© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Dvanáct let od privatizace černouhelné společnosti OKD a uprostřed běžícího soudního procesu se premiér Bohuslav Sobotka rozhodl poprvé veřejně a do detailu popsat svou roli v celé kauze. Ze svého pohledu vylíčil, co se dělo v září 2004, když byl ministrem financí ve vládě Stanislava Grosse, která rozhodla o nevýhodné privatizaci menšinového státního podílu v severomoravské firmě. Škoda, která tehdy státu vznikla, činí podle žalobců nejméně 5,7 miliardy korun.
Nejprve fakta. OKD je v úpadku, firma dluží více než 650 věřitelům přes 17 miliard korun. Podle insolvenčního správce nedosahuje majetek největšího zaměstnavatele v regionu hodnoty ani sedmi miliard korun.
Finanční operace z posledních let už podle informací Neovlivní.cz zkoumá policie (více zde »), ta v minulosti prověřovala také okolnosti, za nichž stát v OKD pustil své podíly. Psal se rok 2004 a privatizace tehdy proběhla pod taktovkou tehdejšího ministra financí – Sobotky. Pro stát byla podle vyšetřovatelů velmi nevýhodná.
| • Státní zástupce podal v kauze nevýhodné privatizace obžalobu v roce 2014. |
| • Soudy se však dlouhé měsíce nemohly shodnout, kdo bude případ projednávat. |
| • Nakonec jej dostal na stůl Obvodní soud pro Prahu 2, první líčení proběhla loni na podzim, letos v březnu však bylo pokračování procesu odloženo na neurčito. |
Obžalobě dnes čelí dva bývalí úředníci Fondu národního majetku Pavel Kuta a Jan Škurek a odborný znalec Rudolf Doucha, kteří měli státu způsobit škodu 5,7 miliardy korun. Doucha údajně ocenil doly na mnohem méně, než byla jejich skutečná hodnota. A Kuta se Škurkem navrhli vládě privatizaci OKD za výrazně podhodnocenou cenu. Všichni tři vinu popírají. A chtějí k soudu předvolat tehdejší ministry.
Sobotka ani nikdo jiný z Grossovy/Špidlovy vlády však obžalován nebyl. Státním zástupcům chybějí důkazy, že by se v případu dopustili trestného činu.
Pro premiéra Sobotku však příběh OKD znamená značný reputační problém a vážný šrám na jeho kariéře. Ve spise k procesu je řada informací, které dokazují, že se jeho úřad tehdy dopustil řady -minimálně – chyb. Popisuje i úlohu, kterou v aféře sehrál Sobotkův letitý přítel Radek Pokorný (sepsali jsme zde »).
Sobotka dosud veškeré otázky na OKD odrážel tvrzením, že privatizace byla v pořádku. Dál se nevyjadřoval.
Nyní vůbec poprvé veřejně a do detailu popsal svůj pohled. Stalo se tak poté, co opoziční poslanci žádali, aby ve Sněmovně vznikla kvůli okolnostem privatizace parlamentní vyšetřovací komise. Zatím ji neprosadili.
Sobotka přednesl “souhrnnou, vyčerpávající a plastickou” zprávu; peripetie kolem OKD za posledních pětadvacet let líčil osmdesát minut. “To, co budu ve své zprávě říkat, jsou podložená fakta, zdokumentovatelná příslušnými rozhodnutími, usneseními vlády a podobnými právními akty,” předestřel.
Pokud jde o pohled na jeho roli s podhodnocenými posudky, řekl: “Veškeré podklady pro rozhodování včetně cenových posudků zajišťoval pro vládu v roce 2003 a 2004 Fond národního majetku. Posudky měl Fond národního majetku k dispozici dva. V únoru roku 2003 vznikl posudek společnosti Vox Consult, který odhadl cenu minoritního podílu vlády v OKD na 2 miliardy korun. V březnu roku 2003 zpracovala posudek Komerční banka a vyčíslila hodnotu státního podílu na necelé 1,5 miliardy korun. Posudky se lišily metodou a lišily se také tím, jakou část OKD oceňovaly. Jejich souhrnná hodnota činila 3,5 miliardy korun, což je i tehdejší odhad adekvátní ceny ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Cena, za kterou byly akcie státu nakonec privatizovány, byla o 600 milionů korun vyšší, tedy 4,1 miliardy korun. Cena, za kterou vláda minoritní podíl prodala, byl vyšší, než stanovily znalecké posudky a než uvedl ve svém stanovisku Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.”
Celý obsáhlý projev premiéra naleznete zde », dále vám předkládáme jen některé pasáže.
Co také řekl Sobotka?
“O privatizaci OKD rozhodl 29. prosince roku 1990, to znamená před 26 lety a ještě před rozdělením Československa, tehdejší ministr hospodářství Vladimír Dlouhý. (…) Tímto rozhodnutím byl zrušen bez likvidace státní podnik Ostravsko-karvinské doly. K 1. lednu roku 1991 byla zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly, OKD, a. s. (…) Do nově vzniklé akciové společnosti byl vložen veškerý majetek zrušovaného státního podniku. Na rozdíl například od Mostecké uhelné byl do majetku nové akciové společnosti vložen i celý bytový fond OKD. Rozdíl je patrný ze zakladatelských smluv obou společností. V případě Mostecké uhelné se tehdy zřejmě vláda před 26 lety přiklonila k názoru, že byty nejsou určeny k podnikání této společnosti. Od roku 1991 od vzniku této akciové společnosti tedy stát mohl ovlivňovat nakládání s majetkem OKD, ať už s majetkem v těžebních provozech, nebo nakládání s byty OKD jen prostřednictvím výkonu akcionářských práv v akciové společnosti. Od té chvíle vláda nemohla o dění v OKD rozhodovat přímo, nemohla například přijmout usnesení o tom, co se má dít s doly OKD nebo s byty OKD. Tímto aktem, tím vložením majetku OKD do akciové společnosti došlo k privatizaci v řízení celé této společnosti.”
(…)
“Samotná privatizace akcií nové společnosti OKD probíhala v několika fázích. V době první Klausovy vlády 11. listopadu 1993 rozhodl tehdejší ministr pro správu národního majetku a jeho privatizaci pan Jiří Skalický o privatizaci části akcií OKD. (…) Na základě tohoto rozhodnutí bylo 40 % akcií dosud držených v majetku státu privatizováno takzvanou kupónovou metodou. Stát za tyto akcie nezískal díky zvolené metodě privatizace žádné finanční prostředky. K čemu tedy došlo? 40 % akcií této společnosti, do které byl vložen veškerý majetek OKD včetně bytů OKD, začal být privatizován tak, že 40 % akcií této společnosti bylo privatizováno v kupónech. To znamená, že těchto 40 % bylo rozdáno formou kupónů, aniž by stát za 40 % akcií získal jakýkoliv výnos. Další část akcií OKD byla bezúplatně převedena na 12 místních obcí. Konkrétně na obce a města Havířov, Horní Suchou, Doubravu, Orlovou, Stonavu, Ostravu, taky Petřvald, Paskov, Staříč, Albrechtice a také Český Těšín. Další část akcií OKD byla převedena na Restituční investiční fond. Po této privatizaci měl stát ve společnosti OKD jen těsný rozhodující podíl akcií, necelých 52 %. Ty zůstaly ve vlastnictví státu prostřednictvím Fondu národního majetku. Až později se ukázalo, že toto rozhodnutí rozdrobit akcie mezi malé akcionáře, výrazně usnadnilo ovládnutí celé společnosti soukromým subjektem a přispělo to k úplnému vytěsnění státu.”
(…)
“Rozhodující okamžik, pokud jde o privatizaci OKD, přichází v roce 1996, před 20 lety, v roce 1996. Bylo to v době končící první Klausovy vlády a jde o sérii následujících kroků. Státní Fond národního majetku požádal v souladu s žádostí vedení OKD ministra Skalického o souhlas se snížením základního kapitálu OKD o tři a půl miliardy korun. Tedy z původních 27 miliard na cca 24 miliard korun. Ministr Skalický se snížením základního kapitálu tehdy před 20 lety vyslovil souhlas. Dne 28. května 1996. Pro zajímavost, bylo to pouhý měsíc před zánikem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Jako důvod pro snížení základního kapitálu bylo uvedeno, že v důsledku pokračujícího útlumu těžby dochází k podstatnému snižování majetku společnosti. V červnu rozhodla valná hromada společnosti OKD, kde stát měl v tu chvíli ještě těsnou většinu, o realizaci tohoto snížení základního kapitálu. Ve výpisu z obchodního rejstříku OKD najdete tento záznam: Rozhodnutím valné hromady společnosti ze dne 7. 6. 1996 bylo rozhodnuto o snížení základního jmění společnosti na částku 24 miliard 300 milionů korun, a to vzetím akcií z oběhu. Podle údajů poskytnutých Ministerstvem financí došlo k tomuto snížení tak, že společnost stáhla z oběhu tři a půl milionu kusů akcií, které jí odprodal Fond národního majetku za symbolickou jednu korunu za akcii. Tedy za tři a půl milionu kusů akcií získal FNM od společnosti OKD 3 500 korun. Tři tisíce pět set korun za tři a půl milionu kusů akcí OKD. Tímto krokem se snížil ovšem podíl FNM ve společnosti OKD pod 50 % základního kapitálu. Konkrétně činil podíl FNM 45,8 %. Právní moci nabylo toto rozhodnutí v dubnu roku 1997. Tímto krokem se tedy stát jako takový stáhl a na jaře 1997 přišel definitivně o rozhodující podíl majetkové účasti společnosti OKD.”
(…)
“V listopadu 1997 podle dostupných informací skutečně jednali o privatizaci OKD ekonomičtí ministři vlády a dohodli se na urychlené privatizaci velké části svých akcií formou výběrového řízení. Hospodářské noviny přinesly zprávu, že IPB skupuje akcie pro Stanislava Prose a o státní podíl usilují mimo jiné Českomoravské doly. Podle našich informací, napsali tehdy, má nyní skupina kolem IPB 32,5 % akcií OKD a skupuje je pro Prosper Trading, uvedl finanční ředitel Českomoravských dolů Petr Otava.
Jeho firma má zájem o státní podíl v OKD. Chce však celých 45 % akcií a nabízí za ně zhruba jednu mld. korun. Touto velmi přesnou a podrobnou dokumentací toho, co se odehrávalo v roce 1997 chci ukázat typický příklad tak zvané “divoké privatizace”. Stát v té době díky rozhodnutím vlády neměl přímou možnost ovlivňovat dění v OKD. Sám se svým vlastním rozhodnutím, ke kterému nebyl nijak nucen, se připravil o kontrolní balík akcií v OKD.
Zbylé akcie společnosti skupovala privátní banka ve velkém. Nebylo jasné, kdo má být jejich vlastník. Pan Petr Otava v roce 1997 mluvil v té době o odkoupení akcií státu ve společnosti OKD. Jednalo se o těch 45 %, které státu zůstaly. Mluvil o částce jedné mld. korun, za kterou by byl ochoten tyto akcie odkoupit. Stát se s rukama v klíně díval na to, jak klesá hodnota jeho majetku a jak kontrolu získávají neznáme podnikatelské kruhy.
Jak se situace kolem OKD dále vyvíjela? Zhruba v březnu následujícího roku 1198 začala média spekulovat o tunelování OKD – 1998. Na to se stát rozhoupal k ostřejší reakci. Na duben byla svolána valná hromada akcionářů. Na přelomu března a dubna 1998 se zároveň do veřejného prostoru dostávají informace o skupování akcií OKD od drobných akcionářů a obcí firmou Euro Brokers. Tady nastává další zlom v procesu, kterým ztratil stát kontrolu nad OKD.
Jde o obce a města. Obce a města, které měly v OKD podíl díky první kuponové privatizaci a díky tomu, že na ně ten podíl byl převeden, se nechaly zviklat a této společnosti Euro Brokers své akcie, které získaly od státu zadarmo, prodaly. Obce a města v regionu dostaly zadarmo akcie OKD a prodaly je firmě Euro Brokers. Tím definitivně zmizela i naděje státu na obnovení svého vlivu ve společnosti OKD, který mohl obnovit tak, že by hlasovaly spolu se státem obce a že by se státem hlasoval Restituční investiční fond.
Stát se tedy snažil dohodnout s obcemi rychleji, obnovit majoritu. Tehdy, a to byl rok 1998, za tím účelem začal spolupracovat se společností Patria Finance Zdeňka Bakaly. V této chvíli už se bavíme o úřednické Tošenovského vládě. Ministři průmyslu a obchodu a financí v té době byli pan Kühnl a Pilip.
Následně se objevují informace o spříznění firmy Euro Brokers se skupinou Prosper Trading Stanislava Prose. V tu samou dobu v dubnu 1998 prodává IPB balík akcií OKD neznámému kupci. Až v polovině roku vyjde najevo, že vlastníkem akcií je společnost Prosper Trading a pan Stanislav Pros. 20. dubna 1998 představenstvo těžební společnosti OKD odmítlo kooptaci zástupce Fondu národního majetku. O týden později proběhla valná hromada akcionářů, která jasně ukázala, že stát už skutečně nemá situaci pod kontrolou a rozhodující slovo nyní má společnost Euro Brokers spojená s panem Prosem. Rok 1998.”
(…)
“Připomínám, že stát v roce 2004 neprodával jednotlivé součásti majetku společnosti, neprodával nemovitosti a neprodával jednotlivé dceřiné podniky. Stát byl vlastníkem menšinového podílu akcií ve společnosti, kterou už několik let vůbec neměl pod kontrolou. Stát prodával akcie a k tomu se rozhodl provést znalecké ocenění jejich hodnoty. Připomínám, že ještě na konci roku 2002 zněly soukromé nabídky na odkup akcií na 20 milionů dolarů, tedy asi 650 milionů korun. Téměř 4 % akcií OKD byly v té době volně k obchodování na trhu a jejich průměrná cena v té době oscilovala okolo částky 348 korun. Posudek Fondu národního majetku stanovil cenu vyšší než tržní, a to na 367 korun za jednu akcii.
Nad rámec samotného prodeje akcií tehdy vláda do podmínek privatizace vtělila několik privatizačních podmínek. Transakce se totiž dojednávala v období, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie. A tehdy bylo důležité, aby vláda tímto svým rozhodnutím stát nevystavila riziku, že poskytuje nedovolenou podporu. Vláda se dohodla, že zpřesní podmínky nakládání s bytovým fondem OKD, a do podmínek včlenila ustanovení, že pokud by kdykoli v budoucnu bylo shledáno, že prodejem vznikla z pohledu evropského práva takzvaná nedovolená podpora, má stát právo od smlouvy kdykoli odstoupit. Žádný z ministrů financí od té doby ale neshledal, že by k nedovolené podpoře došlo.
Konkurenční firmy se snažili zpochybnit adekvátnost výše ceny, za kterou byly akcie prodány. Objevila se nabídka společnosti GNT. Cenu napadla před Evropskou komisí společnost Penta. Kvůli tomu se oprávněností ceny poprvé zabývala Evropská komise už v roce 2006. V roce 2006 dospěla Evropská komise k závěru, že o nedovolenou podporu nešlo.”
(…)
“Žádný oslovený orgán či instituce, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, opakovaně Evropská komise, žádný z nich stanovenou konečnou cenu prodeje akcií nezpochybnil. Evropská komise to hodnotila dokonce dvakrát. Poprvé, jak jsem zmínil, v roce 2006 a podruhé hodnotila tuto věc v roce 2011.”