něco v Americe stalo, došlo to sem se zpožděním a vnímal jsi to jinak.

Dnes je doba zrychlená kvůli penězům. Jde o to, abys moc nepřemýšlel, v obchodě máš všechno ve výši očí, někdo to na tebe hrne a člověk hraje košíkovou a hází to do koše. A to je přesně to, co máš dělat: Nemáš nad tím moc přemýšlet. Lidi, co moc přemýšlí, nejsou dobrý pro nákupy.

Neo: Ani pro politiky.

To je další věc. Když se mě někdo ptal, koho budu volit, a já mu řekl koho, tak na mě koukali jako na blázna. Volím Kalouska, celou dobu. Nenechal se od Babiše koupit, ale hlavně: Když nevíš, koho volit, podívej se, kdo ti vadí nejvíc. A pak, kdo nejvíc vadí jemu. Vol toho druhého, který nejvíc vadí tomu zlu, a máš to vyřešené.

Neo: Pár lidí z undergroundu, které jste znal, do politiky po roce 1989 vstoupilo, nebo se o to pokoušeli. Sváťa Karásek, František Stárek alias Čuňas. Vás to nelákalo?

Ne. Měl jsem na paměti to, co říkal děda: drž se od politiky dál. Pro mě tak byla sranda dívat se na ty kluky, jak je to změnilo.

Neo: Muzika vás také přivedla do titulků ke třem filmům. Jeden z nich byl Cabriolet, kde hrál syn Magora (Martina Jirouse, další významné postavy undergroundu, pozn. red.) Tobiáš. Jak jste se k tomu dostal?

To bylo v době, kdy jsem byl manažerem Ivana Krále a hrál jsem za ním na baskytaru. Přišel za mnou Tobiáš a říkal, že by chtěli hrozně hudbu od Ivana Krále a nejlépe, aby si tam taky zahrál. Ivan do toho chtěl jít, tak jsme do toho šli. Točila se tam pak nějaká scéna v klubu a jim se hrozně líbilo, jaký mám předkus, tak mě tam natočili. A já se na to, ani na ten film nepodíval. Kvůli sobě.

Neo: Vy jste nikdy nestál v první linii, nejste tak širší veřejnosti známý, ale váš dopad byl mnohdy větší než těch z první řady. Založil jste kultovní Garáž, z Tonyho Ducháčka udělal rockovou hvězdu, restartoval jste kariéru Ivana Krále, po listopadu 1989 jste otevíral rockový klub Radost FX. To je záměr, stát vzadu?

Asi ano. Mě si dokonce nikdo ani moc nepamatuje z koncertů. Dopředu jsem se nikdy necpal, raději jsem věci řídil, organizoval a skládal dohromady za ty, co měli sílu stát vepředu.

Neo: A co je těžší? Jít s kůží na trh, nebo celý ten cirkus uřídit?

Nevím, jaká je ta váha. Já prostě cítím, že moje síla je v propojování myšlenek a lidí. Že jsem ten bod, kde se ti lidé potkávají a kde rozkvete něco dalšího, jak říkala Aneta Fárová, moje kamarádka.

Neo: To vás vážně nikdy nemrzelo, že vám fanynky nebudou házet na hlavu kalhotky?

(smích) … ne. Já to vůbec nepotřebuju. Když teď pouštím hudbu, potřebuju vidět, že ji ty holky cítí, že to funguje, že to s nimi hejbe a ony tancují. To je dokonalé. Od toho se odvíjí to, že dojde k okamžitému propojení a já vím, co tam dát dalšího, aby se to rozvíjelo, to je bezva. Při pouštění muziky je člověk každý večer před někým jiným, musí hodně makat, aby ho přesvědčil, že i když to nikdy neslyšel, že to je v pořádku a že to cítí. Je to docela honička. Ale dobrá. A když máš kapelu, stačí ti pár hitů, mezi to dáš nějaký hloupý písničky, lidi přijdou na ty hity, dostanou je a mezitím si poslechnou něco dalšího, zatleskají a odejdou. A je to vyřešený. Není tam žádný problém. Akorát to chce nějaký čas, než se dostaneš do pozice, že lidi znají třeba Muchomůrky.

Já jsem si zkrátka celý život skrze ty nové věci, kapely, udržoval osobní svobodu. Přitahovalo to k nám další lidi, mladé umělce a nabalovalo se to na sebe…

Neo: Takže primárním hnacím motorem tehdy nebyl vzdor proti režimu, ale snaha uchovat si osobní prostor, osobní svobodu?

Pro mě určitě.

Neo: Ale ta politika se do toho nakonec stejně namíchala, ať jste chtěli, nebo ne. A to skrze proces s Plastiky.

To byl historický zlom. Tehdy novináři ze Západu, kteří hledali témata, zjistili, že tady je kapela The Plastic People of the Universe, o které by mohl být dobrý článek. A když se začali stahovat k Plastikům, tak samozřejmě začali přitahovat i pozornost estébáků. A ti to měli nastavené tak, že tě do určité míry jenom sledovali a zapisovali si. A v jednu chvíli někdo řekl: tak a teď už představují velké nebezpečí a mají velký vliv, tak to posuneme do dalšího paragrafu.

Mě to taky jednou potkalo. Měl jsem ale kliku, že Petr Hlinomaz (hudebník z Garáže, pozn. red.) odjel pryč a kapela se na půl roku zastavila, takže mě estébáci vrátili do toho pozorování. Plastici takovou kliku neměli. Navíc i politici-osmašedesátníci v tom jejich procesu viděli určitou příležitost ke zviditelnění a vznikla Charta 77. A bylo rozhodnuto, že Plastici jsou za tou hranicí, co fízlové unesou, a půjdou do nich natvrdo. To byl ten okamžik, kdy se to zvrhlo z bigbítu a tancovaček do politiky.

Neo: Ale i v undergroundu se děly věci zvenčí těžko pochopitelné. Jako třeba když vám kamarádi Mejla a Pavel Zajíček dali vybrat mezi rock ‘n’ rollem a undergroundem. Mysleli to vážně?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S fotografem Karlem Cudlínem o tom, jak se pozná dobrá fotka

» S polským spisovatelem Mariuszem Suroszem o českých Pepících

» S novinářem Josefem Klímou o potřebě křičet zlo

» S publicistou Jiřím Černým o hudbě a o radosti

» S herečkou Marthou Issovou o svobodě, občanských postojích a protekci

» Se zpěvákem a textařem Davidem Stypkou o úctě, školách a strachu

» S výtvarníkem Davidem Černým o umění a kokotinách

Já myslím, že Mejla s Pavlem se tehdy tak trošku pasovali do pozice inkvizice. Z nějakého důvodu jim začalo vadit, že jsem kromě dégéček hrál víc rock ‘n’ roll, měli jsme tehdy kapelu Old Teenagers. Vadilo jim to, i když jsem tam tehdy hrál s Kabešem z Plastiků.

Neo: Proč jim to vadilo? Že to byla moc rozjuchaná hudba na tehdejší temnou dobu?

Že to bylo moc veselý, na jejich vkus. Pamatuji si, jak se jednou fotila pozvánka na nějakou akci a já jsem se tam usmíval. Když to bylo hotové, pustili se do mě, že to nejde, abych se smál. Byla to šílená doba, která se projevovala na lidech na obou stranách barikády.

Neo: Štvalo vás to?

Já jsem si říkal, že to je jejich cesta. Ale že s ní nechci mít nic společného.

Neo: S Mejlou jste nakonec vedle sebe prožili třicet let, byl vaším blízkým přítelem. Takže to nebylo tak horké…

Ne. Pořád probíhal vývoj. Tehdy jsme se vzdálili, ale pak jsem nás dal dohromady. Po roce 1980 jsem založil Garáž, pro kterou Mejla skládal a se kterou později hrál. Díky tomu, že byl slavný, dostával singly ze Západu, půjčoval mi je, takže jsme to pak už neřešili. Ale je pravda, že když mi tehdy dali vybrat, měl jsem pocit, že kariéra a přátelství s touhle partou skončily. Bral jsem to tak, že když Mejla se Zajíčkem řeknou: běž, tak jdu a je konec světa. Velkou depku jsem z toho měl. Pomohla mi tehdy Kamila Ženatá (multimediální umělkyně, pozn. red.), kterou jsem tyhle dny zrovna někam stěhoval, a říkal jsem jí, jak jsem v prdeli, a ona na to: „Oni to mají zkrátka jinak. Překážíš v té smečce, jsi silnější, máš čas vystoupit a jít si svojí cestou. Ve smečce jsou lidi, kteří tu sílu nemají. Jsou tam lidi, kteří potřebují smečku, potřebují slyšet, co mají dělat. A to ty nejsi.“

Neo: Ale to není problém jen totalitních režimů. Do značné míry to máme i dnes, kdy lidé chtějí, aby jim někdo říkal, co mají dělat. Překvapuje vás to?

Vůbec. Je to vidět dokonce víc než dřív. Protože svět ovládají peníze, lidi typu Babiš, který je docela moderní člověk, má přátele na své úrovni v zahraničí, jenomže rozdíl je v tom, že tam je trošku jiná kultura, jiná pravidla. Tady ta pravidla nebyla při jejich stanovování dost silná a můžeme se jen dohadovat, čí lobbisté za tím stáli. Dneska prostě rozhodují peníze, a aby je lidé u moci získali, potřebují, aby lidé-voliči méně přemýšleli. Aby nebyli osobnostmi. Aby šli a nakoupili. O nic jiného nejde.

Neo: Co těm lidem, kteří chtějí být manipulovaní a ovládaní, chybí? Proč to tak mají?

Nechybí jim nic. Oni jsou takhle spokojení, že za ně někdo přemýšlí, protože to je pohodlnější a nemusí nic řešit. Přemýšlení a stavění se do nějaké pozice je namáhavější. Navíc na venkově dost lidí pracuje ve firmách z holdingu. A je to ve finále Babiš, kdo jim dává peníze, takže k němu mají jiný vztah než Pražáci. Spousta z nich se na to kouká v duchu hesla: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Hodí mu hlas a neřeší to.

Je mi to líto, ale už mě to neštve. Pro mě je důležité pěstovat si svůj svět, své přátele, opečovávat je, opečovávat partnerku, dítě a zbývající svět se mi vzdaluje. Beru to, mají to takhle, je to jejich cesta, ale já ji nezměním. Maximálně můžu tak jednou za čtyři roky jít a hodit to tam Kalouskovi, ale to je jediné. Zbytek je kšeft těch lidí v politice. Já si radši budu hodinu hledat další hudbu, kterou někoho potěším. To je pro mě daleko důležitější, než abych se angažoval v politice.

Neo: Nevyčítá vám takový postoj vaše okolí?

Musím se přiznat, že s tím dost narážím. Třeba Kamila Ženatá je velká aktivistka. Chodí na všechny demonstrace a tlačí mě a já říkám: jo, Kamilo, ale já jsem si to odházel v devětašedesátým. A nezměnilo se nic. Naopak. Nejhorší depka přišla s tou normalizací. Takže to mám tak, že to, co mám udělat, udělám, ale na ten Václavák nejdu. Já tam už nešel ani v 89.

Neo: A není to stejné, jako když jsme dřív jezdili na ty chalupy, pěstovali rajčata, a co se děje za vraty, nás nezajímá?

Ne ne, to už jsem vyspělejší. To už mám za sebou. Je to o tom, že jak stárneš, tak cítíš, že potřebuješ míň lidí, míň věcí. Je to o tom léčení se doma. Můj domov je moje léčebna.

Neo: Nestýskalo se vám někdy po tom předlistopadovém období, té pospolitosti v undergroundu?

Po tom období ne. Ale chybí mi to, že jsi doma, zazvoní ti někdo na zvonek u dveří a tam stojí přátelé s flaškou. To mi chybí. To už se opakovat nebude. Už to vlastně ani není možné, není to zvykem. Doba a čas se posunuly. Odešlo to na Facebook, na internet, odlidštilo se to. Lidé se mají potkávat a nepotkávají se. Někdo jim tu možnost vzal.

Neo: Tu možnost přece mají vždycky?

Ale oni ji nechtějí. Jsou na to pohodlný, nebo mají představu, že mají spoustu jiných věcí na práci a na tohle už najednou nemají čas. Vlastně se lidi vzdali svého lidství, protože k tomu patří to zazvonění u dveří a ta nečekaná návštěva. Nečekaná radost. Teď se ta radost připravuje a většinou to nedopadne.

Neo: Dnes vám radost přináší muzika, kterou lidem pouštíte. Napsal jste s Vladimírem Juráskem knihu, která byla okamžitě rozebraná…

… a teď chystáme s Juráskem scénář. Je to o dvou klucích z hudebního prostředí, odehrává se to před listopadem 1989. Oba hrají v androšský kapele, jeden je ale spíš vekslák a druhý spíš androš. Toho veksláka z kapely vyhodí, protože zaskočil za někoho v Televizním klubu mladých. Tomu androšovi se to nelíbí a jde s ním. Založí si novou kapelu a současně pomáhají zahraničním novinářům, kteří sem v té době začínají jezdit. Povede se jim pro jednoho z nich domluvit rozhovor s Havlem a ten „zážitkový“ byznys se jim rozjede. Nakonec sem přijede francouzská novinářka, oni už to mají celé vytuněné, a ona jim na oplátku nabídne smlouvu na vydání desky ve Francii. Do toho přijde listopad 89, oba kluci sedí někde pod Letnou, pod nimi jde průvod demonstrantů. Zavání to davovostí a jim se hroutí svět, takový, jaký ho znali. A jeden druhýmu říká: „Nechtěl bych být v kůži Heleny Vondráčkový nebo Michala Davida, Češi neodpouštějí. Víš, co udělali Mandlový a Burianovi po druhý světový.“ A takhle má ten náš film skončit. Lidi, co sedí v kině, ale vědí, že to takhle ve skutečnosti nedopadlo. Že to zlo vyhrálo.