Kosatík, Povýšil, Jiřičná, Holý, Pfleger. Rozhovory na Neovlivní.cz

Po celý loňský rok jsme Vám na Neovlivní.cz přinášeli nejen odhalení a kauzy z politiky a byznysu, ale také rozhovory s lidmi, kteří podle nás mají co říci. Tady je přehled těch nejčtenějších.

 

• Roman Holý: Holt si to musíme odžít.

Jeden muzikantský magazín ho před lety označil za strůjce i strojvedoucího nejlepších českých porevolučních kapel. Úspěšný byl tehdy, stejně jako dnes, kdy má Roman Holý v kalendáři termíny na příštích sto dvacet koncertů. Přesto říká, že to, co teď prožíváme, je nejtemnější období novodobé historie. A že ho současná politika, abychom citovali doslova, pěkně sere. Kazí večírky.

Jak říká: “Není cesta, to se musí odžít. Myslím si, že někoho přesvědčovat je zcela slepá ulice. Je to velmi citlivé téma, každý má svaté právo na to, zvolit si, co uzná za vhodné, to já naprosto respektuju. Ani mě by fakt nebavilo, kdyby se mně kdokoli s jiným smýšlením pokoušel sdělit, že jsem vedle jak ta jedle. Já jen tiše doufám, že lidi určitý věci prokouknou a pochopí…” Rozhovor si můžete přečíst zde.

• Insider: Prostě to rozkopeme.

Jestli nějak vypadá peklo, tak asi hodně podobně jako posledních pár měsíců na českých silnicích. Hodiny strávené v uzavírkách na dálnicích. Nebezpečná zúžení. Ulice měst rozkopané tak, že se i místní v systému objížděk ztrácejí. Opravy úseků, které se opravovaly před nedávnem. Jako by nám to politici dělali naschvál. Pořídili jsme unikátní rozhovor s člověkem, který poodhaluje, jak vlastně takové „peklo“ v útrobách politiky a úřadů vzniká. A proč.

Roky se pohybuje v zákulisí politiky a státních zakázek. Dívá se zákonodárcům i úředníkům pod ruce, když chystají opravy silnic a dálnic. A ví, proč jsou politici schopni zavřít jednu a tu samou ulici třeba třikrát do roka. Po svých zkušenostech otevřeně říká: „Cílem politiků nejsou dobré silnice, po kterých se bezpečně jezdí a které se pravidelně udržují a smysluplně opravují. Jejich cílem je říct, kolik jsme utratili, co všechno opravujeme, jsme lepší než ti před námi. Je to jenom PR.“ Rozhovor zde.

• Pavel Kosatík: Není možné v tom smradu žít pořád

Ve své tvorbě nechává ožívat postavy z doby minulé. Do nejmenších detailů dokáže vykreslit redakci, do které právě přichvátal Ferdinand Peroutka, stejně jako londýnské apartmá Jana Masaryka nebo odpor, který vyústil až v let královských místodržících z oken Pražského hradu. Pochopit historii je podle něj klíčem k tomu, aby člověk porozuměl době, ve které dnes žije. „Člověk může mít pocit, že když čte o Palackém, tak se nedozví nic o Klausovi. Ne, opravdu se tam dozví všecko o současné době,“ říká na okraj rozhovoru pro Neovlivní.cz spisovatel Pavel Kosatík. Vrátili jsme se společně do minulosti, abychom pochopili, co nám vlastně chybí. Klíčové slovo je sebereflexe.

Jak říká: “Každý ve svém okruhu musí dávat najevo, na čem mu záleží, z čeho neuhne. A i když to jsou pětimilimetrové věci, tak to má význam. Někdo to uvidí a řekne si, aha, tak ten se na to nevykašlal, to není skeptik nebo mudrc, nebo pouze názorový člověk, ten má vztah k realitě a za něco mi ručí. Jinak to nejde. A ani to moc nesouvisí se světovým děním, je to vnitřní problém každého člověka”. Rozhovor najdete tady.

• Josef Mareš: Lidé jako Harry Hole v policii nejsou

Když sám píše krimi scénáře, úzkostlivě dbá na to, aby byl přesný. A uvěřitelný. Jako čtenář ale oceňuje i detektivky, o nichž sám říká, že by hlavní hrdinové v českých podmínkách neobstáli. Když má dlouholetý kriminalista a také scenárista Josef Mareš odpovědět na otázku, proč lidé tak milují detektivky, má hned jasno: lidi chtějí číst o něčem, co nechtějí zažít. S policistou Marešem jsme v tomto rozhovoru mluvili jak o vraždách, tak o knihách a scénářích, které píše.

• Richard Pfleger: Uhodujeme se k smrti

Stali jsme se hříčkou v rukou lékařského systému a farmaceutické lobby. Přijdete k doktorovi, proženou vás kolečkem, aby byla jistota, že se něco nepřehlédlo, a nakonec vás systém vyplivne s lékem, který ve finále může spíš ubližovat než léčit. „Přitom – nemoc je příběh. Vysoký tlak je příběhem o vás, o vašem způsobu života, práci, rodině, výživě, prostředí, ve kterém jste. Ale doktora váš příběh vůbec nezajímá. V jeho čekárně už sedí dalších třicet příběhů,“ říká farmaceut Richard Pfleger.

Naše povídání není radostným čtením. Je výpovědí o době, ve které žijeme. Obžerství, kterému propadáme. A systému péče, který je před zhroucením – pokud už se tedy ve skutečnosti dávno nezhroutil, jen se o tom nemluví nahlas. Rozhovor najdete  zde.

• Jan Povýšil: Reprezentace je nejvíc

„Slyšel jsem novou verzi hymny… No tak já se zase vrátím k bronzům a čtvrtým místům. Fakt nebudu riskovat něco, co zní jako puštěný pozpátku.“ To je jen jeden ze sarkastických šlehů, které na Twitter sází jeden z nejúspěšnějších českých paralympioniků Jan Povýšil.

Pětinásobný plavecký medailista z paralympijských her a od loňského prosince také mistr světa na 50 m volným způsobem si servítky nebere. Nikdy. Na cokoli se ho zeptáte, dostanete tak otevřenou odpověď, že už během rozhovoru přemýšlíte, jestli papír unese tu část o sexu nebo vyměšování.

„V klidu. Neznám člověka s handicapem, kterej by o svym handicapu mluvil korektně. Vlastně si z toho všichni děláme pořád srandu. Jasně, je to hrozně závažný téma. Takže černej humor funguje neuvěřitelným způsobem,“ směje se. Těžko si přát lepšího průvodce světem, do kterého většina z nás vidí jen velmi málo. Netypický rozhovor si můžete přečíst zde.

• Eva Jiřičná: Kreslit do šuplíku nestačí

Je první dámou české architektury. Nositelkou Řádu britského impéria. Její práci můžete najít v Londýně, New Yorku – i ve Zlíně. Eva Jiřičná. Komunisti ji vyštvali z vlasti, kam se dnes pravidelně vrací. A navzdory renomé a celosvětovému zájmu zůstává skromná; chce, aby její projekty hlavně dělaly lidem radost. Nemá touhu postavit si „pomník“ na zelené louce.

„Když už toho máte za sebou víc, zjistíte, že historie je jedna nedělitelná linka a my jsme její neoddělitelnou součástí, ať už je jakkoli klikatá. Já ráda navazuji na něco, co nám bylo zanecháno předcházejícími architekty, umělci nebo jejich klienty. Ráda se cítím součástí toho procesu, že historie někde začala, někam směřuje a já jsem její malý dílek.“ Kam tedy vlastně směřujeme? Odpověď najdete v tomto rozhovoru.

• Dan Hrubý: Stará dobrá Praha?

Můžete je číst jako průvodce, jako atlas, který si vezmete do ruky a prochodíte s ním Prahu stránku po stránce, dům od domu. Nebo jako poutavé příběhy z časů dávno minulých, životy a osudy obyvatel Starého Města. Anebo jinak. Jako obrazy doby, která je pryč, a přesto v nás nějakým způsobem dodnes zanechává stopy, v nichž našlapujeme a klopýtáme. Takové jsou Pražské příběhy, originální a populární knižní řada o zmizelé Praze, za níž stojí spisovatel, novinář a dnes už i vydavatel Dan Hrubý.

„Každý dům a každá klenba byly na Malé Straně nebo Hradčanech tisíckrát popsány, ale co se v tom kterém domě odehrálo před třiceti, čtyřiceti, nebo dokonce osmdesáti či sto lety, to si nikdo nepamatuje,“ říká spisovatel a novinář Dan Hrubý v tomto  rozhovoru.